Jak Věci veřejné kandidují do Evropského parlamentu

Věci veřejné jsou také jednou ze stran, které přistupují k politice jako k podnikatelskému plánu. (A to říkám i přesto, že na pohled jejich webové stránky (www.veciverejne.cz vypadají, jako závan čerstvého větru v realitě českých zaprděných politických škamrlíků plných umazaných a úzkoprsých fouňů. Hned druhý pohled však přináší něco o moc šerednějšího, totiž poznání, že zase jednou všichni dostaneme pěknou facku. Jo, a tím pohledem jsem nemyslela homepage – tam je růžový na(r)cistický blivajz s proklamacemi „Politika bez přetvářky“ plný prázdných usměvavých tváří, designových ikonek, ilustrací a nezávažných průpovídek, ne myslela jsem menu Program a další.)

Protože jsou volby za bukem, vydávají Věci veřejní k dubnu okrasný a nezávažný „Časopis bez přetvářky“ – na přední straně monumentální obrázek karikatur českých leadrů zabývajících se obžerstvím sedě na obláčku – a pod nimi spořádaný a civilní městský folk. Na přední straně jsou také poutavé titulky článků, jež je možné najít uvnitř: Evropská mozaika (Poznejte Belgii a ochutnejte tamní speciality), Saša Rašilov se stěhuje na Vysočinu, Praha: Jak žijí rodiče malých dětí, Kde a za kolik vám pohlídají dítě, Jak skloubit mateřství a kariéru, Potíže živnostníků v centru metropole. A cover story: Korupce: nemoc českých politiků (věnované náboru černých duší do politických stran). Dále uvnitř pak úhledné medailony kandidujících.

O politickém programu Věcí veřejných je v celém časopise (16 stran) zásadní jen jedna věta (nadpis): „Přímá demokracie: jediná možnost, jak se zbavit korupce“ – a pod tím článek, který snad musel diktovat učenlivý Hurvínek. (Pardon – oprava, nijak to nevybočuje z pouťové produkce běžných ilustrovaných časopisů – Hurvínek neanalyzuje korupci ani nesumarizuje poznání o korupci, Hurvínek se neptá po návrzích řešení, Hurvínek apeluje: „Proč nás číst“ a tvrdí, že nespadl z Měsíce. Jde o pokus mladého člověka potěšit a trochu motivovat lidi, kteří se ke skutečné korupci nikdy ani nenachomýtnou a kdyby stála vedle nich a křičela, tak ji nepoznají.. Časopis ale také zkoumá povědomí lidí: „Myslíte si, že je vládní politika postižena korupcí?“ Tuto otázku už nemohu považovat za projev naivity, spíše za test schopností národa.)

Vraťme se k přímé demokracii. O co jde: samotné heslo má ve světě různý obsah. V Americe mají přímou volbu prezidenta (ale zároveň proklamaci přímé demokracie popírá institut nadřazených supervolitelů), ve Švýcarsku se přímá demokracie uplatňuje prostřednictvím velkého počtu referend. V Německu podílem občanů – resp. rokujících komisí – na rozhodování na komunální úrovni. A samozřejmě se uplatňuje velmi kreativně a produktivně v Latinské Americe. Německým modelem se v Čechách zabývá strana Demokracie, založená panem Polákem, jenž také připravil k vydání knihu Petera Dienela Plánovací buňka v nakladatelství Marka Belzy, a jenž uspořádal k problematice také několik menších mezinárodních konferencí. Potřeba správného přístupu vynikne v kontrastu s ilustrací fungování Věcí veřejných. Ideoví otcové a aktivisté přímé demokracie by se vážně styděli, kdyby se jejich ideje, metody a techniky měly omezovat jen na omezení korupce.

Usilují Věci veřejné o řešení společenských problémů?

Formálně a v omezené míře ano – podílely se na uspořádání ekonomické minikonference k otázkám krize (samí prestižní ekonomové). Výstup ale veřejnosti neposkytly žádný.

Má zájem prosazovat referendum o radaru? Nikde ani slovo.

Má zájem prosadit vytvoření a schválení zákonné podoby pro pořádání referend? Nic takového netvrdí ani neplánuje – a po pravdě řečeno, hned první pohled ukáže, že pro to není ani teoreticky vybavená – ad x)

2) Usilují Věci veřejné o hledání správných řešení?

