Třínohé monstrum

„Sionismus,“ napsala Phillipsová, „je prostě hnutí za sebeurčení židovského národa. A jeho význam je větší, než význam jakéhokoliv jiného hnutí za národní osvobození, protože sám judaismus spočívá na třech pilířích – na lidech, na náboženství a na půdě. Je-li jeden pilíř odstraněn zpochybněním jeho legitimity, celá stavba se zhroutí. Proto je anti-sionismus mnohem nepříjemnější politický názor, než cokoliv jiného. Je to přímý útok na samotný judaismus.“

Phillipsová neponechává příliš prostoru pro spekulace. Pro ni je sionismus legitimním národním hnutím, jehož „význam je větší než význam jakéhokoliv jiného hnutí,“ neboť spočívá na „třech pilířích“. Když nad tím jeden chvílí přemýšlí, je to skutečně významné, pokud něco stojí na třech nohách. Já sám stojím jen na dvou a kousek. Občas, když se postavím nahý před zrcadlo, přeji si, abych byl sionismus.

Jak Phillipsová poznamenává, sionismus je skutečně pojidlo tří židovských ingrediencí: lidí, půdy a náboženství. A je to právě tato kompozice, která dělá ze sionismu vítězný příběh epických rozměrů. Je to přesně ten mix, kterým se sionismus prosadil ve dvacátém století jako kolektivní, symbolický identifikátor židovského národa. Je to sionismus, který dokázal znovu objevit Židy jako národ s jasně definovanými ideologickými, spirituálními a geografickými aspiracemi. Ale navzdory tomu, že sionismus je pochopitelný pro mnoho Židů po celém světě, je mnohem méně pochopitelný pro ty, kteří nebyli vyvoleni, tedy pro zbytek humanity. Důvod je prostý. Nikomu nevadí, pokud budou Židé oslavovat své symptomy kolektivně, ale v celku vzato nic je neopravňuje, aby tak činili na úkor těch ostatních.

Sionismu se podařilo interpretovat judaismus jako brutální licenci k plundrování a zabíjení. Transformoval náboženské texty na katastr pozemků. Primárně vynalezl židovský národ. Následně vytyčil před tento nově objevený národ úkol nesmrtelných geografických aspirací s devastujícími rasistickými a koloniálními implikacemi.

Člověk by si mohl položit otázku, jak se sionismu podařilo být tak úspěšný, jak dokázal, že mu tak dlouho prochází zabíjení a vyvražďování? Konec konců ten smrtonosný mix „půdy“ - „náboženství“ - „lidí“ je v přímém rozporu s poválečnou západní kulturou a současnými politickými příkazy (kosmopolitismus / multikulturalismus / mnoho-víra / otevřené hranice).

Domnívám se, že rovnítko, které položila Phillipsová mezi sionismus a judaismus (sionismus = judaismus) je ta nejefektivnější sionistická taktika ze všech. Vede k vážné paralýze většiny humanistické opozice vůči sionismu. Důvod je zřejmý, obyčejní jedinci s etikou nevědí, jak vydělit z této roztříštěné formulace jádro, mají pocit, že jejich kritika by je vedla ke kritice systému náboženské víry.

Jedna z možností by de facto byla zpochybnit rovnítko mezi sionismem a judaismem, jak je klade Phillipsová. Sionismus je pouhé radikální zúžení interpretace judaismu. Přebírá biblické loupeživé příběhy o plenění a drancování a transformuje je do denní rutiny. Přebírá judaistické morální pojmy o vyvolenosti a transformuje je do kruté, rasistické agendy. Spíše než judaismus sionismus je de facto skutečná původní tvář židovské ideologie. Je rasistická, šovinistická, usilující o moc, ale je rozdílná od judaismu, neboť základem judaismu je strach z Boha, kdežto sionismus je naprosto bezbožný. Následně bude správné argumentovat, že vzdorovat sionismu je totéž jako vzdorovat židovské ideologii nebo tomu, co já sám nazývám „židovština“.

Je nutno zdůraznit, že sionismus považuje sám sebe za osvícené, racionální hnutí. Do jisté míry, jako ideologie a praxe se pokouší rozumět sám sobě, hledá vysvětlení nebo alespoň legalizaci v rozumových a historických termínech (spíše než v etických). Musíme uznat, že Melanie Phillipsová nabízí koherentní argument. „Takoví prostě jsme,“ říká. „Bránění být takovými je odmítnutí našeho práva na existenci.“

Věřím, že základní rámec Phillipsové je správný, je to terminologie, která trošku mate. Nikoliv sionismus a náboženství, ale spíše sionismus a židovština jsou dva pojmy, které jsou skutečně spojené. Pokud doopravdy chceme oponovat sionismu, neodvratně se dostaneme do konfliktu s židovskou ideologií. Být proti sionismu znamená přiznání, že máme vážný problém s židovským nacionalismem, s židovským kmenovým systémem, s židovskou rasistickou ideologií, s židovskou nadřazeností a s židovským kolektivismem. Být proti sionismu rovná se přiznání, že máme problém s „židovskými věcmi“.

