Současný Irák: Policejní stát vytvořený Amerikou

Šíity vedená vláda řídí nafukující se bezpečnostní aparát země. Porušování lidských práv se stává stále častějším. V soukromí se mnozí Iráčané, zvláště vzdělaní, ptají, zda se jejich země znovu nestane policejním státem.

Staré zvyky z doby Saddáma Husajna jsou znovu dobře známé. Mučení ve vládních zajišťovacích centrech je běžné. „Je to zlé a zhoršuje se to, dokonce i na místní poměry,“ říká Sámer Muscati, který pracuje pro Human Rights Watch. Podle zprávy jeho skupiny zpracované pod americkým dohledem (ačkoliv se Američané rovněž dopouštěli ohavného ponižování na takových místech jako ve věznici Abú Ghrajb), irácká policie a bezpečnost mají znovu prsty v bití zajatců, dokonce i těch, kteří už učinili doznání. Kulhavý bývalý zajatec líčí, jak po pěti dnech nepřetržitého mučení ve věznici iráckého ministerstva zjistil, že měl ještě vlastně štěstí. Když se znovu sešel s ostatními vězni, viděl, že mnozí přišli o údy a orgány.

Domácí bezpečnostní aparát má nejvíc práce od doby svržení Saddáma Husajna před šesti lety, zvláště v hlavním městě. V červenci obnovila bagdádská policie zákaz nočního vycházení, aby si usnadnila práci při plnění rozkazu zatýkat nespokojence se šíity vedenou vládou. Jejich terčem byli především vůdci rad probuzení, skupin sunnitů, z velké části bývalých povstalců a jejich sympatizantů, kteří vládě pomohli vyhnat nebo zajmout ostatní sunnitské povstalce. Místo toho, aby byli zařazeni do nových sil, ocitli se mnozí z nich během uplynulých měsíců ve vězení. V nejožehavějších případech provedla zatčení elitní jednotka zvaná Bagdádská brigáda známá také jako „špinavá eskadra“, o níž se proslýchá, že podléhá přímo premiérovi Núrímu al-Málikímu.

Existuje mnoho podrobností celého případu. The Economist je nicméně trochu zdrženlivý v připisování současného úpadku výlučně machinacím Málikího režimu. Spojené státy se na špinavé práci iráckého režimu podílely dalekosáhle, přímo i nepřímo, od samého počátku podmanění země. Ve skutečnosti byly irácké bezpečnostní síly, jejichž zločiny The Economist podrobně popsal, vytvořeny Američany, jak jsem uvedl už v článku pro Moscow Times v srpnu 2003.

V srpnu 2003 nebylo třeba veleducha, aby viděl, co se stane, začnou-li američtí dobyvatelé plnit mučírny v Abú Ghrajb nevinnými zajatci. Mezinárodní Červený kříž později odhadoval, že asi 70-90 procent z tisíců vězňů zajatých Američany v Iráku se neprovinilo žádným zločinem, tím méně jakýmkoli spojením s terorismem nebo povstalci.

Ale toto mučení – které The Economist alespoň mimochodem zmiňuje – je právě ten druh rozsáhlé haldy zločinů. Spojené státy také od samého počátku provozovaly své vlastní „špinavé eskadry“, jak jsme už loni podrobně uvedli.

Tento postoj byl vyvolán zveřejněním posledního hřmotného tlustospisu Boba Woodwarda. Woodward odhalil – či spíše potvrdil – existenci toho, co lze nazvat klíčovým prvkem „úspěchu“ Bushovy eskalace válečného zločinu v Iráku: „tajný program zabíjení“ prováděný vražděním všech náhodně považovaných za „teroristy“. V televizní reklamě knihy Woodward oslavoval nahodilé vraždění lidí označených za „teroristy“ neznámými metodami podle neznámých kritérií jako „podivuhodný příklad amerického důvtipu při řešení válečného problému, jaký nezřídka máme.“

Co je na těchto „odhaleních“ nejpozoruhodnějšího, je to, že nevyvolala vůbec žádnou reakci. Spojené státy přiznají, že v Iráku operují tajné eskadry smrti, a tisk se o tom stěží zmíní, tím méně aby něco komentoval, terči těchto eskader nejsou jen „teroristé“ v tom smyslu, jak tento termín veřejnost všeobecně chápe – tj. náboženští extremisté v podobě al-Qá‘idy – ale také osoby libovolně označované za „povstalce“ či vůdce „odboje“.

Takže každý, kdo je proti invazi a okupaci své vlasti, je považován za legitimní terč tajných eskader smrti. Pro popravu bez obvinění, bez soudu, bez důkazu. To je pro Woodwarda „podivuhodné“ a „úžasné“. Podle této logiky lze ovšem plně ospravedlnit vraždění vůdců francouzského odboje za 2. světové války nacisty. Podle ní by bylo stejně možno ospravedlnit Brity, kdyby se za vplížili do domu George Washingtona a zabili tohoto povstaleckého vůdce v jeho posteli. (Jakož bezpochyby i jeho ženu, to by odpovídalo „vedlejším ztrátám“.) Ve skutečnosti Woodward důrazně varuje členy – členy, nejen vůdce –„odboje“, aby „vypadli z města“, tj. opusťte svou rodnou zem nebo budete zavražděni tajnými vrahy okupační moci.

Tak vypadá statečný, čestný postoj americké elity 21. století. Co dělali nacisté, děláme i my, a to ze stejného důvodu: abychom si pojistili násilnou okupaci země, kterou jsme dobyli v nevyprovokované útočné válce. Je ovšem podivuhodné a úžasné, že takový stav věcí – taková hloubka mravní zkázy – je chladně akceptován těmi dobrými a velkými mezi námi … a desítkami milionů obyčejných lidí.

Během roku 2008 se objevilo značné množství informací, snadno dostupných v hlavních denících a magazínech, o tom, jak Američané používají eskadry smrti a „polovojenské jednotky“ k provádění „mimosoudního zabíjení“ lidí obviněných – někým, někde, z nějakého důvodu či vůbec bez důvodu – z toho, že jsou „teroristé“ či“povstalci“ nebo „zlí hoši“, použijeme-li výrazu tak oblíbeného našimi nejvyššími kazateli a jejich mediálními ministranty. Tohle zabíjení, tyhle eskadry smrti, byly součástí okupace Iráku od počátku, stejně jako systematické používání mučení a nezákonného věznění nevinných lidí. Že Málikí provádí tyto praktiky a politiku těch, kdo ho přivedli k moci, by nemělo nikoho překvapovat – dokonce ani The Economist.

Článek Today’s Iraq: The Police State That America Built vyšel na serveru chris-floyd.com 14. září. Překlad Eva Cironisová.