„Chceme nastartovat veřejnou diskuzi k řadě témat a vy svým rozhodnutím, pokud budete patřit k většině, máte garantováno, že budeme respektovat a prosazovat Váš názor.“ Je to pekelně podbízivé. A je to také pohodlná cesta, jak se dostat do Evropského parlamentu, je-li dostatek naivních voličů.

Zní to také velmi nevinně, dokud si nevšimnete, že hodlají postupovat způsobem infantilních jakoby-referend, o jejichž technice říkají: snažíme se to zjednodušit na jednoduché otázky zodpověditelné ANO / NE. Švýcarská referenda se vyznačují tím, že nejsou maškarádou pořádanou samoúčelně, jen aby se něco dělo. Referenda se vypisují, je-li třeba řešit nějakou závažnou otázku, problém, další směr vývoje, civilizační etiku. Referendům předcházejí veřejné debaty, dotovaná informovaná, etická, morální a sociálně citlivá publicistika, otevírání se celému spektru pohledů názorů, hledání a ujasňování si problému. Řada problémů se vyřeší takto i bez referend, protože společnost řešení najde spontánně, dojde ke konsensu, protože řešení je uspokojivé pro všechny a nemusí čekat na vrchnost, resp. vrchnost vyjde vstříc sama. U nás zatím nejsou ani předpoklady k veřejné diskuzi, do níž by byly připuštěny všechny názorové proudy. A to je největší problém.

Druhým problémem souvisejícím se zjednodušováním je binární logika ano-ne. Takto totiž vznikají jedině takové soudy, za nimiž není žádný úsudek. Aby se mohl úsudek uplatnit, je nutno vzít jako realitu ANO-NE-NEBO resp. ANO-NE-NEBO-ALE atd. Pod NEBO se skrývá celé spektrum možností, dějů, cest, kompromisů, odložení toho, co nejde správně řešit okamžitě, a vyřešení parciální otázky řešitelné v daném okamžiku.

Podívejme se na praktický příklad otázky internetového minireferenda Věcí veřejných: „Má být hejtman volen přímou volbou?“ ANO-NE. Občan spontánně kývne – ano, je poctěn, to by se mu líbilo. Obluzen zapomněl, že chce hejtmana nejlepšího, nejpoctivějšího, nejschopnějšího. Pozapomněl, že hejtman musí pořádat kampaň, že ne všechny strany jsou bohaté, a že peníze na kampaň nepřitékají nejsilnějším proudem těm slušným a poctivým, resp. že za poctivost a otevřenost občanovi většinou nepřitečou vůbec žádné peníze. Zapomněl, že by měl řešit otázku: „neměla by být kampaň hejtmanů dotována – a nemělo by být ustoupeno od billbordové kampaně k souboji ducha?“ Mám namysli zafinancování tisku brožur budoucích hejtmanů, veřejné diskuze – a) chceme vědět, jak jste pane hejtmane pracovitý (tj. jak jste se připravil, zda problémy města obce znáte, zda znáte pozadí současného stavu, jak jste si to nastudoval); b) chceme vědět, jaká řešení navrhujete a jak tato řešení hodláte uskutečňovat, jaké máte ideje; c) chceme vědět, jak jste sociálně vnímavý . Pak již samozřejmě můžeme volit hejtmana přímo a bude to také to nejsprávnější – ale ještě před tím musí být vyřešena otázka, jaký obsah přímá volba bude mít – a občan by se neměl spokojit s tím, že by se volil „přímý hejtman“ jen z vítězných stran, nebo hůře jen ze dvou stran.

Otázka po volbě hejtmana se mi náhodou líbila, ale hned další otázka jejich internetového minireferenda vznikla pinkáním mezi jejich „véčkaři – názor povolen – zaregistrujte se“. OK, ještě jsem neřekla, že tu máme kandidátní listinu 16 vyvolených, – jejichž minulou práci, myšlenkovou osnovu a sociální vnímavost neznáme – a skupinku „véčkařů“. Nutno podotknout, že sympatizanti véčkaři se za paternalistické unížení také mstí – neregistrují se, pracují líně a formálně, ba dokonce nabízejí straně elektronické pexeso. Strana nehledá jiné osobnosti než celebrity. A tak se při bližším zkoumání programu také ukáže, že tam žádný myšlenkový fundament není, jen nablýskané plošky tekuté modernity, aby mohla být vykázána alespoň nějaká práce, poznání je za tím velmi malé – a úsměvné – „na systému není třeba měnit a opravovat nic, to co selhává, jsou jednotlivé osobnosti.“ Patrně nás budou učit jak metodami řízení lidských zdrojů a PR „najít“ ty pravé.

