Vzestup Talibanu

Verze tajného materiálu McChrystalovy zprávy publikované na webu Washington Post má mnoho korektur, což naznačuje, že byla připravována zvláště za účelem jejího úniku do médií.

Co může být ještě více důležité na McChrystalově zprávě, je to, že ukazuje vysoce odrazující obraz situace v Afghánistánu – a také to, že Integrovaný civilně-vojenský plán tažení v Afghánistánu (Integrated Civilian-Military Campaign Plan for Afghanistan), který McChrystal odsouhlasil jen o tři týdny dříve, byl ještě pesimističtější než jeho “první zpráva”.

Integrovaný plán tažení, podepsaný McChrystalem a velvyslancem Karlem Eikenberrym 10.srpna říká, že všeobecné odmítání afghánské vlády v paštunských oblastech země je již tak uznávané, že “klíčové skupiny” podporují Taliban jako jedinou alternativu proti vládě, kterou považují za protiprávní.

Integrovaný plán tažení je označen jako “citlivý, ale nikoli tajný” a nebyl poskytnutý veřejnosti, ale kopie byla získána zpravodajskou agenturou IPS (Inter Press Service).

Oba dokumenty přiznávají fundamentální sociologicko-politická fakta, která vyvolávají vážné otázky o proveditelnosti protipovstaleckého programu, který nastiňuje McChrystal ve své zprávě, ale McChrystalova zpráva pozměnila nebo zmírnila některé základní závěry integrovaného plánu tažení.

Nejdůležitějším rozdílem mezi oběma dokumenty je jejich závěr ohledně toho, jak širokou podporu již povstalci získali. McChrystalova zpráva předpokládá, že povstalci nebyli schopni získat dobrovolnou všeobecnou podporu.

“Hlavní povstalecké skupiny používají násilí, nátlak a zastrašování vůči civilistům k získání kontroly nad obyvatelstvem”, říká zpráva. Dochází k závěru , že “obecné nadšení” pro Taliban a jiné povstalecké skupiny “se jeví jako omezené, stejně jako jejich schopnost šířit se za hranice paštunských oblastí”.

Paštunové jsou zdaleka největší etnickou skupinou v zemi se 40 až 45% populace a dominující napříč většinou afgánského území, od dalekého západu napříč celým jihem až na východ.

Zatímco McChrystal popírá všeobecnou podporu povstalcům, naopak přiznává určité faktory jako “přirozenou averzi k zahraničním intervencím” a kmenovou a etnickou identitu, které jsou posilovány “historickými křivdami”, jež vyústily v to, že “podstatná část populace toleruje povstalce a volá po vytlačení cizinců”.

Integrovaný plán tažení jde dál, když ukazuje jak Taliban získal podporu, protože je považován za jedinou viditelnou alternativu k protiprávní vládě. Poznamenává, že většina Afghánců odmítá “talibanskou ideologii”, ale uzavírá, že “klíčové skupiny nostalgicky vzpomínají na bezpečnost a pořádek, který zajistilo vládnutí Talibanu”.

Oba dokumenty používají jiné výrazy k popisu politického selhání afgánské vlády a jeho následků. McChrystalova zpráva hovoří o všeobecné “krizi důvěry” ve vládu. Ale integrovaný plán tažení to nazývá “krizí legitimity” a říká, že povstalci “získali jistou legitimitu odvoláváním se na ideologickou spřízněnost a obavy z “cizí okupace” stejně jako rychlé nastolení místní spravedlnosti”.

Oba dokumenty se také odlišují v tom, jaký pokrok může být očekáván při uskutečnění ambiciózních změn v agendě nastíněných v integrovaném plánu tažení.

McChrystalova zpráva jednoduše prezentuje širokou strategii a cíle, které musí být dosaženy ve vztahu k zajištění bezpečnosti, navýšení počtu ozbrojených sil afghánské vlády a vládní reformě. Nepočítá s riziky nebo pravděpodobností neúspěchu ve vztahu k žádnému z těchto cílů.

Integrovaný plán tažení nicméně hodnotí rizika a možnosti neúspěchu. Identifikuje zkorumpované místní úředníky a např. označuje jejich potrestání nebo změnu chování za prioritní cíl.

Také však varuje, že afghánská vláda a její spojenci warlordi v provinciích, kteří nemají žádný zájem na změnu statusu quo, mohou být schopni zmařit takové pokusy o reformu. Plán dokonce naznačuje, že by Karzaí mohl “nahradit několik schopných vládních úředníků neschopnými nebo zkorumpovanými jedinci”.

Vyvstává možnost, že “falešné naděje” na omezení korupce afghánské vlády by mohly vyvolat “prudký odpor” proti silám ISAF.

Jiným předvidaným rizikem plánu je to, že afghánské volby 20.srpna budou “všeobecně pokládány za zfalšované” a povedou k “politické krizi a/nebo zvýšenému vnímání nelegitimnosti afghánské vlády”. Zpravodajství během měsíce od voleb napovědělo, že taková očekávání byla docela reálná.

Ačkoli v některých pasážích McChrystalova zpráva tlačí na klíčové problémy, přesto působí na oficiální dokument nápadně upřímně – jako by sama měla za cíl ospravedlnit eskalaci války.

McChrystal přiznává problém warlordů – popisuje je jako “místně a regionálně vlivné” – kteří mají od vlády autonomii a v některých případech drží pozice v afghánských národních ozbrojených silách, především v afghánské policii.

Popisuje také skutečnost, že mezinárodní síly ISAF udržují “vztahy” s warlordy, s takovými “jednotlivci” ve smyslu, že zahraniční vojenské jednotky s nimi mají mnoho smluv na zajištění bezpečnostních služeb a široce na ně spoléhají ve zpravodajské činnosti.

McChrystal poznamenává, že takové vztahy “mohou být problematické”. Za prvé chápe afghánská veřejnost jednotky ISAF jako “spoluvinné” na oficiálním zneužívání moci.

Takový stupeň realismu ohledně základních sociologicko-politických podmínek ovlivňujících úspěch nebo selhání protipovstalecké války, který nalezneme jak v McChrystalově zprávě, tak i v integrovaném plánu tažení, je velice neobvyklý, možná dokonce jedinečný v tvorbě americké vojenské koncepce.

Společně s nehorázně podvodným průběhem prezidentských voleb režimu Hamída Karzáího a ostrým propadem americké domácí politické podpory válce v Afghánistánu, byly otevřeně diskutované základní překážky úspěchu v obou dokumentech součástí kontextu Obamova skepticismu ohledně McChrystalova požadavku na další vojáky.

Tak tedy přispěly k jeho rozhodnutí zabývat se, jak řekl podle zprávy Rajiva Chandrasekarana and Karen DeYoungové ve Wahington Post jeden z vysokých vládních úředníků, “velmi, velmi vážnému přezkoumání všech možností”.

Článek Taliban Rising vyšel na serveru counterpunch.org 23. září. Překlad R. Král.