Hon

Říjen 2007: Po 57 letech otevřel městský soud v Praze případ justiční vraždy Milady Horákové. Žalobu podal Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. Na lavici obžalovaných sedí jediná obviněná. Sedmaosmdesátiletá Brožová-Polednová. Žaloba ji viní z justiční vraždy, za kterou jí hrozí až 15 let vězení. Žalobce požaduje pouze pět let vězení s ohledem na zdravotní stav obviněné.

Listopad 2007: Soudce Petr Braun rozhodl, že paní Brožová-Polednová je vinná vraždou a odsoudil ji k osmi létům vězení. Její obhájce se odvolal.

Únoru 2008: Vrchní soud v Praze verdikt zrušil s tím, že je justiční vražda Milady Horákové již promlčena. Brožová-Polednová prý navíc měla jen okrajový podíl na jejím odsouzení.

Březen 2008: Proti tomuto verdiktu se odvolala nejvyšší státní zástupkyně Renata Vesecká neboť – jak řekla – „nelze se ztotožnit se závěry o promlčení trestního stíhání.“

Červen 2008: Nejvyšší soud případ vrátil k novému projednání.

Září 2008: Vrchní soud rozhodl, že paní Brožová-Polednová je vinna a odsoudil ji podle Habsburského práva z roku 1852 k šesti létům vězení. Soudil soudce Martin Zelenka.

Září 2008: Nejvyšší státní zástupkyně Renata Vesecká (ano tatáž, která se v březnu 2008 odvolala proti rozsudku vrchního soudu o promlčení) předvedla veletoč a požádala prezidenta Klause o milost.

Září 2008: Prezident Klaus se rozhodl milost neudělit, neboť si nemyslí, že (cituji) je v tomto případě institut prezidentské milosti tím správným instrumentem, který by měl rozřešit rozpor mezi vinou na straně jedné a účelností a účinností trestu pro člověka tohoto věku a s takovým časovým odstupem na straně druhé. Rozumíte tomu šroubovanému zdůvodnění? Já ne.

Říjen 2008: Paní Brožová-Polednová žádá o půlroční odklad trestu na základě svého zdravotního stavu.

Prosinec 2008: Znalci rozhodli, že paní Brožová-Polednová je schopná nastoupit do výkonu trestu, a to navzdory tomu, že skoro nevidí a neslyší. Rozhodnutí prý překvapilo i soudce Petra Brauna, který nad ní šestiletý trest vynesl s tím, že si údajně myslel, že vzhledem ke zdravotnímu stavu obžalované si stejně neodsedí ani jeden den.

Březen 2009: Paní Brožová-Polednová čeká na dopis od soudu. Jakmile jí dojde, bude muset do 14 dnů nastoupit výkon trestu v káznici ve Světlé nad Sázavou, která je vzhledem k jejím zdravotním komplikacím nejvhodnější. "Odsedět" by si tu mohla až šest let, jež jí vyměřil soud. Její obhájce Vladimír Kovář ale zpochybnil možnost, že by se klientka sama dostavila do vězení. Podle něj to není možné vzhledem k jejímu zdravotnímu stavu. "Není schopná sama chodit, jet autobusem ani taxíkem. Samozřejmě, až si pro ni přijde eskorta, bránit se jí nebude," řekl advokát.

V podstatě byly vyčerpány všechny možnosti, jak stařenku nezavřít. Její právník sice plánuje ještě poslat další žádost o odklad trestu s ohledem na její zdravotní stav a o přerušení chce také požádat Nejvyšší soud, ale zda to udělá a zda to bude mít nějaký účinek, je otázkou. (Mimochodem mě napadla otázka, z čeho vlastně stařenka svého právníka platí, takový proces bude drahou záležitostí.)

Zdá se, že „spravedlnost“ zase jednou udeřila. Tam, kde nebyl žádný odpor, kde byla oběť nejslabší.

Penzionovaný soudce Karel Vaš, který je snad ještě horší než paní Brožová-Polednová, nechal po válce popravit bez soudu desítky lidí, mezi jinými i Heliodora Píku, do vězení nepůjde, protože jeho zločiny jsou promlčené. Jak mohou být jeho promlčené a její ne? Jsou to snad jiné zločiny? Jiná doba?

