Erik Sedláček osvobozen

Krajský soud zrušil rozhodnutí předchozího soudu v plném rozsahu. Erika Sedláčka osvobodil a Libora Budíka odsoudil podmínečně na rok a půl s odkladem na dva a půl roku. Soudkyně své rozhodnutí zdůvodnila pochybením policie při vyšetřování. Nelíbilo se ji, jakým způsobem shromažďovala policie důkazy. V případě Erika Sedláčka policie provedla domovní prohlídku až rok a půl po té, co k ní dostala povolení.

Libor Budík dostal podmínku za to, že se dříve přiznal a vyjádřil lítost. Tím, že se přiznal, byla jeho vina považována za prokázanou. Naproti tomu Erik Sedláček se nepřiznal a v průběhu vyšetřování i prvního procesu mlčel jako hrob. Tím pádem soud neměl nic, na co by ho nachytal. Měl jedině důkazy z domovní prohlídky a ty soud neuznal. Zdá se tedy, že okřídlená věta z amerických seriálů „cokoliv řeknete, může být použito proti vám“ je nejen pravda, ale její dodržování v tomto případě uchránilo Erika od trestu.

Argument, že policie pochybila, je jistě správný, a z toho pohledu se nedá soudkyni nic vytknout. Jednala tak, jak jednat měla.

Dalo by se tedy říct, že všechno dobře dopadlo, ti dva nepůjdou do vězení za „vadné myšlenky“?

Myslím, že ne. Je tady něco, co mi na rozhodnutí soudu vadí. „O jejich vině nepochybuji, ale odsoudit je nemůžu,“ řekla soudkyně.

Takže osvobozeni kvůli způsobu shromažďování důkazů a ne proto, že celá žaloba byla od počátku nesmysl. I když není vyloučeno, že soud nesmyslnost žaloby tak nějak vnitřně viděl, ale nemohl ji přiznat. Nemohl? Proč ne?

Kdyby policie provedla prohlídku včas, kdyby se způsobu shromažďování důkazů nedalo nic vytknout po technické stránce, oba obžalovaní by v chládku nejspíše skončili.

Překvapením pro mě do jisté míry byl i způsob, jakým tentokrát masová média o celém případu referovala. Čekal jsem zuřivější, nenávistnější ladění článků. Obvyklé obviňování z neonacismu, rasismu a dalších strašných -ismů. Ne, že by tam taková nařčení nebyla vůbec. Byla. Ale tak nějak zastřenější. Na iDnes použili přívlastek „rasistický“ jednou a „neonacistický“ dvakrát. V obou případech šlo o ten nešťastný časopis, nikoliv o obžalované. To je jemný rozdíl, čtěte mezi řádky. Předchozí článek z 25. září 2008 totiž nálepkou „neonacistů“ označuje rovnou oba obviněné a to přímo v titulku.

Časopis Týden označil oba za „popírače holocaustu“ a nic víc. Autorovi Jiřímu Máslo ušlo, že obvinění nebylo z popírání holocaustu, to by se z toho tak snadno nevyvlekli. I když je to samozřejmě těžké obvinění – popírat takovou věc se trestá pěti léty natvrdo – ani jednou se v článku nevyskytuje nálepka „neonacisté“ či „rasisté“. I v Týdnu se dříve nálepkovalo „neonacisty“ a to také rovnou v titulku. Předchozí článek na stejné téma zněl Neonacisty poslal soud za internetový časopis do vězení (odkaz na článek nevede, zřejmě technická chyba).

Potěšily mě reakce za článkem na iDnes. Drtivá většina příspěvků oběma osvobozeným fandí. A někde tentokrát zůstali i pravidelní kybernetoví vojáci pro Izrael, oblíbené týmy organizovaných provokatérů vrhající se v chumlech na nepohodlné články a ankety.

V každém případě jsem rád, že to tak dopadlo. Přeci jen ne všichni soudci mají máslo na hlavě. Netroufám si říct, jestli je to první vlaštovka nového vnímání událostí nebo naopak poslední záblesk rozumu před dobou temna. Nepochybuji o tom, že ti, kteří stojí v pozadí tohoto politického procesu, se jen tak snadno nevzdají. I když se zesměšnili. O to zuřivěji budou hledat další oběť, aby si napravili reputaci a zvedli pošramocené sebevědomí. Zda budou úspěšní, se ještě uvidí.