1. díl – Imperiální strategie nového světového řádu: Původ třetí světové války

V současné době je svět svědkem rozpadu amerického impéria, které se samo zrodilo z druhé světové války. Jako poválečný imperiální hegemon řídila Amerika mezinárodní peněžní systém a vládla coby obránce a arbitr globální politické ekonomie.

Aby mohly globální politickou ekonomii řídit, vytvořily USA největší a nejsilnější vojenskou sílu v historii světa. Neustálá kontrola nad globální ekonomikou si vyžaduje neustálou vojenskou přítomnost a vojenské akce.

Nyní, kdy se jak americké impérium, tak globální politická ekonomie rozpadá a kolabuje, se vyhlídky na násilný konec amerického imperiálního věku drasticky zvyšují.

Toto pojednání je rozděleno do tří jednotlivých částí, první část se zabývá geopolitickou strategií USA-NATO od konce studené války, na počátku nového světového řádu, vyznačující se západní imperiální strategií, která vedla k válce v Jugoslávii a „válce proti terorismu“. Druhá část analyzuje povahu „měkkých revolucí“ či „barevných revolucí“ v americké imperiální strategii, zaměřující se na nastolení nadvlády nad východní Evropou a centrální Asií. Třetí část analyzuje povahu imperiální strategie vybudování nového světového řádu, zaměřenou na rostoucí konflikty v Afghánistánu, Pákistánu, Iránu, latinské Americe, východní Evropě a Africe; a potenciálem, který tyto konflikty mají pro začátek nové světové války s Čínou a Ruskem.

Definování nové imperiální strategie

V r. 1991, s kolapsem Sovětského svazu, musela zahraniční politika USA-NATO předefinovat svoji roli ve světě. Studená válka sloužila jako prostředek pro ospravedlnění americké imperialistické expanze do celého světa, s jediným účelem, kterým bylo ukování protisovětské aliance. Když SSSR zanikl, NATO nemělo žádný důvod pro existenci a USA musely najít nový účel pro svoji imperiální strategii ve světě.

V r. 1992 americké ministerstvo obrany, pod vedením ministra obrany Dicka Cheneyho (pozdějšího vice-prezidenta George Bushe ml.) pověřila prvního náměstka Pentagonu pro obranu a politiku Paula Wolfowitze (pozdějšího náměstka ministra obrany George Bushe ml. a ředitele Světové banky) sepsáním obranného dokumentu, který měl být rámcem pro americkou zahraniční politiku v éře po studené válce, která je běžně nazývána „novým světovým řádem“.

Dokument rámce obranného plánování unikl na veřejnost v r. 1992 a ukázalo se, že „v širokém prohlášení nové politiky, která je ve své závěrečné přípravné fázi, ministerstvo obrany prosazuje, že se v západní Evropě, Asii nebo na jiných územích bývalého Sovětského svazu nesmí objevit konkurenční velmoc“ a že „tajný dokument připravuje na svět ovládaný jedinou velmocí, jejíž pozice může být trvale udržována konstruktivním chováním a dostatečnou vojenskou silou, aby se odstrašila jakákoliv země nebo skupina zemí postavit se americké nadvládě“.

Dále, „nový návrh načrtává svět, ve kterém existuje jediná dominantní vojenská velmoc, jejíž vůdci „musí udržet mechanismy pro odstrašení potenciálních konkurentů, aby aspirovali na větší regionální nebo globální roli“.“ K nezbytným výzvám americké nadvládě tento dokument „přiřadil regionální války proti Iráku a Severní Koreji“ a Čínu a Rusko označil za hlavní hrozby. Dále se tam „doporučuje, aby Spojené státy zvážily také rozšíření bezpečnostních závazků východo- a středoevropských zemí, podobně, jak byly tyto závazky rozšířeny u Saudské Arábie, Kuvajtu a dalších arabských zemí kolem Perského zálivu“.⁽¹⁾

NATO a Jugoslávie

Války v Jugoslávii v 90. letech sloužily jako ospravedlnění pokračující existence NATO ve světě a pro rozšiřování amerických imperiálních zájmů ve východní Evropě.

