LPA jako e-klon „radikálního literárního kritika“ Koniáše

O existenciální potřebě svobody slova

„Sice nesouhlasím s tím, co říkáte, ale do poslední kapky krve budu bránit vaše právo říkat to,“ napsal Voltaire v 18. století. A teprve jeho pojetí znamená skutečný intelektuální předěl mezi středověkem a novověkem a distancování se od hranic, na nichž za strašného utrpení umírali nejlepší duchové lidstva: např. M. J. Hus za pravdu nábožensko filosofickou a Giordano Bruno za pravdu vědeckou. Voltairův příklon ke svobodě projevu pak znamenal obrovský rozvoj demokracie a rovněž odstartoval neuvěřitelný rozvoj vědecký i ekonomický.

Co však téměř zaniká je významná skutečnost, že v oněch konfliktech a sporech zmíněných titánů šlo o pravdu pouze jedné straně, tedy „kacířům“! Jejich žalobci i soudci byli naopak vedeni zcela přízemními pohnutkami. Spor o pravdu byl pro ně jen fiktivní a zástupný, poněvadž jim šlo především o uhájení vlastního blahobytného a nezřídka nemravného ne-li rovnou zločinného života, šlo jim o zachování koryt a politické i světské moci!

Opuštění svobody slova a potlačování pravdy může v moderní demokracii vyústit do dvou tragických důsledků a tím prvním je vznik totality a fašismu. Fašismus i každá totalita se mohly prosadit jedině díky předchozí likvidaci svobody slova v médiích, později legislativně zakotvené; a poté již následovala politická a nato fyzická likvidace jejich kritiků či oponentů.

Svobodu slova lze ovšem omezit a de facto likvidovat i tím, že názorová pluralita se zprvu eliminuje tak, že se vlastnictví většiny relevantních masmédií zmocní jen jedna názorová skupina, která tak dokáže ovlivnit veřejné mínění a poté s ním manipulovat. Tento stav již vytváří prostředí pro vznik měkké totality, kdy názoroví oponenti jsou bez možnosti přiměřené obrany veřejně zesměšňováni, zastrašováni i kriminalizováni a fyzické útoky na ně jsou zlehčovány, zatajovány či dezinterpretovány. A pokud by názoroví oponenti získávali vliv, pak takováto mediální scéna dokáže asistovat prosazení a instalaci fašismu skutečného, ať již formou politického popř. armádního puče, eskader smrti apod.

Za velice významný indikátor vzniku a existence mediálního proto-fašismu lze patrně považovat mediální úpadek úcty k pravdě (i ve smyslu nerespektování základních novinářských zásad a povinností jako jsou pravdivost a vyváženost informace včetně zmínky všech relevantních aspektů) i mediální úpadek respektu k základním a všeobecným humanistickým a altruistickým zásadám, jejichž porušování vyvolá ve zdravé společnosti pobouření.

Druhý důsledek opuštění svobody slova a potlačování pravdy je zatím vnímán vzácně, byť jeho rizika mohou mít dokonce i globální a existenční důsledky. V krátkosti jde o aktuální rozpor v přístupu k pravdám vědeckým a společenským, v jehož důsledku dochází disproporci ve vývoji obou sfér, vedoucí ke stále se zvětšujícímu paradoxu.

Vědecká pravda se nedlouho po smrti svého mučedníka, G. Bruna, zcela emancipovala, stala se podmínkou vědecké komunikace a přes dvě vědecko-průmyslové revoluce vedla ke vzniku fantastických zařízení a technologií s účinky globálními, mikro- i makrokosmickými.

Vývoj ve sféře společenské je naproti tomu silně retardován, neboť přístup k pravdě je zde i dnes vysoce subjektivní (a řada mučedníků zde stále roste – viz oblasti náboženské, ekonomické, politické i další). Důsledkem je zpomalený vývoj společensko-ekonomických systémů a vznik paradoxu, kdy o vývoji a aplikaci technologií s globálními riziky nerozhoduje adekvátní a kompetentní globální instituce, ale politikové atomizovaní do nejrůznějších a vzájemně animozních států a politicko-hospodářských systémů, kdy o zbraních jaderné éry rozhodují politikové psychologicky i bytostně zakotvení v religiózních pověrách starých tisíce let. Viz např.:

– Bez úcty k pravdě Západ zanikne
– Některé aspekty moderního ateistického pacifismu
– Tajemství života, smysl života, a kosmický "Bůh" (Sci-fi)

Tématicky pak s tím souvisí i jistý subjektivismus vyplývající z faktu, že každý člověk, národ, stát, raději vnímá pochvalné nežli kritické hodnocení. Což ústí ve skutečnost, že každý národ má tři různé dějiny: Ty první – tak jak je vnímá establišment, druhé – jak to vnímají někteří oponenti establišmentu, a třetí – tak jak je vnímají ostatní národy. Existuje jisté rčení, že národ, který nezná své dějiny, je nucen si je znovu prožít; takže každý národ, i když mu to nebude libé, by měl být ve svém vlastním zájmu otevřený a vstřícný i k upřímně míněné kritice.