K té otázce, která se mi nelíbila, jež libě zní ale o to více je všivá: „Chcete volit přes internet?“ Je to otázka, která dokáže zblbnout a naplnit politiku pseudoaktivitou a pseudoideovostí, jež ale může občana velmi ohrozit. a) neexistuje řešení pro zachování principu legitimity a b) neexistuje řešení pro zachování principu anonymity (počítače mají IP a jsou tu i další faktory, které neznáte.) Nepřistoupit na to, že se k volbám fyzicky dostavím, legitimuji se a anonymně vyplním volební lístek, jenž opět anonymně vhodím do urny, nepřistoupit na nutnost vyslat pro kontrolu do volebních komisí svoje lidi, přistoupit na hru pohodlného předání své pravomoci technice, znamená velkou změnu – je příliš velké riziko, že nebudeme mít kontrolu nad volbami a žádné zpětné mechanismy.

Proudhon řekl: Být ovládán, znamená být pod dohledem, inspekcionován, špiónován, veden, omezován zákony, regulován, etiketován, indoktrinován, předpovídán, kontrolován, shlukován, vážen, cenzurován a komandován lidmi, jimž chybí jak právní vědomí, tak uvědomění a ctnosti. Být ovládán, znamená, že každá operace, transakce či pohyb jsou zaznamenány, zaregistrovány, zkontrolovány, zpoplatněny, orazítkovány, změřeny, zhodnoceny, shrnuty, sumarizovány, autorizovány, přezkoušeny, zneužity, bráněny, uvrženy do arestu. Pod záminkou všeobecného zájmu jsme zdaňováni, cvičeni, vydíráni, zneužíváni, monopolizováni, vydíráni, podváděni, okrádáni; a při prvním odporu, při prvním nářku, perzekvováni, umlčováni, špatně je s námi zacházeno, dělají se nám naschvály, jsme sledováni, tyranizováni, biti, odzbrojováni, škrceni, vězněni, stříleni, souzeni, odsuzováni, obžalováni, deportováni, stahováni z kůže, prodáváni, zrazováni a na konci ostouzeni, posmíváni, inzultováni, zbaveni cti. Hle moc, vláda, spravedlnost a morálka.!“ (Děkuji Silvanu Borruso, že mi citát ukázal.)

Ať si říká kdo chce co chce, národ vládu nad internetem nemá a těžko ji kdy mít bude..

Další otázky internetových minireferend se mi líbily ještě mnohem méně: „Jste pro posílení pravomocí prezidenta?“ (To na mne působí, jako by strana nějak zvláštně stála o posilování pudové tvorby společenského rozhodování, a) jaké to posilování má být; b) proč? Náš prezident si umí prosadit svou i proti existujícímu právnímu a soudnímu řádu, resp. morálce, jak dokazuje případ na jmenování čekajícího soudce Langra.

Jste pro prosazení většinového volebního systému?“ Přeci: kdybych chtěl politiku dělat, kdybych chtěl v politice něco dokázat, leží mi jako politikovi na srdci opravdu nějaké společenské zlepšení, tak chci do parlamentu – a ne přenechat všechno dvěma nejsilnějším stranám – a pak by ovšem bylo na místě přesvědčovat voliče o nezbytnosti zachovat politickou pestrost. Jinými slovy – my Věci veřejné do českého parlamentu kandidovat nehodláme, naší snahou není české politice něco přinést, nám posty v EParlamentu stačí.

Nebo hůře: Přece za to, že budeme nějaké straně - pozn. nejspíše zoufale otrávené frakci ODS - nadhazovat, bude tento volební okrsek obsazen tak slabě, abychom zde mohli vyhrát.“ Jsem smutná, čouhá z toho až příliš jasně, že nikdy neplánovali jiný modus vivendi než modus lobby, ovšem lobby lépe zaháčkované – na těch nejproduktivnějších místech. Žádná rovná soutěž idejí a politiky není plánována, vše jen cingrlátka pro blbé..V pozadí je archa tajných úmluv. - Strana má vynikající financování – loni přes milion, letos přes 300 000, ale napevno počítá s 2-3 miliony na kampaň do Evropského parlamentu. Deklaruje, že peníze jsou od drobných dárců a že nejvyšší příspěvek byl 60 000, ale to je právě v rozporu s uvedenou jistotou, že na drahou kampaň budou mít.

