Kdo by rád viděl kacíře Stworu na hořící hranici?

Před staletími našla církev, coby nejmocnější instituce té doby, způsob, jak za nevhodné a nebezpečné otázky, (kacířské) názory a kritiku tehdejších poměrů trestat. Šíření kritických názorů mezi církví a šlechtou odíranou nevolnickou „lůzou“ bylo pro tehdejší elity velkým nebezpečím. Vzdělanec, který začne k nevzdělaným a chudým masám kriticky promlouvat, je nebezpečným poslem blížící se změny společenského řádu. Inkvizice tehdy utáhla šrouby své moci. Nepohodlní pochybovači, kritici a šťouralové byli označováni za rouhače, posedlé či obcující s ďáblem a končili jako kacíři na hranici. Náboženští fanatici ale neposílali na plápolající hranice jen kvůli „kacířským“ názorům. Inkvizitoři, opití mocí a posedlí mamonem, zjistili, že tímto honem na čarodějnice také nalezli účinný nástroj pro získání majetků středního stavu a šlechty, a to ve prospěch svůj či církve. Nebyl nikdo, kdo by byl schopen se obětí zastat a inkvizitorům se postavit, protože názor inkvizitora bylo nezpochybnitelné dogma, jehož zpochybňování znamenalo mučírnu a plápolající hranici. Na hranici tak nakonec skončilo i mnoho blízkých a příbuzných obětí inkvizice, které díky krutému a nesnesitelnému mučení ukazovaly v zoufalství na všechny okolo sebe. Fanatikové se oháněli morálkou, zbožností a láskou k bližním, jakožto jediní správní ochránci neposkvrněného stáda svých oveček, které se nesmělo nakazit tím ďáblovým darem pochybování.

Proč ďáblovým darem ? Protože pochybovat znamená něco vědět, umět použít kritické myšlení a mít přístup k informacím, které jsou v rozporu s platnými dogmaty. Protože něco vědět vyvolává touhu vědět víc, žádné elity nikdy neměly rozhodně zájem, aby „hloupé“ masy něco věděly a aby měly přístup k alternativním informacím podporujícím kritické myšlení. Informované a vzdělané masy nejsou zdaleka tak lehce ovladatelné elitami, jako ty masy „nevzdělané“. Jestliže se pak to nevzdělané stádo ovládané vládnoucí elitou začne moc ptát a začne pochybovat o hlásaných pravdách, znamená to, že přestávají lidé vládnoucí garnituře a ní hlásaných dogmatech věřit. A je jedno, zda jde o dogmata náboženská, politická, ekonomická či nějaká jiná.

Elita může tomuto stavu ve společnosti čelit dvěma způsoby. Buď lidem ponechá nebo zajistí svobodu, potřebnou ke svobodné diskuzi a nalezení požadovaných odpovědí nebo vládnoucí garnitura potlačí pochyby a touhu po hledání pravdy represemi. Součástí těchto represí je nejen velmi široká škála aktivit institucí kontrolovaných vládnoucí elitou, ale také např. aktivistické organizace či hnutí, náboženské skupiny a občanská sdružení. Zmíněné skupiny a organizace tyto pravdy a dogmata vládnoucích elit mediálně podporují, lobují za jejich zákonnou oporu a současně sledují a monitorují aktivity pochybovačů a snaží se jim znepříjemňovat život negativními kampaněmi, „bulvarizací“ a podáváním trestních oznámení. Vládnoucí politické elity tyto ideově spřízněné nevládní organizace spolufinancují (z daní všech občanů) ruku v ruce s elitami ekonomickými, tedy společnostmi (firmy, nadace financované těmito firmami apod.), které se díky své propojenosti s politiky na vládnoucí moci podílejí a kterou spoluvytvářejí.

V inkriminovaném článku o holocaustu bylo položeno mnoho otázek, ale týkaly se bohužel tématu, které má být dle některých v naší zemi (a nejen v té naší) tabu. Jestliže ale člověk použije za dnešní situace obyčejný selský rozum, nemůžou ho nenapadnout následující otázky.

Jak tito současní inkvizitoři došli k závěru, že kdo pochybuje o počtu obětí holocaustu nebo o plynových komorách, musí automaticky nenávidět všechny Židy ? Jak mohou takové diskuze a pochyby vyvolávat mezi lidmi antisemitské nálady ? Proč není podle nynějších inkvizitorů možné o takových informacích diskutovat ? V čem spočívá pro současnou elitu nebezpečí, že každý pochybovač je automaticky označen jako antisemita, nácek, holá hlava atd. Jestliže jsou současná dogmata podložena objektivními seriózními informacemi, proč by se někdo bál oponentury těchto informací ?

Může být znevažováno utrpení Židů za války tím, že bude společnost diskutovat o tom, jestli jich v koncentračních táborech zemřelo 4 nebo 6 milionů nebo jestli zemřeli hladem a na nemoci místo v plynových komorách ? Je pomalá smrt hlady podle židů menší utrpení než smrt v plynové komoře ? Není spíše náhodou tímto upřednostňováním židovských obětí znevažováno utrpení všech ostatních obětí 2. světové války, kterých bylo mnohonásobně více než bylo Židů ? Rusů zemřelo na bojišti, v koncentračních táborech, při bombardování, hlady a na nemoci více než 20 milionů lidí. Kde a jak je dnes u nás uctívána jejich památka ? Tím, že rádoby umělec Černý namaluje sovětský tank, coby symbol osvobození a obětí Sovětské armády, narůžovo ?

Bude také Černý někdy trestně stíhán ? Jaká bude asi reakce médií, policejních orgánů a židovských organizací, když někdo namaluje narůžovo třeba pomník v Terezíně ? Bude stejná, jako v případě „hrdinské“ akce „pravdoláskaře“ Černého ? Namalování tanku narůžovo není znevažování obětí války, není hanobení národa a vyvolávání nenávisti vůči němu ?

Bude trestně stíhán, kdo by zpochybňoval počet válečných obětí tehdejšího Sovětského svazu, který byl 2. světovou válkou postižen zdaleka nejvíce ? Bude trestně stíhán, kdo by polemizoval např. s počty sudetských Němců, kteří u nás zemřeli během poválečného odsunu ? Bude trestně stíhán, kdo bude tvrdit, že americká armáda zabila v Iráku nebo v Afghánistánu od poslední invaze jen polovinu civilistů, než kolik jich je oficiálně zveřejňováno ? Jestliže všechny tyto pochyby nevyvolávají nenávist, proč by měly ty židovské ?

Proč je dovoleno namalovat Mohamedovu karikaturu s bombou v turbanu, ale za případné karikatury ukazující židovský teror na Palestincích vás čekají výhružky a urážky ze strany židovských aktivistů a represe ze strany policejních orgánů ? Proč žádná masová média v Evropě takové karikatury nikdy nezveřejní a proč karikatury Mohameda tato média zveřejnila ?

Chceme takový politický systém, ve kterém není možné svobodně pochybovat o dogmatech, ať jsou jakákoli ? Chceme takový systém, který může svévolně vytvářet nová dogmata a pod hrozbou represí vyhlašovat, která dogmata jsou nedotknutelná a která ne ? Mistr Jan Hus právě za kritiku jednoho takového nedotknutelného dogmatu uhořel na hranici.