Tomuto přístupu se – i když s výjimkou nemnohých osvícených intelektuálů a z nejrenomovanějších nutno jmenovat A. Einsteina viz Einstein: ´Náboženství je pošetilá pověra´

u nás např. P. Pitharta, J. Dientsbiera – silně brání, byť se zcela racionální připomínkou permanentního antisemitismu, pogromů a holocaustu. židovská komunita. U nás dokonce tak, že jí nelibé názory na toto téma rovnou kriminalizuje.

Není-li ovšem možné diskutovat např. o holocaustu, a dokonce ani na akademické půdě, pak ani není možné zjistit, zda byl holokaust výlučným historickým excesem, nebo zda měl nějaké kauzální příčiny. Pokud ale nějaká kauzalita reálné historické události existovala, a není známa či se zatajuje, pak logicky existuje reálné riziko recidivy! Ale poněvadž nelze vstoupit dvakrát do stejné řeky, ona recidiva může proběhnout za zcela jiných okolnosti (viz např. jednání Organizace Islámské Konference, Putrajaya, Malaysie, 16 října 2003).

Český Absurdistán

Originální příspěvek k letošnímu výročí pražského Jara napsal před rokem a půl tehdejší 1. místopředseda Senátu Petr Pithart, který v článku České a izraelské osudy jsou propletené mj. uvedl: „Bývalý prezident Weizmann... řekl, že bez Československa by stát Izrael svoji existenci tehdy neuhájil... Pak Moskva nařídila otočit a Československo začalo vyzbrojovat arabské státy, především Egypt... Tato absurdita definitivně probudila ze socialisticko-komunistického snu silnou izraelskou levici. Zároveň s procesem s ´protistátním spikleneckým centrem´ agentů ´židovského původu´ Slánského a spol. byl totiž u nás zatčen a na patnáct let odsouzen levicový sociální demokrat Mordechaj Oren, tehdy host Ústřední rady odborů... V létě 1967 byly hlasy československých spisovatelů, protestující proti přerušení diplomatických styků s Izraelem na pokyn Moskvy jednou z rozbušek nadcházejícího ´osmašedesátého´.“ (Lidové noviny, 29. listopadu 2007).

Snahy zmíněných spisovatelů byly samozřejmě zcela legitimní, a proto by ona významná rozbuška měla mít v moderních českých dějinách adekvátní místo. Mělo by být i jasně specifikováno, o co v roce 1968 skutečně šlo: zda diskuse o socialismu s lidskou tváří, vedená spisovateli „probuzenými ze socialisticko-komunistického snu“, nebyla pouze zastíracím manévrem pro restauraci kapitalismu – tzn. kontrarevoluci (místo snahy o reformu socialismu např. nahrazením státních podniků podniky družstevními). A zda současně nebyla úsilím o diametrální změnu mezinárodní politiky státu.

Jedním ze závěrů by pak muselo být i konstatování, že Brežněv, který nepochybně měl i mezi spisovateli své Josefy Vyskočily, nebyl až tak úplně padlý na hlavu, když se takovou vládu rozhodl svrhnout. Dalším závěrem pak poznatek, že občané byli oněmi spisovateli – deklarujícími se dokonce jako svědomí národa – v podstatě balamuceni.

Selektivně jsou dnes interpretována i 50. léta a politické procesy. Démonizován je Gottwald (mj. za to, že jako prezident neudělil milost M. Horákové), ale role skutečného zločince je zamlžována či marginalizována. Míněn je samozřejmě R. Slánský, který jako tehdejší generální tajemník KSČ měl nejvyšší moc a nese tudíž hlavní politickou odpovědnost za ona zvěrstva, a který navíc jezdil do Moskvy se učit přímo vedení politických procesů. Zatímco Gottwalda, který žil celou válku v Moskvě, Stalin až do ledna 1945 ani jednou nepřijal (a Gottwald se Stalina bál tak, že pak Moskvu nenavštívil od roku 1948 až do roku 1952). Eventualita, zda by po udělení prezidentské milosti M. Horákové Slánský okamžitě nenasadil oprátku Gottwaldovi, není vůbec brána v potaz, a dokonce se zdůrazňuje, že Slánský byl přece rehabilitován! To jistě, ale byl rehabilitován z falešných obvinění za které byl popraven, ale za skutečné zločiny, které spáchal, Slánský nebyl souzen a dokonce nikdy ani obviněn!