Nicméně mělo by být poznamenáno, že pokud je sionistům, jako Phillipsové, dovoleno klást rovnítko mezi sionismus a judaismus, oponenti sionismu by se neměli obávat dělat to samé a rozšířit kritiku sionismu na celou židovskou ideologii a za ni.

Mnohokrát jsem to v minulosti zmiňoval. Podle toho, jak se věci mají, jsou to vlastně sionisté a izraelští disidenti, kteří – jak se zdá – posouvají anti-sionistické projevy kupředu. Důvod je zcela jednoduchý. Izraelští disidenti se nebrání expozici nebo reflexi své kolektivní minulosti. Na rozdíl od kmenové diaspory židovských levicových aktivistů, kteří bryskně odmítají jakýkoliv podíl viny na izraelských zločinech křikem „ne mým jménem“, některé disidentské hlasy jeví náznaky ochoty přijmout přímou zodpovědnost. Rozumějí pocitu viny a transformují ji do odpovědnosti.

V dubnu t.r. uveřejnil Haaretz ve své zvláštní edici věnované izraelskému dnu nezávislosti článek Uri Avneryho Living With The Contradiction (Žít v rozporu). Byl to pokus izraelského humanisty postavit se tváří v tvář vlastním hříchům v historické perspektivě.

Avnery je úžasný spisovatel. Ačkoliv občas s ním nesouhlasím, ten člověk bezpochybně představuje hlas rozumu v tomto k záhubě odsouzeném státě. Na rozdíl od Melanie Phillipsové, která podporuje sionismus z dálky, Avnery byl v roce 1948 vojákem. Osobně se podílel na vzniku Izraele. „Věděli jsme, že když tuhle válku vyhrajeme, stát bude, a když budeme poraženi, stát nebude, a nebudeme ani my.“

Na rozdíl od Melanie Phillipsové, které hovoří o „zemi“, Avnery byl jedním z těch, kteří tu zemi obsadili a vyhnali původní obyvatelstvo.

„Nenechali jsme za naši frontovou linii žádné Araby a Arabové dělali totéž,“ a přece Avnery, na rozdíl od Phillipsové, si uvědomuje, že pojidlo sionismu – lidé / půda / náboženství – vede ke katastrofě. Základní hřích Izraele není recept na mír.

„Jak je možné,“ táže se Avnery, „usmířit rozpory mezi našimi záměry a pocity v čase, kdy jsme vytvořili stát a zaplatili za to vlastní krví, jednoduše a prostě, a historickou nespravedlností, kterou jsme postihli druhou stranu?“

Pokračuje: „Je to nezbytné pro naše mentální zdraví jako národa a jako lidských bytostí, a je to první krok pro budoucí usmíření. Musíme přiznat a akceptovat následky našich činů a opravit to, co se opravit dá, bez distancování se od naší minulosti a mladické nevinnosti.“ Avnery věnuje velkou část námahy vysvětlení spíše než obhajobě hříchu z roku 1948, přesto hledá usmíření. Chápe, že židovský stát je odsouzen k záhubě, pokud se nepostaví ke své minulosti čelem.

Přál bych si, aby ti, kteří přispívají palestinskému hnutí solidarity, měli odvahu projevenou Phillipsovou a Avnerym. Přál bych si, abychom, jako Phillipsová, měli odvahu dát rovnítko mezi sionismus a judaismus a použít to jako kritický posun (v myšlení). Přál bych si, abychom se podívali na Nakba jako Avnery – se strachem – a byli schopni dojít k nezbytným závěrům, požadovat právo na návrat.

Gilad Atzmon, hebrejsky גלעד עצמון‎, je úspěšný britský džezový muzikant narozený v roce 1963 v Izraeli. Vystudoval v Tel Avivu, byl paramedikem v izraelské armádě v době, kdy tato provedla v roce 1982 invazi do Libanonu. Je rovněž známým mírovým aktivistou, disidentem a kritikem sionismu. Jeho eseje na téma sionismu a judaismu mají šťávu a hloubku a prozrazují, že autor umí víc než jen foukat do trumpety. Sionisté jej označují klasickou pejorativní nálepkou Self-hating Jew.

Článek The Three-Legged Monster vyšel na serveru palestinethinktank.com 25. května. Překlad editor.