Nemístná zvědavost se trestá

Dalším pánem na holení je český emigrant žijící v Kanadě, Vladimír Stwora, jehož webová tvorba je, troufám si tvrdit, našim čtenářům poměrně známa. Hříchem pana Stwory je viditelně jeho přílišná zvědavost a snaha šťourat do vícero vosích hnízd, z nichž nyní vylétají jejich bodaví obyvatelé. Napadá mě, že současný postmoderní výklad demokracie a jejich devíz revokuje i stará dobrá rčení a přísloví. “Nebuď zvědavý, budeš brzo starý,” vštěpovala nám do vínku generace našich matek a babiček nevědouc, že něčí zvědavost může mít až tak kardinální dopad, v nejzazším případě ústící v pozvolné stárnutí za mřížemi “demokratických” věznic.

Jistě, nemusíme se ztotožňovat s naprosto všemi tezemi publikovanými na Zvědavci za dobu jeho existence, soudím ovšem, že to snad ani není možno, nakolik je webem pluralitním a mnohdy publikuje i statě provokativní, zcela logicky vyvolávající odezvu oponentů, jejichž snahou bylo nabídnou čtenářům protiargumenty a přinutit je se podívat na věc zase z opačného úhlu. Tito naivové si mysleli, že pochopili výklad slova “demokracie” a pravidla jejího fungovaní alespoň v elementární míře, nezbytné k dodržení alespoň toho definičního minima, nalezitelného v heslovitých výkladových slovnících a učebnicích pro střední školy.

Diskuse, pluralita, kontrolní mechanismy, rovná soutěž ideologií, nemusím snad ani pokračovat, další si jistě doplníte sami. Všechny tyto devizy však ve skutečnosti podléhají sémantické i lexikální deformaci, jejíž iniciátoři, demokraté z dobového donucení (ve skutečnosti s duší svazáků) se jí snaží přizpůsobit ideologickým směrnicím, jež buďto sami vytvořili, nebo se je z čistě konjukturalistických důvodů jali dodržovat.

Demokracie, v oné idylické a vágní formě, o níž se učíme na školách všech stupňů a dočítáme se o ní na stránkách většinovému čtenáři určených periodik, je totiž ve skutečnosti naprosto vyprázdněným pojmem, náchylným k deformacím všeho druhu. Jejím jménem je možno kriminalizovat nepohodlné politické proudy, podporovat likvidaci etnické a kulturní svébytnosti, zabírat majetek nebo jej následně rozdávat, tato škatulka má jednoduše velmi nejasné kontury.

Až se mi na mysl vkládá otázka, jestli vůbec existuje demokracie otevřená a nedogmatická, zbavená všech možných Pandořiných skříněk. Téměř každá z ideologií má v sobě určitou manipulující podstatu a v jejím jménu si upravuje náhledy na společenské procesy hýbající společností, historické události, které ji pomáhaly utvářet (ať již pozitivního či negativního zabarvení) a formuje nedotknutelná, hlubší diskuzi nepodrobitelná schémata, stejně jako si vytváří kasty privilegovaných a páriů.

Nedotknutelnou ikonou se může stát určitá společenská, etnická, či rasová skupina a jejich role v historii, anebo určité výklady libozvučně znějících pojmů, jako například “rovnost,” “různorodost,” či “všelidství.” Idealistů umírajících ve jménu demokracie bez přívlastků, zbavené všech ideologických konotací, by se v západní civilizaci, potažmo na celém světě, našlo pomálu.

Slovo může dozajista představovat “nabitou zbraň”, jak parafrázuje příznivec podmíněné vyjadřovací svobody Štěpán Kotrba z Britských Listů, a pero může být leckdy mocnější meče, nicméně tím s onou vaničkou rázně vylévá i v ní krčící se dítě. Zvláště když používá jakýchsi povrchních klišé s předem presumovanými návaznostmi, aneb kterak od vlastenectví až za bránu koncentráku. Neuvědomuje si však, že tímto nebo podobným způsobem se dá zdiskreditovat v podstatě kterákoli z ideologií, neboť ideální způsob vlády a ideální občany ještě bohužel nikdo nevymyslel ani nestvořil.

Kotrba, Pecina a mnozí další se jednoduše snaží zakonzervovat dnešní politicky a mediálně povolené náhledy na svět a nedovolit jejich konfrontaci stejně, jako činili již mnozí před nimi, pouze však používají “upgradovaných” forem a odůvodnění.

Ve jménu ušlechtilých i méně ušlechtilých ideálů umíraly na zeměkouli milióny lidí, zakážeme proto ony ideály? Stejnou otázku si můžeme položit i v otázce velkých světových náboženství snad vyjma buddhismu. Budeme tedy mít v budoucnu na výběr výhradně mezi buddhismem a bezvěrectvím? Ve jménu materialismu se ovšem stalo neméně zvěrstev, tak kudy odtud vlastně vede cesta? Kdo má takovou morální autoritu, že dokáže klasifikovat stupeň utrpení jedněch a nadřadit jej nad utrpení druhých a dokáže i bezchybně odhalit pojmovou návaznost? Ale dost už otázek, začínám být až příliš zvědavý.

Podle zahájení trestního stíhání Vladimíra Stwory vypracovaného Územním odborem SKPV Praha venkov Krajského ředitelství policie Středočeského kraje jsou tomuto kladeno za vinu zejména “výroky zpochybňující nacistické genocidium co do jeho rozsahu,” což i přes platnou právní úpravu vzbuzuje jen nevěřícný údiv neboť chráněným objektem je zde matematický výsledek s dovětkem, že kdo nesouhlasí s postupem, jímž ho bylo dosaženo, automaticky schvaluje, že vůbec nastal důvod pro nějaké počítání. Poněkud to dle mého názoru postrádá logiku. Jste trestáni za to, že o něčem pochybujete, aniž byste něco spáchali nebo po něčem takovém volali, jste trestáni za to, že se ptáte. Z logických vývodů těch, kdo slyší i trávu růst, se až před soudní stolicí dozvídáte, jaké vlastně návaznosti mají myšlenky, jež zastáváte. Morální útěchou vám alespoň může být, že vadíte, což v mnohých případech značí, že svou mediální práci děláte dobře.

Článek vyšel 3. července na serveru cz.altermedia.info.