Takže to zrekapitulujme. Sedmaosmdesátiletá Ludmila Brožová-Polednová dostala šest let vězení za to, že v roce 1950 požadovala v zinscenovaném procesu trest smrti pro čtyři lidi, mezi nimi Miladu Horákovou. Rozsudky byly napsány předem, soud byl – jak to tenkrát bývalo – čistě formální a soudci nemohli nic změnit. V obecném teroru, který tehdy vládl, postavit se všemocné straně a odmítnout, znamenalo téměř jistě zatčení, obvinění a oprátku. Paní Brožové-Polednové bylo tenkrát 29 let. Měla za sebou rok právnické školy pro pracující a rok soudní praxe. Nemyslím si, že měla příliš mnoho prostoru k manévrování. Čímž ji samozřejmě neomlouvám, pouze připomínám, jaká byla tehdy atmosféra. Atmosféra, kterou si jen málokdo ze současných šašků moci dovede představit.

Chtěl bych vidět dnešní soudce, pana Brauna, pana Zelenku, jak hrdinně by se zachovali, kdyby je někdo přesadil do tehdejší doby. Zda by si udrželi stejný smysl pro spravedlnost, jaký prokázali při těchto přelíčeních.

Odsoudit skoro devadesátiletou stařenku za to, že se před 59 léty nezachovala jako hrdinka a neplivla komunistům do tváře, chce opravdu kus „hrdinství“. Kdyby si republika udělala s komunisty pořádek hned stylem padni komu padni a skutečně vypráskala všechny komunisty bičem po roce 1989, snad by existovalo jakés takés morální zdůvodnění dnešního soudu: Vypořádali jsme se se všemi komunisty, vypořádáme se i s tebou.

Jenže nic takového nebylo. Stovky, tisíce, desetitisíce bývalých komunistů převléklo po roce 1989 kabát a jalo se podnikat. Vysoké množství bývalých funkcionářů se usadilo v politice, v soudnictví a vůbec ve státní správě. Zprivatizovali, rozkradli, ukradli, vytunelovali všechno, co mělo nějakou hodnotu. Co nevykradli, to zničili. Nebyli to jen komunisté, kdo po roce 89 kradl. Kradli všichni, kteří se dostali k lízu. Beztrestně. A nespokojili se jen s tunelováním a rozkrádáním materiálního a movitého majetku. Kradli i naši budoucnost, naši bezpečnost, naši suverenitu. Za třicet stříbrných pro sebe. Za směšné úplatky, za budoucí vlastní teplé místo nás prodali. Je to jen pár měsíců, kdy vládnoucí politikové rozhodli o vybudování radaru na našem území, proti vůli národa. Tím ohrozili bezpečnost celé země, vystavili ji totiž v případě konfliktu prvnímu útoku. Tohle snad není zločin? A jen o týden později se titíž politikové vzdali jménem naší země suverenity a odevzdali ji do područí evropskému socialistickému molochu. Hovořím o Lisabonské smlouvě. Tohle není zločin? Podle mého názoru v obou případech jde o velezradu.

Oč jsou dnešní soudci lepší, že si osvojují právo soudit zločin, který by v každé normální společnosti byl dávno promlčen? Oč je lepší soudce Nagy, který fingoval celé soudní procesy, odmítl odstoupit, když se na to přišlo, a rezignoval teprve když ho televize tajně natočila, jak se nechává uplácet za 40 tisíc korun? Oč je lepší soudkyně Elena Votavová, která se roky přátelila s bossem podsvětí Marcelem Bělou a a přitom rozhodovala o kauzách lidí, kteří byli Bělovi blízcí, a když se ven dostalo video, kde promlouvá na pohřbu mafianova syna, odmítla odstoupit, protože „má hypotéku, kterou musí splácet“?

Můžete namítnout, že chybami těchto soudců nikdo nepřišel o život. Nejsem si jistý. Kolik soudců spolupracuje s mafií, a dosud se to o nich neví? Kolik politiků? Kolik nevinných lidí mafie odklidila z cesty? Co třeba poslední svědek v kauze Berdych, který se „oběsil“ v cele? Co projekt Krakatice, o kterém sám ministr vnitra Langer rozhodl, že zůstane v trezoru, protože jeho obsah, kdyby byl zveřejněn, by dokázal provázání nejvyšších politiků a justice na organizovaný zločin, včetně jeho vlastní osoby? A tihle soudci, tihle politikové, tyhle „elity“ si troufají soudit polomrtvou stařenku za 59 roků starý čin, činy mnohem čerstvější a mnohem vážnější zůstávají bez obvinění a bez trestu.

Angličtina má pro takovou „justici“, jaká panuje v CR přiléhavé označení: Kangaroo court.

A pro stát, jako je ČR, má označení, které se používá i češtině: banánová republika.

Fuj.