Světová banka a MMF pro destabilizaci Jugoslávie připravily podmínky. Poté, co dlouhodobý jugoslávský diktátor Josip Tito v r. 1980 zemřel, vznikla krize vedení. V r. 1982 představitelé americké zahraniční politiky zorganizovali řadu půjček MMF a Světové banky, v rámci nově vytvořených Programů strukturálních změn (SAP), aby se vypořádali s krizí dluhu USA ve výši 20 miliard dolarů. Důsledkem těchto půjček, v rámci SAP, bylo, že „způsobily ekonomický a politický zmatek… Politickou stabilitu ohrožovala ekonomická krize… a hrozilo také zhoršení situace u etnického napětí“.⁽²⁾

V r. 1989 se Slobodan Miloševič stal prezidentem Srbska, největší a nejmocnější z jugoslávských republik. V r. 1989 také jugoslávský premiér odcestoval do USA, aby se tam setkal s prezidentem Georgem H. W. Bushem a vyjednal s ním další balíček finanční pomoci. V r. 1990 začal program Světové banky/MMF a výdaje jugoslávského státu směřovaly do splátek dluhu. V důsledku toho byly zrušeny sociální programy, měna devalvovala, mzdy zamrzly a ceny vzrostly. „Reformy přiživily odtrženecké tendence, které byly živeny ekonomickými faktory, jakož i etnickým rozdělením, a prakticky zajišťovaly faktické odtržení republik“, což vedlo k odtržení Chorvatska a Slovinska v r. 1991.⁽³⁾

V r. 1990 zveřejnila americká výzvědná komunita Národní zpravodajský odhad (NIE), kde předpověděla, že se Jugoslávie rozpadne, vypukne tam občanská válka, a tato zpráva pak vinu za nadcházející destabilizaci svalila na srbského prezidenta Miloševiče.⁽⁴⁾

V r. 1991 vypukl konflikt mezi Jugoslávií a Chorvatskem, když také vyhlásilo nezávislost. Příměří bylo dosaženo v r. 1992. Přesto Chorvaté pokračovali v malých vojenských ofenzivách až do r. 1995, jakož i v účasti na válce v Bosně. V r. 1995 Chorvatsko provedlo operaci Bouře, kdy se snažilo získat znovu region Krajina. Chorvatský generál byl nedávno postaven před soud v Haagu za válečné zločiny v této bitvě, která byla klíčová pro vyhnání Srbů z Chorvatska a „zacementování chorvatské nezávislosti“. USA tuto operaci podporovaly a CIA poskytovala aktivně chorvatským silám výzvědné informace, což vedlo k vyhnání 150,000 až 200,000 Srbů, většinou pomocí vražd, drancování, pálení vesnic a etnických čistek.⁽⁵⁾ Chorvatská armáda byla vycvičena americkými poradci, a souzený generál byl tehdy dokonce osobně podporován CIA.⁽⁶⁾

Clintonova vláda dala „zelenou“ Iránu, aby vyzbrojil bosenské muslimy a „od r. 1992 do ledna 1996 došlo k přílivu íránských zbraní a poradců do Bosny“. Dále, „Irán a další muslimské země pomohly dostat do Bosny bojovníky mudžahedíny, aby tam bojovali s muslimy proti Srbům, „svaté válečníky“ z Afghánistánu, Čečenska, Jemenu a Alžíru, z nichž někteří jsou podezřelí ze spojení na výcvikové tábory Osamy bin Ladina v Afghánistánu.“

Byla to „západní intervence na Balkáně, která obnovila napětí a pomohla udržet nepřátelství. Uznáním nároků separatistických republik a skupin v r. 1990/1991 západní elita – americká, britská, francouzská a německá – podkopala v Jugoslávii vládní struktury, zvýšila nestabilitu, zažehla konflikt a zvýšila etnické napětí. A nabídnutím logistické podpory různým stranám během války západní intervence konflikt udržela do poloviny 90. let. Na Clintonovu volbu bosenských muslimů, coby příčiny jejich upřednostnění na mezinárodní scéně, a požadavky jeho vlády, aby bylo zrušeno embargo OSN na zbraně, aby muslimové a Chorvati mohli být vyzbrojeni proti Srbům, je třeba pohlížet v tomto světle.“⁽⁷⁾

Během války v Bosně existoval „velký tajný kanál pro pašování zbraní přes Chorvatsko. Ten byl vytvořen tajnými agenturami USA, Turecka a Iránu, spolu s řadou radikálních islamistických skupin, včetně afghánských mudžahedinů a pro-íránského Hizballahu.“ Dále, „tajné služby Ukrajiny, Řecka a Izraele pilně vyzbrojovaly bosenské Srby“.⁽⁸⁾ Německá zpravodajská agentura, BND, také dodávala zásilky zbraní bosenským muslimům a Chorvatsku, aby bojovali proti Srbům.⁽⁹⁾

