Andělé se radují, když se Egypťané utopili

Dlouhé minuty film postupuje jako prvoplánová agitka. Děsivý, naturalisticky věrně a z hlediska obětí a Izraelců dokonale emocionálně podkreslený masakr izraelských sportovců palestinskou teroristickou organizací Černé září v Mnichově 1972, a pak už jen „ruce spravedlnosti“ v podobě pětičlenné skupiny nájemních vrahů, ve skutečnosti agentů Mossadu, který došel k rozhodnutí zabít všechny hlavní strůjce mnichovských jatek. Smrt za smrt. Zpočátku se to může divákovi připadat spravedlivé. A tak je i přirozené, že pětice chlápků – sympaťáků, nepostrádajících rysy některých spielbergovských hrdinů z jiných filmů, a spravedlivých mstitelů, u něj vyvolá sympatie. Teprve postupem času mu dochází hrůznost toho, co se před ním na obrazovce odehrává.

Profesionálně vycvičené vraždící stroje, které ve filmu dostaly lidskou tvář. Milující otec rodiny, jehož manželce se vbrzku má narodit dcera (vůdce skupiny Avner), trochu roztržitě působící prodavač hraček (Robert), židovský fanatik, ovšem se sympatickou tváří a ostře řezanými rysy (Steve), důstojně se chovající a často filosofující „čistič“ (Carl) a nakonec i hubený mladý sympaťák a expert na padělání (Hans). A proti nim bezbranné a bezmocné, ale, jak o tom byli mstitelé zprvu přesvědčeny, vinné oběti. Jednu obstoupili ve starém domě, kde čekala na výtah s plnýma rukama potravin. A pak ji rozstříleli, až na zemi zůstala ležet v kaluži z rozměklých vajec. Další zamontovali do telefonu ohnivý stroj. Té další ho vložili pod postel. Na vyhubení další trojice jim přišla na pomoc celá jednotka izraelských profíků, kteří v noci, v převlecích za ženské, vtrhli do domu, v níž oběti i se svými rodinami spaly. Tam je před očima jejich nejbližších proděravěli samopaly. Všude stříkala krev. Ozýval se křik a ženský pláč.

Spielebergovi ve vykreslování charakterů filmu věru nelze přiznat vyváženost. Izraelští agenti, především Avner, se objevují v blízkosti svých rodin, dětí, společně jedí, spí, milují se, vystupují jako láskyplné bytosti. Jejich palestinští protihráči lidskou tvář nedostali. Obtloustlí, podsadití, poživačně i lstivě působící. Palestinci věru na sobě mají máloco sympatického. První oběť – spisovatel s výrazem baziliška, ten, kterého proděravěli u výtahu – na ulici Říma hloučku lidí předčítá Šeherazádinu Tisíc a jednu noc. Prozrazuje i motiv, proč ji přeložil do italštiny. Může se tak prý stát i milionářem.

Druhá oběť nepůsobí o nic lidštěji. Jakýsi boháč, jehož mysl je zjevně utopena v obchodech, a pak, samozřejmě, nejspíš i ve vymýšlení nejrůznějším teroristických akcí, který si své, asi dvanáctileté hubené černovlasé dcerky, která se zvídavě prochází po jejich velkém luxusním bytě, ani moc nevšímá. Zato Izraelci ve druhém vražedném útoku projevují lidskost. Carl, který zjistil, že telefonní sluchátko nezvedl vytipovaný Mahmúd Hamšarí, ale jeho dcera, se okamžitě rozběhne k autu, kde zbývající členové komanda mačkají spoušť ohnivého stroje, aby je zastavil. Protentokrát nic nevybouchne. O pár minut později, kdy telefon již zvedl Mahmúd, již ano. Výbuch je větší, než se čekalo, celý roh domu se zřítí. Film neřeší, co se stalo s Mahmúdovou dcerou. I když je velmi pravděpodobné, že zemřela spolu se svým otcem.

Po úspěšné akci Izraelci společně jedí. Motiv společného stolování, symbolu společenství lidí, vůbec prolíná celým dějem filmu. Stolují členové vraždícího komanda, stolují i ti, kteří jim prodávají informace o tom, kde se vyhlédnuté oběti nacházejí. Jen Palestinci ve filmu nestolují. Když k pojídajícím Izraelcům přichází Carl, sdělují mu, ať se k nim připojí. „Oslavujeme.“ Carl reaguje otázkou: „Radujete se?“ Odpovědí mu: „Neradujeme se. Oslavujeme.“ Pak někdo připomene biblický text: „Andělé se radují, protože Egypťané se utopili.“ Carl připomene, co na ta slova andělů opáčil Bůh: „Já jsem ale právě pohřbil mnoho svých synů.“ Pak propukne hádka. Členové komanda pokrývají celé spektrum reakcí a pocitů. Od nesmiřitelného drsňáka Steva, který má vždy jasno, že nic než zabíjení si nepřátelé Židů nezaslouží, a že by si to ve skutečnosti zasloužili i všichni „evropští antisemiti“, až po přemýšlivého Carla. Velitel Avner prozatím vystupuje jako nepochybující voják.