Článek: Matka tří dětí založila školu v Thajsku vede k osobě číslo jedna na kandidátní listině Janě Zachové, realitní makléřky pracující pro projekt drahých elitářských škol Open Gate miliardáře Kellnera.. Pan Kellner si připravuje novou generaci zavázaných strukturálně úspěšných. Kampaň bude nejspíš postavena na přání žen být lépe zastoupeny v politice.

I když se mi některé otázky vcelku líbily – např. „Jste pro odvolatelnost politiků?“ Jenže dosáhne občan od otázky k naplnění požadavku podle morálních pravidel, nebo to bude pod taktovkou hlav stran?! Uvědomme si, jak vypadá problém: mince je dvoustranná: poslankyně Zubová a Jakubková odmítly poslušnost – jednou – a také podle právního řádu je správné a žádoucí, aby poslanec hlasoval jen podle svého svědomí. A pak jsou tady borci, kteří vstoupili do strany nikoliv z přesvědčení a pro shodnost idejí, a ti okamžitě po volbách přelezli do jiné strany. Já se jen bojím, aby snadno očekávatelné rozhodnutí občanů „Ano, chceme“ nevedlo pouze k tomu, že by právo a povinnost poslanců volit podle svého svědomí zmizelo úplně, s tím, že systém korupce – tj. zakoupení poslance protistrany, zůstal plně zachován, posílen, nebo technicky rozvinut k větší dokonalosti a možná nenápadnosti.

Je na čase udělat krok zpět a podívat se, proč český parlamentarismus vypadá tak, jak vypadá.

1) Občan má právo vědět, jak poslanci hlasovali. – Ale já když byla na stránkách parlamentu naposledy, tak jsem nalezla jen GRAF. A nikoliv kdo a jak. Takže i kdyby se nalezl občan, přesvědčený o tom, že má projednávanou problematiku zvládnutou lépe než naši poslanci, nezná postoje poslanců, neví, za kým jít – a myslím, že ani neví, kdo se k němu naposledy zachoval slušně a alespoň uvedl potřebné a relevantní poznatky na půdě parlamentu a hájil je. Obávám se, že jedinou obranou proti tomu, abychom byli hnáni dějinami jako stádo, bez jediného nároku zanechat po sobě něco pozitivnějšího a přínosnějšího než Temelín, je právě rozhodnutá a altruistická činnost obrážení poslaneckých a senátních kanceláří. Promiňte, vyvolávám iluze, přestřelila jsem, ve skutečnosti si myslím shodně s vámi, že dokud bude diskuzím v parlamentu dominovat kult dominantních samců, budou stát rozhodovací a legislativní procesy parlamentu za starou bačkoru.

Jste pro volitelnost soudců ? Hm. Tady bych raději volila odvolatelnost..

Jste pro zjednodušené vyhlášení a uznání referenda? Ne, jsem pro řešení zákonného zakotvení referenda.

Jste pro možnost vyslovení nedůvěry i jen jednomu členovi vlády? Ale ano, proč ne, ale jestliže nějaká strana systematicky připravuje legislativní produkty v rozporu s ústavou a dobrými mravy, pak nebude problém v jednotlivcích..

Jste pro přímou volbu policejního prezidenta? Proboha – zase budou připravovat PR kampaně? Dá se tím dosáhnout něčeho jiného, než že policejní ředitel bude muset být zavázán určité podnikatelské skupině? To jako aby zločinnost byla větší? A z jejich programuj: zrychlení práce policistů a soudců, aby se zlepšila vymahatelnost vlastnického práva. Ona není jejich práce ani kvalitní, vy ji chcete zrychlovat? V době celosvětově rostoucího počtu krádeží identity? A existuje snad jen právo vlastnické?

A další a další a další. Snížení demotivující daně z příjmů ve prospěch posílení DPH, - Co to řeší – nic, v peněžence mi spíše ještě ubude. Atd.