USA ovlivňovaly válku v regionu mnoha způsoby. Jak v r. 1995 uvedl Observer, jejich hlavní zapojení bylo prostřednictvím „Military Professional Resources Inc. (MPRI), ve Virginii sídlící americké soukromé společnosti penzionovaných generálů a důstojníků rozvědky. Americké velvyslanectví v Záhřebu připouští, že MPRI cvičí Chorvaty, na základě licence od americké vlády.“ Dále, Holanďané „byli přesvědčeni, že americké zvláštní jednotky byly zapleteny do výcviku bosenské armády a bosensko-chorvatské armády (HVO)“.⁽¹⁰⁾

Již v r. 1988 se vůdce Chorvatska setkal s německým kancléřem Helmutem Kohlem, aby vytvořili „společnou politiku na rozbití Jugoslávie“ a přivedli Slovinsko a Chorvatsko do „německé ekonomické zóny“. Takže do Chorvatska, Bosny, Albánie a Makedonie byli odesláni důstojníci americké armády jako „poradci“ a přivezli si na pomoc americké zvláštní jednotky.⁽¹¹⁾ Během devítiměsíčního příměří ve válce v Bosně a Hercegovině se šest amerických generálů setkalo s vůdci bosenské armády, aby naplánovali bosenský útok, který příměří ukončil.⁽¹²⁾

V r. 1996 albánská mafie, ve spolupráci s Kosovskou osvobozeneckou armádou (KLA), militantní guerillovou organizací, převzala kontrolu nad obrovskými balkánskými cestami pro pašování heroinu. KLA byla napojena na bývalé afghánské bojovníky mudžahedínů v Afghánistánu, včetně Osama bin Ladina.⁽¹³⁾

V r. 1997 začala KLA bojovat proti srbským silám⁽¹⁴⁾ a v r. 1998 americké ministerstvo zahraničí odstranilo KLA ze seznamu teroristických organizací⁽¹⁵⁾. Před a po r. 1998 dostávala KLA zbraně, výcvik a podporu od USA a NATO, a Clintonova ministryně zahraničí Madeline Albright měla úzké politické vztahy s vůdcem KLA Hašimem Taci.⁽¹⁶⁾

Jak CIA, tak německá rozvědka, BND, podporovala teroristy KLA v Jugoslávii před a po bombardování Jugoslávie NATO v r. 1999. BND měla kontakty s KLA od počátku 90. let, stejného období, kdy KLA začala s kontakty s Al-Kejdou⁽¹⁷⁾. Členové KLA byli cvičeni Osamou bin Ladinem ve výcvikových táborech v Afghánistánu. Dokonce i OSN uvedlo, že většina násilností, ke kterým došlo, byla prováděna členy KLA, „obzvláště těmi spojenými s Hašimem Taci“.⁽¹⁸⁾

Bombardování Kosova NATO v březnu 1999 bylo ospravedlňováno záminkou ukončit srbský útlak kosovských Albánců, který byl nazván genocidou. Clintonova vláda tvrdila, že se pohřešuje nejméně 100,000 kosovských Albánců a že „mohli být Srby zabiti“. Bill Clinton osobně přirovnal události v Kosovu k holokoustu. Americké ministerstvo zahraničí uvedlo, že smrti se bojí až 500,000 Albánců. Nakonec byl oficiální odhad snížen na 10,000, nicméně po rozsáhlém vyšetřování bylo zjištěno, že Srbům lze připsat smrt méně než 2,500 Albánců. Během bombardování NATO bylo zabito 400 až 1,500 srbských civilistů a NATO spáchalo válečné zločiny, včetně bombardování srbské televizní stanice a nemocnice.⁽¹⁹⁾

V r. 2000 americké ministerstvo zahraničí, ve spolupráci s American Enterprise Institute, AEI, uspořádalo na Slovensku konferenci o euro-atlantické integraci. Mezi účastníky bylo mnoho hlav států, představitelů ministerstev zahraničí a velvyslanců různých evropských zemí, jakož i představitelů OSN a NATO.⁽²⁰⁾ Písemná korespondence mezi německým politikem přítomným na tomto setkání a německým kancléřem odhalila skutečnou povahu kampaně NATO v Kosovu. Konference požadovala rychlé vyhlášení nezávislosti pro Kosovo, a že válka v Jugoslávii byla vedena s cílem rozšíření NATO, a Srbsko musí být z evropského vývoje vyloučeno permanentně, aby se ospravedlnila americká vojenská přítomnost v regionu, a tato expanze má být nakonec namířena proti Rusku.⁽²¹⁾

Nejvýznamnějším bylo, že „válka byla vytvořena jako raison d’etre pro pokračující existenci NATO ve světě po studené válce, kdy se zoufale pokoušelo ospravedlnit svoji pokračující existenci a přání expandovat“. Dále, „Rusové předpokládali, že NATO bude na konci studené války rozpuštěno. Místo toho nejen že se NATO rozšířilo, ale vstoupilo dokonce do vnitřního sporu ve slovanské východoevropské zemi“. To bylo považováno za velkou hrozbu. Takže „většinu napjatých vztahů mezi Spojenými státy a Ruskem v posledním desetiletí lze vysledovat zpět do r. 1999, k válce v Jugoslávii“.⁽²²⁾

