Kouzlo magického trojúhelníku

Člověk je nesmírně složitý a pozoruhodný celek. Jak známo, ve světě vše souvisí se vším. Je vůbec možné zkoumat člověka po částech, jak to dělají moderní vědy s použitím svých empirických vědeckých metod? Soudím, že vědění o člověku má nutně celostní charakter, a v takovém smyslu může člověka zkoumat pouze filosofie. Je na místě se domnívat, že vědní disciplíny moderní doby ztratily z očí smysluplné pojetí člověka po té, co se oddělily od filosofie. O pravém založení člověka se z nich nedozvídáme skoro nic. Moudrý a zkušený člověk nám dokáže poradit v životních situacích víc, než profesor humanitních věd.

Moudrost našich předků nepoužívala vědeckou metodu, a přesto uměla lidi účinně poučit o tom, co je pro ně dobré a co zlé. Helénské pojetí světa a člověka nahlíželo skutečnost očima pantheismu. Příroda je božská a nadřazená člověku. Člověk starověku měl propracované pojetí zákonů a přírodních sil v podobě úžasné mytologie, v níž celá plejáda bohů personifikovala každou mohutnost ovlivňující dění v přírodě i chování člověka. Normálního člověka jistě zajímají otázky vztahu mezi mužem a ženou. Pokusme se nahlédnout základní smysl tohoto vztahu očima řecké mytologie.

Apollinský a dionýský rozměr člověka

Největší vliv na lidskou duši a lidské jednání má podle starých Řeků moc dvou bohů. Jmenují se Apollón a Dionýsos. Apollón je bůh slunce a přináší světlo poznání a vědění do lidské duše. Apollinský přístup ke světu je rozumový a duchovní. Dionýsos je bůh plodnosti a veškeré obnovy v přírodě. Dionýský živel v člověku je tajemný, skrytý v nejhlubších sklonech lidské přirozenosti, je zdrojem orgiastických prožitků a extází, ve své podstatě iracionální. Každý člověk je sám za sebe přitahován dvěma protikladnými póly, apollinským a dionýským. Mezi těmito póly se zmítá a hledá střed, který nikdy nemůže být dosažen. Pod mocí Apollóna vyrůstají osvícení panovníci, uměření muži usilující o řád a spravedlnost, kteří preferují etické jednání, nepomíjivou krásu, úctu k bohům a sebekázeň. Pod mocí Dionýsa obvykle muži válčí, holdují hýření, libují si v kultovních mystériích a stávají se z nich tyrani, či krutovládci, preferují živelnost, krásu okamžiku a srdnost. Samozřejmě jde o krajní meze. Obvykle platí něco mezi tím.

Každý osamělý muž osciluje mezi apollinským a dionýským vlivem. Muž je ze své samojediné podstaty válečník, muž panuje, dobývá, rozumuje a zabíjí. V moderní době osamělí muži většinou zabíjejí sami sebe, a to alkoholem či jinak nezřízeným způsobem života. Tento bipolární a rozporuplný charakter nitra muže může být překonám jediným způsobem. Musí být nalezen třetí magický pól, který vytvoří silově stabilní útvar, v geometrii zvaný trojúhelník. A zde přichází na řadu nepostradatelná úloha ženy.

Síla ženské erotiky

Žena aktivuje v muži třetí mohutnost v povaze člověka, a tou je moc Erótova. Erós je bůh lásky a zosobňuje všeoživující síly spojující protikladné složky kosmu. Erós je zdrojem tvůrčí energie samotného života. Pokud Eróta někdo spojuje se sexem, hluboce se mýlí. Sex má blíže k dionýskému živlu. Erotický vliv ženy na muže má jediný cíl: Upoutat muže vlastní bytostí a tak mu dát sílu vnitřní vyváženosti. Po čem žena skutečně touží je, aby se muž do ní zamiloval, aby ji přestal vnímat jen jako zdroj rozkoše a sexuálního uspokojení, a skrze lásku k ní propadl vlivu Eróta, jinými slovy, aby zahořel k ženě hlubokým erotickým zaujetím.

Muž pod mocí Eróta, muž zamilovaný, přestává válčit a začíná tvořit. Erós představuje v jeho životě třetí orientační bod, třetí vrchol, který s předchozími dvěma vytváří stabilní a pevný útvar: Magický trojúhelník. Teprve v trojjediné moci Apollóna, Dionýsa a Eróta se z muže stává vnitřně sjednocená, cílevědomá osobnost směřující k dobru a uzavírající pevný svazek s ženou v plodném manželském soužití.

Materialistická deformace

Erós v nitru muže však neznamená, že by propadl moci své ženy a stal se jejím služebníkem. Zdravě zamilovaný muž je tvůrčí nezávisle na ní, a je jedno, zda staví dům, buduje obec, píše básně nebo vychovává děti k jejich budoucímu poslání. Žena je pouhým zprostředkovatelem Erótova vlivu na muže, i když láska muže je orientována k ní. Lépe ale říci, že jeho láska je orientována skrze ní a to do všech světových stran. Zmaterializované a vědecky zmechanizované pojetí lásky mezi mužem a ženou přivedlo současného člověka k převrácení erotické tvůrčí energie muže na obstarávání peněz, zajištění ženy a rodiny prostředky pro spotřebu. Tím se celý smysl Erótova vlivu i samotného erotična zprofanoval.

Chybnou reakcí na profanaci Eróta jako pozitivní tvůrčí síly je hédonismus. Ten bývá spojován s přivlastňováním, někdy i znásilňováním druhého pohlaví coby zdroje vlastního požitku a tělesného uspokojení. Láska je tak spotřebovávána podobně jako benzín do auta. Opačná reakce, ale o nic příznivější, je odklon od erotiky samotné, hledání duchovních kořenů lásky a nesmyslný názor, že pravá láska nehledí na fyzickou krásu a erotickou přitažlivost. V obou případech jde o vyřazení erotického pólu z magického trojúhelníku a příklon na dionýskou či apollinskou stranu v bipolárním zmatení. Hédonismus i duchovní pojetí lásky jsou dvě strany téže mince ukované chybným pochopením podstaty člověka a životních sil, které ho ovládají. Tento omyl vyplývající z absence filosoficky podložené nauky o člověku je zdroj většiny současných kolapsů partnerských vztahů. Žena musí muže eroticky inspirovat, pokud nechce, aby ho Erós opustil a on se začal znovu zmítat mezi apollinským a dionýským živlem.