Ta „idyla“, kdy film až triumfalisticky líčí krok po kroku na území suverénních demokratických států se pohybující vraždící komando, kdy vinící jsou zabíjeni bez soudu a bez důkazů a ve většině případů zcela zákeřně a odporně, naštěstí netrvá věčně. Pod povrchem stále více probublávají nepohodlné otázky. O pozadí všeho toho, co se na povrchu odehrává. Spieleberg nechává, zprvu jen šeptem a jakoby mimochodem, promlouvat i druhou stranu a pak i zaznívat pochyby. „Víte, kolik jsme porušili zákonů? A to včetně zákonů Izraele, který trest smrti nezná?“, ptá se jeden z členů komanda. A pochopitelně nemůžou chybět ani úvahy o antisemitismu. Zabíjení Palestinci totiž zprvu ve vnímání členů komanda vystupují jen jako podmnožina a exemplární příklad všech „antisemitů“: „Ne že by si to (tj, zabít) evropští antisemiti nezasloužili. My děláme to, co oni.“ Jenže taková obhajoba se postupem jeví stále křečovitější. Teče arabská krev, pod Palestinci vybuchují postele, a divák ve filmu stále dokola slyší: My se jen bráníme. Zabíjíme, protože zabíjeli i nás. My jsme oběti.

Největší zásluhu na tom, že se členové Černého září dostanou do rukou izraelského komanda, má tajemná skupina, která s nimi komunikuje prostřednictvím jakéhosi Louise, který pracuje „jen pro peníze“. Film nezodpovídá otázku, co je to za skupinu, pouze naznačuje a v mlze vede diváka k chápání, že informace, které Izraelci dostávají, k nim putují i zásluhou samotných Arabů, pohlížejících na Černé září jako na konkurenční skupinu. Židovská vina za zabíjení je tak jakoby přehozena na Araby samotné. Jenže nic není definitivní: Ve hře jsou i potenciální agenti Východu i Západu, CIA, KGB, Spieleberg nechává tuto větev otázek nezodpovězenu. Místo toho míří k podstatnějším. Jako když se Avnerova skupina v Aténách ke svému velkému překvapení ocitá pod jednou střechou s členy palestinské OOP, kteří se nechají obelstít tvrzením Židů, kteří se vydávají za členy levicové teroristické organizace ETA. Mladý Palestinec se Avnera ptá, jestli ví, co to je nemít vlast. „Nezajímají nás vaše levicové myšlenky. Jsme vašimi spojenci jen proto, že nás zajímá náš národní cíl“. Avner s ním ovšem polemizuje z tvrdých pozic: „To je jen sen, ta země vám nikdy nepatřila a nebude patřit“, za což ho pochopitelně Palestinec obviní ze stranění Židům: „No jistě, vy Evropané máte vůči Židům výčitky svědomí“. Víru v konečné vítezství ale neztrácí: „My Arabové ale máme hodně dětí a můžeme čekat dlouho. Potom svět uvidí.“

Řadu scén filmu tvoří rozhovory mezi členy komanda mstitelů, při kterých zaznívají i nepohodlné pravdy. Carl při nich připomíná, že nejen teroristi zabíjeli. A že Židi nezabíjejí jen jako reakci na násilí Arabů. „Jak si myslíš, že jsme po roce 1945 vytvořili Izrael?“

Zvláštní úlohu má ve filmu Avnerova matka. Kdykoliv se Avner vrací z nějakých jatek, která jeho skupina právě provedla a je plný pochyb, matka odpovídá na všechny byť ještě synem nevyslovené otázky. Je jako všemocný a dobrý Bůh. „Vždyť já vím, co tě trápí ještě dřív, než mi to sám povíš.“ Matka vysvětluje synovi, jak moc po něm s jeho otcem toužili potom, co po druhé světové válce přišli do Izraele. „Modlili jsme se za tebe na hoře“. A paralelně s tím, jak hovoří o synovi a lásce k němu, hovoří i o Izraeli. „Konečně zase máme svou vlastní zemi“. Avner se matky zeptá, zda chce vědět, co provedl. Matka to vědět nechce. Z výrazu její tváře je jasné, že to ví. A přesto synovi dává rozřešení. Ve jménu židovské vlasti. Jenže ani to nakonec Avnerovi nestačí.

Bezchybný vražedný mechanismus mstitelů se postupně začíná hroutit. Při atentátu na jednoho Palestince zabili i agenta KGB a zdá se, že právě to je rozbuškou, která začala kola osudu točit proti nim. Nejprve zabijí Hanse, který první ze skupiny neunesl tlak výčitek svědomí. „Neměli bychom oplácat zlo zlem. Měli bychom být spravedliví, učili mě, že to je židovství. A teď o to přicházím.“ Avner mu dovolí nejít do akce a odpočinout si. Právě v té době Hanse usmrtí časovaná nálož. V jednom hotelu zase zabijí Carla. Fingovaná prostitutka, která poprvé měla zájem o strávení noci s Avnerem, který tak unikl smrti jen o vlásek. Jenže zbytek komanda ji dopadne a zlikviduje. Nahou ženu zabijí a nezahalenou nechají ležet na pokoji.

Závěr filmu se nese v kontrastu všeobecného nadšení a obdivu zasvěcených vojáků v Izraeli k členům mstitelského kamanda, kteří se tam jako Avner vracejí, a jeho vnitřního znechucení. Zdá se, že Izrael pro něj ztratil smysl. Uzavírací scénu tvoří rozhovor Avnera s jeho nadřízeným z Mossadu, který za ním přijel do newyorského Brooklinu, kde Avner žije s manželkou a dětmi. Avner po něm chce důkazy, že všichni, které zabili,měli skutečně v Mnichově prsty. „Pokud ti lidé spáchali zločiny, měli jste je zatknout a soudit v Izraeli.“ Důstojník Mossadu ho vyzývá, aby se vrátil do Izraele. Avner nad nabídkou dlouho nepřemýšlí. Židovského státu se nakonec zcela zříká. „Přijďte večer na lámání chleba do mé rodiny,“ odpovídá řečí tradice. „Jste Žid, cizí člověk, tak přijměte pozvání.“ „Ne“, odpovídá důstojník Mossadu.