Válka proti terorismu a Projekt pro nové americké století (PNAC)

Když se Bill Clinton stal prezidentem, neokonzervativní jestřábi z vlády George H. W. Bushe vytvořili mozkový trust nazvaný Projekt pro nové americké století, či PNAC. V r. 2000 zveřejnili zprávu nazvanou Přebudování americké obrany: Strategie, síly a zdroje pro nové století (Rebuilding America’s Defenses: Strategy, Forces, and Resources for a New Century). Ta stavěla na dokumentu Rámec pro obranné plánování a uvádí se tam: „Spojené státy si musí zachovat dostatek sil schopných rychlého nasazení a musí být schopny vyhrát řadu simultánně probíhajících velkých válek.“⁽²³⁾ Dále, existuje „potřeba zachovat si dostatečné bojové síly, které budou schopny vyhrát řadu téměř simultánně probíhajících rozsáhlých velkých válek“⁽²⁴⁾, a že Pentagon musí začít s kalkulacemi rozsahu sil nezbytných pro ochranu, a to nezávisle, amerických zájmů v Evropě, východní Asii a oblasti Zálivu, v jakémkoliv okamžiku“.⁽²⁵⁾

Je zajímavé, že v dokumentu se uvádí, že „Spojené státy se po desítky let snažily hrát permanentnější roli v regionální bezpečnosti Zálivu (Perského – p.p.). Zatímco nevyřešený konflikt s Irákem poskytuje okamžité ospravedlnění, potřeba výrazné americké vojenské přítomnosti v Zálivu přesahuje otázku režimu Saddama Husseina.“⁽²⁶⁾ Nicméně při obhajování masivního nárůstu vojenských výdajů a expandujícího amerického impéria do celého světa, včetně značné destrukce mnoha zemí prostřednictvím velkých válek, zpráva uvádí, že: „Dále, proces transformace, dokonce i když sebou nese revoluční změnu, bude pravděpodobně dlouhý, pokud nedojde k nějaké katastrofické a katalyzující události – jako nový Pearl Harbor.“⁽²⁷⁾ Tato událost přišla o rok později, a to události 9/11. Mnoho z autorů zprávy a členů Projektu pro nové americké století se stalo představiteli Bushovy vlády a bylo příhodně na svém místě, aby začali se svým „projektem“ poté, co dostali svůj „nový Pearl Harbor“.

Plány pro válku „již byly vyvíjeny pravičáckými mozkovými trusty v 90. letech, organizacemi, ve kterých válečníci z dob studené války z vnitřního okruhu tajných služeb, z evangelických církví, zbrojařských korporací a ropných společností kuli šokující plány pro nový světový řád“. Aby to bylo možné, „USA budou muset použít veškeré prostředky – diplomatické, ekonomické a vojenské, dokonce i válečnou agresi – aby dosáhly dlouhodobé kontroly nad zdroji planety a schopnost udržet možné rivaly slabými“.

K lidem zapojených do PNAC a plánů na impérium patří „Dick Cheney – vice-prezident, Lewis Libby – Cheneyho náčelník štábu, Donald Rumsfeld – ministr obrany, Paul Wolfowitz – Rumsfeldův zástupce, Peter Rodman – pověřen „záležitostmi globální bezpečnosti“, John Bolton – ministr pro kontrolu zbraní, Richard Armitage – náměstek ministra zahraničí, Richard Perle – bývalý náměstek ministra obrany za Reagana, nyní šéf Rady pro obranou politiku, William Kristol – šéf PNAC a Bushův poradce, známý jako mozek prezidenta, Zalmay Khalizad“, který se stal velvyslancem jak v Afghanistanu, tak v Iráku, následně po změnách režimu v obou zemích.⁽²⁸⁾

Brzezinského „Velká šachovnice“

Arcijestřábí stratég Zbigniew Brzezinski, spoluzakladatel Trilaterální komise spolu s Davidem Rockefellerem, bývalý poradce pro národní bezpečnost a klíčový architekt zahraniční politiky ve vládě Jimmy Cartera, napsal také knihu o americké geostrategii. Brzezinski je také členem Council on Foreign Relations a skupiny Bilderberg, a byl také členem představenstva Amnesty International, Atlantického koncilu a National Endowment for Democracy. V současné době je členem a poradcem Centra pro strategické a mezinárodní studie (CSIS), jednoho z nejvýznamnějších mozkových trustů americké politiky.

