Janouškův hřebík

Roman Janoušek, podnikatel s vazbami na minimálně pražské politické špičky, zatloukl další hřebík do rakve české modifikace globálního kapitalismu. Během několika mála let se rozrostla jeho finanční hotovost, ke které má dispoziční práva na údajné dvě miliardy korun, tedy na sumu, kterou jsme zvyklí slýchávat s výkony bank, velkých průmyslových konglomerátů či v souvislostech pohybů v rámci státního rozpočtu.

Kdo chodí po Praze a má jen trochu vycvičené uši nemohl přeslechnout řeči o tom, že Janoušek je „pouhým“ správcem majetku, který patří někomu jinému. Ne nepravděpodobný vývoj Janouškovy kauzy bude směřovat k tomu, že zdravé síly v ODS využijí primátorovo napojení na podnikatele a v procesu rituálního sebeočištění se strana před volbami zbaví Béma a jeho klanu.

Tato, stejně jako mnoho předešlých kauz, však pravděpodobně neotřese pozicí ODS v Praze a nemyslící „pravicové“ voličstvo, jako téměř kdykoli před tím celou věc smázne úsudkem, že jde o selhání jednotlivce, leč systém je v pořádku.

Nedovedou svoji úvahu dál až k závěru, že systém, který umožňuje vyrůstat Janouškům prostě zdravý být nemůže, že chyba je v základním nastavení parametrů fungování liberálního kapitalismu v podmínkách liberální demokracie.

Pokusy o dílčí úpravy systému zpřísňováním protikorupčních zákonů, zaváděním přísnějších trestů u hospodářských zločinů, zveřejňování různých blacklistů při veřejných soutěžích, mohou být sice vedeny upřímnou snahou o kultivaci českého společenského prostředí, ale pokud nevykročí z rámce logiky globálního kapitalismu, budou to pokusy naivní, neuskutečnitelné. Po odstavení Janouška vyrostou noví janouškové, protože v samotné přirozenosti systému je zakódován jejich nutný výskyt. Již teď čekají v řadě na to, až se na ně dostane řada a budou se moci přisát k cecku veřejných peněz a dlouze se napít.

Po případech Kořistky a Dalíka, po kauzách Vesecké, Benešové a Čunka, po exkluzivním postavení ČEZu, po likvidacích celých průmyslových odvětvích, po všech těch popření základních hodnot svobody, rovnosti a spravedlnosti, kterými sama sebe nálepkuje liberální demokracie, bude Janouškův případ dalším v řadě sebepopření systému. Nežijeme ve svobodném systému, ani v systému, který staví rovné podmínky, a už vůbec ne v systému, který by byl spravedlivý.

Není ani svobodný, protože člověk spoutaný ekonomickými zákony globálního kapitalismu nemůže z jejich samotné definice být svobodný. Konzument a spotřebitel jsou marketingově manipulování do podprahových tedy nesvobodných rozhodování. Není rovný, protože přes veškerá formální ujištění přistupuje k člověku jako k ekonomické jednotce, tedy jako k předmětu, který má nějakou cenu odvislou od jeho výkonu – nakonec, co jiného je uvažovaný záměr zvýšení soudních poplatků na dvojnásobek, než to, aby se ztížil přístup chudších k soudům. A spravedlivý, protože spravedlnost tu funguje jako represivní instrument moci – vliv ekonomické a politické moci na fungování a rozhodování policie, soudního aparátu a veřejných žalobců snad ani nevyžaduje delší komentář.

Rovnost, svoboda a spravedlnost v globálním kapitalismu jasně plní funkci nadstavby ekonomické základny. Je paradoxní, že liberály tolik vysmívaná teorie základny a nadstavby byla právě jimi dovedena do stavu patrnosti na první pohled.

K překonání toho všeho nám bude zapotřebí mnoho utopie, ještě více fantazie a odvahy. Liberální kapitalismus, přestože se snaží tvářit jako systém, který tu vždy byl a vždy bude, je nakonec jen pouhým lidským dílem a jako takové je smrtelný.