Podobně by se dalo samozřejmě hovořit i o období 1969-1989, kdy osudy skutečných hrdinů boje proti totalitě, jako byl P. Wonka, pomalu nikdo nezná, zatímco o pokračovatelích oněch spisovatelů sdružených v exkluzívním spolku Charta 77, se publikuje všechno. Až na jeden detail – v jak vysokém žoldu tito hrdinové proti totalitě bojovali. O éře polistopadové snad raději pomlčet: životní úroveň, HDP i průmyslová výroba padaly dolů, republika se rozkrádala a média nás líčila jako ekonomického tygra. A zcela logicky – vždyť informovala pod heslem pravdy a lásky; a fakticky ovládaná někdejší Chartou, ovšem jaksi selektivně zmohutnělou a metamorfovanou do neformálního klanu zvaného Timurova parta a český establišment se stal monoetnickým až monoreligiozním. To například umožňuje bez společenské diskuse a oponentury přijímat zákony, za něž by se ve vyspělých demokraciích občané a intelektuálové styděli.

Nezbývá než zdůraznit, že pokud předchozí aspekty nejsou v učebnicích dějepisu náležitě popsány, pak jsou české učebnice dějin zcela nepoužitelnými a pavědeckými karikaturami historie českého státu.

Jakou svobodu slova a potažmo demokracii jsme vybojovali, svědčí nejlépe osud Karla Kryla, který okamžitě pochopil oč jde a již v roce 1990 v písni Timur a jeho parta říká, „Žít zase bez svobody slova?/ Toť důvod zažádat si znova/ o politický azyl,“ a v Idyle současně zdůrazňuje, „Ač se lží ještě nežijem - jsme s pravdou -  r o z v e d e n i.“ 3. března 1994 pak předčasně umírá v německém Passově, psychicky uštván a zlomen: “Otírají si o mne hubu. Elévové i novináři, příležitostné psačky plačky, zklamaní sameťáci, nadšení svazáci... Nechci se vnucovat a nastavovat zrcadlo, o které nikdo nestojí… Přesvědčil jsem se, že dokážu jen velmi málo změnit... Mám pocit, že kdybych zůstal v této zemi, tak se zničím... Vyčerpal jsem se – křikem, zlostným povykováním, spory s lidmi, kteří mi za to nestáli. ...zjistil jsem, že jediným výsledkem mého křiku v posledních třech letech je zlomené zdraví.” 

Od té doby se poměry neuvěřitelně zhoršily a žijeme v neskutečně šílené době. Historikové píší pololži, pedagogové učí naše děti polopravdám, média lžou, politikové lžou, akademikové odmítají na akademické půdě diskutovat o historické události, politikové ztratili smysl pro zodpovědnost a legislativci občany kriminalizují dokonce za projevení názoru. Mezilidské vztahy a morálka upadají. Zanikají i základní humanistické a altruické instinkty – v Gaze je stříleno do těhotných žen a malých dětí – a česká masmédia ani politiky to nepobouří! Infrastruktura je zde zničena téměř po vzoru Lidic, a „pravda s láskou“ jsou hluchoněmé.

Epilog

A v této děsivé situaci, a zcela absurdně ve státě, který se na holocaustu nepodílel a naopak Židy nezřídka ukrýval, který nikdy nebyl antisemitský (viz statečný boj TGM proti antisemitským pověrám a předsudků doma i ve Francii) a bez kterého by Izrael neexistoval, podává (v předchozím kontextu) poněkud hysterický spolek trestní oznámení proti svobodě slova. Podává udání, nad kterým by se ve vyspělých demokraciích každý policista pousmál (a udavači doporučil návštěvu psychoterapeuta). Co tím chce spolek, říkající si Liga proti antisemitismu, skutečně dosáhnout? Chce snad podat důkaz, že Koniášové v Čechách dosud nevymřeli?

Za totality zde byl podobný zákon, zakazující hanobení socialismu a Sovětského svazu. Což bylo o důvod více k hanobení. Navíc jím byli postiženi zejména mladí lidé. Čeho chce LPA vlastně dosáhnout, těžko hádat. Ale pokud bude perzekuce vydavatele Zvědavce soudně pravomocná, pak političtí analytikové v Rusku, Číně, islámském světě, ale i v Jižní Americe a ve vyspělých západních státech nanejvýš zpozorní a poznamenají: po mediální perzekuci K. Kryla a M. Dolejšího, byl soudně potrestán V. Stwora, čímž se pro organizace jako Národní odpor a Dělnická strana stal třetím hrdinou čtvrtého odboje – odboje za pravdu, svobodu slova a spravedlnost…

A ještě otázka poslední – Do jaké světlé budoucnosti se to naši novodobí Koniášové v médiích, politice, justici i kultuře vlastně chtějí prolhat?!

Další články téhož autora na
http://stoces.blog.idnes.cz/
www.netsocan.cz