Ve své knize z r. 1997 Velká šachovnice (The Grand Chessboard) Brzezinski načrtl strategii pro Ameriku ve světě. Napsal: „Pro Ameriku je hlavní geopolitickou kořistí Euroasie. Po půl tisíciletí byly světové záležitost řízeny euroasijskými mocnostmi a lidmi, kteří spolu navzájem bojovali o regionální nadvládu a pokoušeli se o globální moc.“ Dále, „to, jak Amerika „zvládne“ Euroasii, je klíčové. Euroasie je největší kontinent planety a je geopoliticky osový. Velmoc, která ovládá Euroasii, bude kontrolovat dva ze tří světových nejvyspělejších a ekonomicky produktivních regionů. Pouhý pohled na mapu také ukáže, že kontrola nad Euroasií bude téměř automaticky znamenat podrobení si Afriky.“⁽²⁹⁾

Pokračoval a nastínil strategii pro americké impérium, kde uvedl, že „je nanejvýš důležité, aby se neobjevil žádný euroasijský konkurent, schopný ovládnout Euroasii, a tím také konkurovat Americe. Vytvoření komplexní a integrované euroasijské strategie je proto účelem této knihy.“⁽³⁰⁾ Vysvětlil, že: „Tudíž jsou třeba dva základní kroky: zaprvé, identifikovat geostrategicky dynamické euroasijské státy, které mají sílu způsobit potenciálně důležitý posun v mezinárodním rozdělení moci, a rozluštit ústřední externí cíle jejich politických elit a pravděpodobné následky jejich snah o jejich dosažení; (a) zadruhé, zformulovat specifické americké politiky pro kompenzaci, kooptování nebo kontrolu výše uvedeného.“⁽³¹⁾

To znamená, že primární důležitost má nejdříve identifikace států, které by potenciálně mohly být středem, kolem kterého rovnováha sil v regionu opustí americkou sféru vlivu; a zadruhé, takovéto státy a okolnosti „kompenzovat, kooptovat nebo kontrolovat“. Příkladem toho by mohl být Irán; který je jedním z největších světových producentů ropy a nachází se na strategicky významné pozici na ose Evropa, Asie a střední Východ. Irán by mohl mít potenciál změnit rovnováhu moci v Euroasii, pokud by byl blízkým spojencem Ruska nebo Číny, nebo obou zemí – což by těmto zemím poskytlo výrazné dodávky ropy, jakož i sféru vlivu v Zálivu, a tím hrozbu pro americkou hegemonii v regionu.

Brzezinski u svých imperiálních sklonů odložil veškeré jemnosti a napsal: „Řečeno v terminologii, která se používala v brutálnějším věku starobylých impérií, třemi klíčovými imperativy imperiální geostrategie jsou zabránit konkurenci a udržet mezi vazaly bezpečnostní závislost, udržet loutkové vladaře přizpůsobivými a chráněnými, a zabránit, aby se barbaři spolčili.“⁽³²⁾

Brzezinski se o republikách střední Asie zmínil jako o „euroasijském Balkánu“ a napsal: „Navíc, středoasijské republiky jsou důležité z hlediska bezpečnosti a historických ambicí jejich nejméně tří bezprostředních a mocnějších sousedů, konkrétně Ruska, Turecka a Iránu, přičemž Čína také signalizuje rostoucí politické zájmy v tomto regionu. Ale euroasijský Balkán je neskonale důležitějším jako potenciálně ekonomická kořist: enormní koncentrace rezerv zemního plynu a ropy se nachází právě v této oblasti, a navíc důležité nerosty, včetně zlata.“⁽³³⁾ Dále napsal: „Z toho plyne, že americkým primárním zájmem je pomoct zajistit, aby ani jedna z mocností nezískala kontrolu nad tímto geopolitickým prostorem, a aby k němu globální komunita měla nerušený volný finanční a ekonomický přístup.“⁽³⁴⁾ To je jasný příklad americké role coby motoru impéria; kdy je zahraniční imperiální politika vytvořena tak, aby udržela americké strategické pozice, ale primární a „neskonale důležitější“ je zajištění „ekonomické kořisti“ pro „globální komunitu“. Jinými slovy, Spojené státy jsou imperiálním hegemonem pracujícím pro mezinárodní finanční zájmy.

