Rusko se ukázalo být tvrdým oříškem při vyjednávání pomoci pro válku v Afghánistánu

Zněl: Prostudujte si mapy světa a odpovězte na tohle. Kdybychom museli poslat někam ve světě naši armádu, kterého místa bychom se měli nejvíce obávat? Generální štáb chtěl vidět nejhorší možnou variantu nezvladatelných svazků a vojenských a politických problémů.

Vojenští stratégové měli započítat takové podmínky, jako zuřivý odpor místních obyvatel, nepřátelské okolní země, tvrdá, nepříjemná krajina a z logistického pohledu noční můra pro zásobování budoucích kanadských okupantů.

Jednoznačným vítězem této podivné „soutěže“ byl Afghánistán, který s nejvyšším skóre nechal daleko za sebou všechna ostatní místa planety.

Bývalý armádní generál Mike Jeffery si na to cvičení pamatuje jako na varování: „Zvolili jsme místo, které co do terénu vyžaduje největší nároky, kam je nesmírně těžké dopravit techniku a vojsko, které bude vyžadovat nesmírné úsilí co do zásobování, a kde bude nejtěžší provádět bojové operace. A hádejte, kam jsme se dostali?“

V té době – bylo to před 9/11 – se intervence do Afghánistánu zdála velmi nepravděpodobná.

O rok později, po útoku na dvojičky, se vojenské síly NATO dostaly do známě izolovaného a drsného Afghánistánu s armádou, která byla příliš malá na stabilizaci tak nesmírně narušeného horského národa.

Byla to první operace spojených bojových sil NATO v zámoří a o osm let později zůstávají jednotky NATO uvězněny v drtícím mlýnu vojensky frustrujících a vražedných protiútoků Talibanu.

Zásobování – zlý sen

Od počátku operace podcenilo volně propojené velitelství NATO, včetně amerických posádek, stále trvající moc Talibanu v jeho skalnatých pevnostech na východě a jihu země, přesně tam, kde jsou nyní umístěny kanadské posádky.

Rovněž podcenilo severozápadní hraniční provincie Pákistánu, které se staly nezasažitelným útočištěm pro domorodé paštunské partyzány tvořící hlavní jádro talibanských bojových sil.

Mediální pozornost je zatím stále zaměřena na bojové operace proti Talibanu stejně jako na oběti způsobené podomácku vyrobenými bombami nastraženými u cest.

Méně pozornosti je věnováno obrovským logistickým problémům spojeným se zásobováním. Každý zeměpisný aspekt prostředí, všechny klimatické podmínky se spikly proti kritické potřebě zásobovat a krmit armádu NATO o 50 tisících mužů a další zahraniční jednotky spolu se 65 tisíci muži spojenecké afghánské armády.

To je i v nejpříhodnějších podmínkách nesnadný úkol. Ale Afghánistán je rozlehlý a územně rozdělený stát o čtvrtinu větší než Irák, rozlohou se přibližuje Německu a zůstává nepřehlédnutelně náročné se v něm kamkoliv pohybovat.

Střed země tvoří většinou neprůchodná pohoří. Národ je propojen jen jedinou dálnicí vedenou po okraji, skromný násep o dvou pruzích, který byl po generace hlavním cílem banditů, partyzánů a místních válečníků.

Smrtelný průsmyk

Ze západu sousedí Afghánistán s Íránem, z východu a z jihu s Pákistánem. Na severu se třemi „stany“ Turkmenistánem, Uzbekistánem a Tádžikistánem. Dokonce Čína obkročuje severojižní hranici. Dále na sever pak zůstává Rusko, zasmušilý stín padající na všechno.

Úměrně s tím, jak válka eskaluje, pro vojenské plánovače a diplomaty transformovala nutnost zachovat základní zásobovací cesty otevřené do stále těžší a dražší potřeby uchlácholit státy sousedící s Afghánistánem.

Pro NATO toto logistické dilema vzrostlo v posledních 9 měsících do alarmujících rozměrů. Přes 80 procent všech zásob včetně téměř veškeré nafty, benzínu a těžkých strojů musí být dopravováno přes Pákistán jedním z nejhazardnějších horských průsmyků na světě, notoricky známým Kyberským průsmykem spojujícím Afghánistán s Pákistánem, a nyní většinou kontrolovaný talibanskými jednotkami a jejich kmenovými spojenci.