Principiálně je program postaven na občanovi, který si neuvědomuje, který nezná, a který je dostatečně egocentrický. Na občanovi, který je nejspíš připraven spolknout i hrozný nový občanský zákoník z dílny ministra Pospíšila, na občanovi, který si ještě nestihl všimnout, že zdravotní systém je hodně v troskách (už ani moc neléčí), na občanovi, který je připraven bez protestů spolknout i opt –out. Za ten opt-out posílám na pachatele hada (věrný čtenář již zahlédl). Toto je had: Tam pod vysokým nimbem, kde probíhají transakce: „Co prodáme, když nic nemáme?“ – „Jejich peníze (ještě je nemaj) na opt out pojišťovnám, půda již je připravená. Že pojistné v pojišťovnách není pojištěné z principu nikoho nenapadne, o spekulativních hrách se našinci domnívají, že ruce povolaných vždy zajistí zisk, a že ten zisk bude pro ně, oni se domnívají, že v hlavách lichvářů dřímá sen pomoci našinci k prosperitě, a že se takto loni Američanům jejich důchodové spoření smrsklo na 40% původního, sem ještě neprosáklo.“

Příběh vydědění občana z důchodového systému začal tehdy, když společnost pasená ekonomickými elitami, začala tušit, že nemá zvládnutou ekonomiku, a že ji nikdy nezvládne. (Bohužel, nikdy nepustila do diskuze žádnou opozici, nikdy nebyla přinucen zpovídat se z toho, jak zpackala privatizace.) Když z privatizací nezbylo nic, byl čas na první reflexi. Neproběhla, a tam myšlenkové uchopování podstaty ekonomického rozkvětu ani nezačalo a nyní tvoří velkou část podnikatelských aktivit a příjmů států realitní spekulace – pro jejíž zesurovění politici vytvořili tento rok panorama zákonem o povinnosti 7 milionů kapitálu pro realitní společnosti (zhoršení prodejnosti, zhoršení nalezitelnosti a zvýšení cen reklamy) . Což je mimořádně trudné nyní, v době krize, kdy zpráva o průmyslu hovoří o propadu 26%. Stát, který zbavil občany jediné úsporné, protože solidární, metody důchodů (kdy se z vkladů zemřelých vyplácí živým, takže náklady na jednotlivce nemusí být tak hrozné), je státem, který si nenasadil žádný sociální étos, tedy ani žádné povinnosti a závazky – a tedy ani nebude řešit nikdy nic podstatného. Však také jeden z našich ekonomů, Tomáš Sedláček, celosvětově nejvíce oceňovaný v minulém roce, má ke krizi jediné prohlášení: „Další biftek už by byl moc.“ Za stavu větších existenciálních nejistot tedy můžeme čekat, že nás povedou v lepším případě jen nadutí fanfaróni a furianti, kteří budou plkat o tom, že krize je ozdravná.. .

Zkrátka Evropě budeme připadat velice pokrokoví, když máme strany, kandidující s takovými idejemi, v Čechách se na politické scéně nehne list. A na to, jak kdo v Evropském parlamentu volí a co projednává, jsme se dosud dohlížet nenaučili. Navíc hrozí, že budou zrušeny i ty jediné kontrolní orgány, kterými byly evropské komise a jejich odpovědnost se přenese na Evropský parlament. Inu, na těleso, které nerozhoduje ani za mák lépe než komise, které úkolovalo a ideově navrhlo komise, a které bude jen více přetíženo a více zahlceno chaotickou činností. Fajn. Zřejmě je takových Věcí veřejných v Evropském parlamentu více. Obávám se, že reprezentace občanů takovýmito elitami, jež hravě splňují nároky jakékoliv hry na škatulkovné, ponese další takové hořké plody jako přesvědčování menších. starobylých, ale podfinancovaných univerzit, aby vše zabalily a přeměnily se v čínská edukační centra - jak se děje v Evropě, nebo vyvádění nových a přínosných patentů prostřednictvím evropských struktur pro transfer technologií do Koree, jak se děje v Evropě, zřizování postů pro dotované programy, jako byla vícejazyčnost – my jsme měli pověřence společného se Slovenskem, o jejichž existenci se veřejnost nikdy ani nedozvěděla – a přesto byly peníze vyčerpány do mrtě.

Je podstatou politiky prázdných gest, že slova byla vyprázdněna, že žádná autentická diskuze o problémech společnosti nikdy nebyla připuštěna, že česká mainstreamjová žurnalistika dosahuje značné obsahové prázdnoty a formálně takových kvalit, že si člověk říká: „No ne, ti chlapi se snad učí vyšívat, ale že museli uvést na scénu i haiku ve stylu Biedermaieru?“