Brzezinski také varoval, že „Spojené státy budou nyní muset rozhodnout, jak se vypořádat s regionálními koalicemi, které usilují o vytlačení Ameriky z Euroasie, a tím ohrozit statut Ameriky jako globální velmoci“⁽³⁵⁾, a „klade důraz na manévrování a manipulaci, aby se zabránilo objevení se nepřátelské koalice, který by mohla případně usilovat o vzepření se americké nadvládě“. Tudíž „bezprostředním úkolem je zajistit, aby žádný stát nebo kombinace států nezískal schopnost vyhnat Spojené státy z Euroasie či dokonce výrazným způsobem omezit jejich rozhodnou roli arbitra“.⁽³⁶⁾

Válka proti terorismu a přebytkový imperialismus

V r. 2000 Pentagon zveřejnil dokument nazvaný Společná vize 2020, který načrtl projekt na dosažení toho, co nazvali „plnospektrální převaha“, jako rámcový plán ministerstva obrany pro budoucnost. „Plnospektrální převaha znamená schopnost amerických sil, operujících osamoceně nebo se spojenci, porazit jakéhokoliv protivníka a kontrolovat jakoukoliv situaci v celém spektru vojenských operací“. Zpráva „se zabývá plnospektrální převahou v celém spektru konfliktů, od jaderné války, přes velké války, až po konflikty menšího měřítka. Zabývá se také amorfními situacemi, jako mírotvorné operace a nebojovou humanitární pomoc“. Dále, „vývoj globální informační sítě poskytne prostředí pro rozhodnou nadřazenost“.⁽³⁷⁾

Jak vysvětlil politický ekonom Ellen Wood: „Bezbřehá nadvláda nad globální ekonomikou a řadou států, které ji spravují, si vyžaduje vojenské operace bez konce, bez účelu nebo časového omezení.“⁽³⁸⁾ Dále: „Imperiální nadvláda v globální kapitalistické ekonomice si vyžaduje delikátní a protichůdnou rovnováhu mezi potlačováním konkurence a udržováním podmínek v konkurujících si ekonomikách, které vytváří trhy a zisk. To je jeden z nejzákladnějších rozporů nového světového řádu.“⁽³⁹⁾

Po 9/11 vstoupila v platnost „Bushova doktrína“, která volala po „jednostranném a výhradním právu na preventivní útok, kdykoliv, kdekoliv, nesvázaném jakoukoliv mezinárodní dohodou, aby se zajistilo, že naše síly budou dostatečně silné, aby odradily potenciální protivníky od toho, aby se snažili o budování ozbrojených sil v naději, že překonají či se vyrovnají moci Spojených států“.⁽⁴⁰⁾

NATO podniklo svoji první pozemní invazi členských zemí v celé historii v říjnu 2001 s invazí a okupací Afghánistánu. Afghánská válka byla v podstatě plánovaná dlouho před událostmi 9/11, po nezdařeném jednání o stavbě velkých ropovodů mezi západními ropnými společnostmi a Talibanem. Samotná válka byla naplánována během léta 2001, kdy operační plán pro vstup do války byl hotov v polovině října.⁽⁴¹⁾

Afghánistán je z geopolitického hlediska extrémně významný, protože „přeprava veškerých fosilních paliv kaspického bazénu přes Rusko nebo Azerbajdžán by značně posílila politickou a ekonomickou kontrolu Ruska nad republikami centrální Asie, což je přesně to, čemu se západ pokoušel zabránit 10 let. Pumpování těchto paliv přes Irán by obohatilo režim, který se USA snažily izolovat. Posílání paliv dlouhou cestou kolem Číny, dosti stranou od strategických úvah, by bylo prohibitivně drahé. Ale produktovody přes Afghánistán by USA umožnily jak dosáhnout svého cíle „diverzifikace energetických dodávek“, tak proniknout na nejlukrativnější trhy světa.“⁽⁴²⁾

Jak poukázal San Francisco Chronicle pouhé dva týdny po útocích 9/11, „mimo amerického odhodlání udeřit proti pachatelům útoků z 11. září, mimo pravděpodobnost delších zdlouhavých bitev nesoucích sebou v nadcházejících měsících a letech více civilních obětí, lze skryté cíle války proti terorismu shrnout do jediného slova: ropa“. Vysvětluje se tam dále: „Mapa teroristických útočišť a cílů na středním Východě a centrální Asii je také, v mimořádné míře, mapou klíčových světových energetických zdrojů v 21. století. Obrana těchto zdrojů – spíše než pouhá konfrontace mezi islámem a západem – bude primárním vyvrcholením globálního konfliktu v nadcházejících desetiletích.“