Vzhledem k neschopnosti pákistánské vlády zajistit bezpečnost v této odlehlé oblasti, vojenské a civilní konvoje jsou nyní přepadávány stále častěji.

V únoru byla spojovací cesta přerušena vícero útoky na mosty a cesty v Kyberském průsmyku. K tomu přistupuje nejistota, zda budou civilní řidiči ochotni pokračovat v jízdách tváří v tvář vzrůstajícím výhrůžkám smrti ze strany Talibanu.

Ruská „pomoc“

Vzrůstající zranitelnost této trasy vyvolala v NATO zoufalou snahu najít bezpečnější alternativu přes ruské území, přes Kaspické moře a přes „stany“ do Afghánistánu.

Ke zprovoznění severní cesty potřebuje NATO souhlas Moskvy a její aktivní podporu, která přichází váhavě a s rychle vzrůstající diplomatickou cenou.

Nedávno byl povolen první zásobovací vlak přes ruské území a přes Uzbekistán do Afghánistánu. Očekává se, že další transporty povedou rovněž přes Tádžikistán.

Tyto nové cesty jsou nyní velmi vítány. Ale jen stěží dokáží zvládnout dalších 5000 kontejnerů měsíčně, které budou potřebné jakmile prezident Obama splní svůj slib a pošle do Afghánistánu dalších 17 tisíc mužů. Má se tak stát na jaře a v létě.

V tomto okamžiku se zdá, že severní trasou lze dopravovat měsíčně maximálně 1000 kontejnerů. Ale i tento skromný zisk byl částečně eliminován hrozící ztrátou funkční letecké základny NATO v Manasu v Kyrgyzstánu. Základna dosud sloužila jako důležitý tranzitní uzel pro přesun vojsk.

Ruský spojenec Kyrgyzstánu chce vyvinout tlak na novou Obamovou administrativu, proto přitlačil na kyrgyzský parlament a ten v únoru odhlasoval uzavření této základny do konce roku.

Politika studené války

Obamova administrativa potřebuje spolupráci Putimova Ruska na zásobování své armády. Logistická realita přinutila ukázat flexibilitu a neskrývat vůči Rusku dobrou vůli.

Určité pokusy zlepšit americko-ruské vztahy byly připraveny v kartách tak jako tak, ale Kreml teď ukázal, že dokáže vyjednávat velmi tvrdě.

Nyní se zdá, že je ochoten spolupracovat při splnění tří podmínek: (a) nechce slyšet další kritiku ruské invaze do Gruzie, (b) USA zruší svůj plán na vybudování raketové obrany v Polsku a České republice a (c) Amerika musí jasně ukázat, že respektuje ruské obavy ohledně svých „blízkých hranic“ ve východní Evropě.

Tohle je cena, za kterou dostane NATO svou zásobovací cestu do Afghánistánu a je pravděpodobné, že pentagonští plánovači a Bílý dům teď hledí dost udiveně na to, do čeho vlastně Afghánistán NATO zatáhl.

Mise, která byla plánována nejdéle na jeden rok, nyní životně závisí na vnitřním velení v Kremlu, kterému nedůvěřují, a na poměrně neznámém triu potenciálně nestabilních sousedů; a vše jen proto, aby se vyhnuli přepadům na trase z Pákistánu.

Všechny tyto těžkosti byly předvídatelné, jen kdyby vojenští plánovači měli více času při přípravě afghánské invaze po 9/11.

Ale civilisté v NATO toužili po taktickém vítězství v jejich „válce proti terorismu“ a zdá se, že neznali Napoleonovo nejznámější pravidlo: Civilisté plánují taktiku, profesionálové logistiku.“

Článek Russia's hard bargain over Afghanistan vyšel 18. března na serveru cbc.ca. Překlad editor.

Doplnění editora

Jestli jsem to dobře pochopil, tak budou-li američtí jestřábi chtít pokračovat ve své zbytečné, marné a prohrané okupaci Afghánistánu (a oni budou – až do trpkého konce – ne-li pro nic jiného, tedy pro svou pýchu), znamená to, že se budou muset vzdát svých plánů na radar v ČR a rakety v Polsku. To je ovšem zatraceně významná věc, tedy pro nás doma. A je to určitě dobrá zpráva. :-) Neměli bychom otevřít šampaňské?