Mezi mnoho důležitých států, kde existuje překrytí mezi terorismem a rezervami ropy a plynu životně důležitých pro Spojené státy a západ, patří Saudská Arábie, Libye, Bahrajn, emiráty v Zálivu, Irán, Irák, Egypt, Súdán a Alžír, Turkmenistán, Kazachstán, Azerbajdžan, Čečensko, Gruzie a východní Turecko. A důležité je, že „tento region je zodpovědný za více než 65% celosvětové produkce ropy a zemního plynu“. Dále, „je nevyhnutelné, že válka proti terorismu bude mnohými považována za válku pro americký Chevron, ExxonMobil a Arco; francouzskou TotalFinaElf; britskou British Petroleum; Royal Dutch Shell a další nadnárodní obry, kteří mají v regionu investice za stovky miliard dolarů“.⁽⁴³⁾

Není žádným tajemstvím, že válka v Iráku má velmi co dělat s ropou. V létě 2001 Dick Cheney svolal Energy Task Force (síly energetických úkolů), což byla vysoce tajná řada setkání, při kterých byla určena energetická politika pro Spojené státy. Při těchto setkáních a v rámci mnoha dalších prostředků komunikace se Cheney a jeho pomocníci setkali s vrcholovými představiteli a výkonnými orgány Shell Oil, British Petroleum (BP), ExxonMobil, Chevron, Conoco a Chevron⁽⁴⁴⁾. Na setkání, které se konalo před 9/11 a předtím, než existovala jakákoliv zmínka o válce v Iráku, byly předloženy a probírány dokumenty o iráckých ropných polích, ropovodech, rafineriích a terminálech, a „podobně i dokumenty Saudské Arábie a Spojených arabských emirátů (UAE) obsahovaly mapy ropných polí, ropovodů, rafinérií a terminálů tankerů každé ze zemí“⁽⁴⁵⁾. Jak Royal Dutch Shell, tak British Petroleum od té doby dostaly hlavní kontrakty na rozvoj iráckých ropných polí.⁽⁴⁶⁾

Válka v Iráku, stejně jako válka v Afghánistánu, rovněž ve velké míře slouží americkým, a šířeji západním imperiálně-strategickým zájmům v regionu. Především byly tyto války strategicky určeny pro eliminaci, zastrašení nebo potlačení regionálních mocností, jakož i pro vybudování několika tuctů vojenských základen v regionu, a tím pevně zakotvit imperiální přítomnost. Účel tohoto je v převážné míře namířen proti dalším velkým regionálním hráčům a obzvláště je cílem obklíčení Ruska a Číny a ohrožení jejich přístupu k rezervám ropy a zemního plynu regionu. Irán je nyní obklíčen, s Irákem na jedné straně a Afghánistánem na druhé.

Závěrečné poznámky

První část tohoto pojednání se zabývá imperiální strategií USA-NATO pro vstup do nového světového řádu, po rozpadu Sovětského svazu v r. 1991. Primárním cílem bylo soustředit se na obklíčení Ruska a Číny a zabránit vzestupu nové velmoci. USA musely jednat jako imperiální hegemon, sloužící mezinárodním finančním zájmům při nastolování nového světového řádu. Další část tohoto pojednání bude rozebírat „barevné revoluce“ v celé východní Evropě a centrální Asii, pokračující politiku USA a NATO při zadržování Ruska a Číny; zatímco se snaží kontrolovat přístup k hlavním rezervám zemního plynu a přepravním trasám. „Barevné revoluce“ představovaly základní sílu geopolitické imperiální strategie, a jejich analýza je klíčem k pochopení nového světového řádu.

Poznámky

• [1] Tyler, Patrick E. U.S. Strategy Plan Calls for Insuring No Rivals Develop: A One Superpower World. The New York Times: March 8, 1992.
• [2] Louis Sell, Slobodan Milosevic and the Destruction of Yugoslavia. Duke University Press, 2002: Page 28
• Michel Chossudovsky, Dismantling Former Yugoslavia, Recolonizing Bosnia-Herzegovina. Global Research: February 19, 2002
• [3] Michel Chossudovsky, Dismantling Former Yugoslavia, Recolonizing Bosnia-Herzegovina. Global Research: February 19, 2002
• [4] David Binder, Yugoslavia Seen Breaking Up Soon. The New York Times: November 28, 1990
• [5] Ian Traynor, Croat general on trial for war crimes. The Guardian: March 12, 2008
• [6] Adam LeBor, Croat general Ante Gotovina stands trial for war crimes. The Times Online: March 11, 2008
• [7] Brendan O’Neill, 'You are only allowed to see Bosnia in black and white'. Spiked: January 23, 2004
• [8] Richard J. Aldrich, America used Islamists to arm the Bosnian Muslims. The Guardian: April 22, 2002
• [9] Tim Judah, German spies accused of arming Bosnian Muslims. The Telegraph: April 20, 1997
• [10] Charlotte Eagar, Invisible US Army defeats Serbs. The Observer: November 5, 1995
• [11] Gary Wilson, New reports show secret U.S. role in Balkan war. Workers World News Service: 1996
• [12] IAC, The CIA Role in Bosnia. International Action Center
• [13] History Commons, Serbia and Montenegro: 1996-1999: Albanian Mafia and KLA Take Control of Balkan Heroin Trafficking Route. The Center for Cooperative Research
• [14] History Commons, Serbia and Montenegro: 1997: KLA Surfaces to Resist Serbian Persecution of Albanians. The Center for Cooperative Research
• [15] History Commons, Serbia and Montenegro: February 1998: State Department Removes KLA from Terrorism List. The Center for Cooperative Research
• [16] Marcia Christoff Kurop, Al Qaeda's Balkan Links. The Wall Street Journal: November 1, 2001
• [17] Global Research, German Intelligence and the CIA supported Al Qaeda sponsored Terrorists in Yugoslavia. Global Research: February 20, 2005
• [18] Michel Chossudovsky, Kosovo: The US and the EU support a Political Process linked to Organized Crime. Global Research: February 12, 2008
• [19] Andrew Gavin Marshall, Breaking Yugoslavia. Geopolitical Monitor: July 21, 2008
• [20] AEI, Is Euro-Atlantic Integration Still on Track? Participant List. American Enterprise Institute: April 28-30, 2000
• [21] Aleksandar Pavi, Correspondence between German Politicians Reveals the Hidden Agenda behind Kosovo's "Independence". Global Research: March 12, 2008
• [22] Stephen Zunes, The War on Yugoslavia, 10 Years Later. Foreign Policy in Focus: April 6, 2009
• [23] PNAC, Rebuilding America’s Defenses. Project for the New American Century: September 2000, page 6: http://www.newamericancentury.org/publicationsreports.htm
• [24] Ibid. Page 8
• [25] Ibid. Page 9
• [26] Ibid. Page 14
• [27] Ibid. Page 51
• [28] Margo Kingston, A think tank war: Why old Europe says no. The Sydney Morning Herald: March 7, 2003
• [29] Brzezinski, Zbigniew. The Grand Chessboard: American Primacy and its Geostrategic Imperatives. Basic Books, 1997: Pages 30-31
• [30] Brzezinski, Zbigniew. The Grand Chessboard: American Primacy and its Geostrategic Imperatives. Basic Books, 1997: Page xiv
• [31] Brzezinski, Zbigniew. The Grand Chessboard: American Primacy and its Geostrategic Imperatives. Basic Books, 1997: Page 41
• [32] Brzezinski, Zbigniew. The Grand Chessboard: American Primacy and its Geostrategic Imperatives. Basic Books, 1997: Page 40
• [33] Brzezinski, Zbigniew. The Grand Chessboard: American Primacy and its Geostrategic Imperatives. Basic Books, 1997: Page 124
• [34] Brzezinski, Zbigniew. The Grand Chessboard: American Primacy and its Geostrategic Imperatives. Basic Books, 1997: Page 148
• [35] Brzezinski, Zbigniew. The Grand Chessboard: American Primacy and its Geostrategic Imperatives. Basic Books, 1997: Page 55
• [36] Brzezinski, Zbigniew. The Grand Chessboard: American Primacy and its Geostrategic Imperatives. Basic Books, 1997: Page 198
• [37] Jim Garamone, Joint Vision 2020 Emphasizes Full-spectrum Dominance. American Forces Press Service: June 2, 2000:
• [38] Ellen Wood, Empire of Capital. Verso, 2003: page 144
• [39] Ellen Wood, Empire of Capital. Verso, 2003: page 157
• [40] Ellen Wood, Empire of Capital. Verso, 2003: page 160
• [41] Andrew G. Marshall, Origins of Afghan War. Geopolitical Monitor: September 14, 2008:
• [42] George Monbiot, America's pipe dream. The Guardian: October 23, 2001:
• [43] Frank Viviano, Energy future rides on U.S. war. San Francisco Chronicle: September 26, 2001:
• [44] Dana Milbank and Justin Blum, Document Says Oil Chiefs Met With Cheney Task Force. Washington Post: November 16, 2005:
• [45] Judicial Watch, CHENEY ENERGY TASK FORCE DOCUMENTS FEATURE MAP OF IRAQI OILFIELDS. Commerce Department: July 17, 2003
• [46] TERRY MACALISTER, Criticism as Shell signs $4bn Iraq oil deal. Mail and Guardian: September 30, 2008

Článek An Imperial Strategy for a New World Order: The Origins of World War III vyšel na serveru globalresearch.ca 16. října. Překlad L.Janda