Sbohem, banky

K pádu v prodeji nových automobilů došlo navzdory rekordním slevám poskytovaným automobilovým průmyslem a nabídkou bezúročných půjček.

Je jasné, že zajištění nových peněz na půjčky není hlavním důvodem, proč lidé nekupují auta.

Lidé nekupují auta, protože se obávají ztráty zaměstnání a toho, že nebudou moci půjčku splácet.

Je to ten stejný důvod, proč lidé nekupují domy. Není pravda, že nelze dostat hypotéku. Existuje řada menších bankovních domů, které by vám ochotně půjčily. Ale kdo by dnes v této ekonomické situaci kupoval domy? V první řadě, pokud to není váš první dům, musíte nejprve prodat ten současný, ale to by znamenalo smířit se s velkou ztrátou. Skutečně – jeden z pěti domů v USA je dnes technicky „pod vodou“ - hypotéka na dům je vyšší než současná cena domu. A další z pěti je patrně tak tak – jeho cena se rovná hypotéce. V takových podmínkách nikdo nebude prodávat dům.

Chci říci, že pokud lidé nejsou ochotni utrácet, jaký je smysl dávat další peníze bankám a jejich akcionářům v naději, že začnou půjčovat? Proces půjčování má dvě strany – toho, kdo peníze nabízí, a toho, kdo si je půjčuje. Pokud není nikdo, kdo by si je půjčil, žádná suma nabídnutá k půjčkám nezmění fakt, že k půjčkám nedojde.

Komerční půjčky nejsou v tom procesu příliš odlišné. Firmy si většinou půjčují peníze, chtějí-li expandovat. Na omezení výroby půjčku nepotřebujete, ledaže byste ji potřebovali k oddáleni bankrotu. Firma, jejíž trhy se zmenší a zisky z prodeje se sníží, zpomalí produkci a propustí pracovníky. K tomu nepotřebuje půjčku. Samozřejmě pokud se prodej zastaví příliš rychle, firma by nemusela mít na výplaty. A v tom případě by mohla půjčku potřebovat, aby dostala svým závazkům. Ale taková půjčka není půjčka, kterou by banky rády poskytovaly.

Firmy si půjčují, když expandují, protože to je dobrá investice. Pokud víte, že vám investice přinese 15 % zisk a máte možnost vzít si na ni půjčku se 4 % úrokem, je to výborný obchod. Je to také dobrý obchod pro banku, protože půjčit firmě, která expanduje, obnáší malé riziko. Federální vláda by nemusela stimulovat banky, aby poskytovaly takový druh půjček, banky by tohle dělaly samy a rády.

Ovšem v situaci, kdy ekonomika padá volným pádem a firmy propouštějí zaměstnance rychlostí 20 tisíc denně, se skutečnou nezaměstnaností 18 % - každý šestý Američan je buď propuštěn a hledá práci, nebo propuštěn a hledání vzdal, nebo pracuje nedobrovolně v dočasném a částečném pracovním poměru, s průměrnou ztrátou rodinného majetku 50 %, prostě není pravděpodobné, že by Američané změnili své chování a začali si zase znovu půjčovat a utrácet. A vzhledem k tomu, že americká ekonomika stojí ze 72 % na utrácení vlastními občany, není šance, že by v dohledné době začala růst.

Z toho plyne, že ty stovky miliard dolarů nalévané do firem jako Citibank a AIG, jsou naprosto a úplně vyhozené peníze. Je to nesmyslný a skandální přesun bohatství od veřejnosti k akcionářům a k vedení těchto firem – k těm stejným lidem, kteří jsou za tuto katastrofu odpovědni.

Chcete-li důkazy této marnosti, jen se podívejte na současnou kapitalizaci (hodnotu všech akcií firmy) Citigroup a AIG. Citigroup, ačkoliv dostala 75 miliard z kapes daňových poplatníků, má dnes cenu 5,4 miliardy, což je méně než řetězec prodejců náhradních dílů pro automobily Autozone. Je to méně než hodnota firmy H&R, která se specializuje na daňové poradenství.

Co se firmy AIG týče, která obdržela neuvěřitelných 180 miliard výkupného ze státní pokladny, její celková cena dnes je méně než jedna miliarda! Všechny ty napumpované peníze se vypařily a vláda by mohla obě firmy lehce koupit za částku, kterou každý měsíc profláká v Iráku.

Je na čase zastavit tu frašku.

Obnova americké ekonomiky nezačne tím, že lidi prostě začnou znovu utrácet nebo firmy expandovat. Bude to vyžadovat dlouhé, tvrdé a nekompromisní úsilí na odklon od parazitní spotřebitelské ekonomiky, ve které se zisku dosahuje spekulací, směrem k reálné ekonomice, která skutečně produkuje věci, které lidé tady i jinde chtějí.

Čím dříve si tohle vláda uvědomí, tím více zdrojů ještě bude mít v rukou, aby provedla investice, které to umožní – věci jako vytváření pracovních příležitostí, zajištění příjmu, znovu uzavření hypotečních smluv za jiných podmínek (refinancings) a reforma zdravotní péče, tyhle věci by mohly pomoci Američanům postavit se na nohy. Samozřejmě by to vyžadovalo ukončit války v zahraničí a silně omezit vojenské výdaje.

Až budou firmy jako Citicorp a AIG historií, až bývalí manažéři Lehman Brothers, Citibank a AIG budou spolu s bývalými generály Pentagonu pracovat jako civilisté v přírodních rezervacích na obnově zdrojů pitné vody a zalesnění, budeme vědět, že vláda to konečně má pevně v ruce.

Článek Kiss the Banks Goodbye vyšel 8. března na serveru counterpunch.org. Překlad editor.

Doplnění editora

Sice jsem si sám sobě slíbil, že vás přestanu obtěžovat svými doplňujícími komentáři, ale nemohu na tak hloupý závěr nereagovat. Mohli byste si myslet, že to je i můj názor.

Jestli jsem to dobře pochopil, pan Lindorff by rád viděl dnešní management bank a armády pracovat kdesi na pile nebo něco kopat. To už tady snad bylo, ne? Škoda, že autor nezná dějiny východní Evropy.

A co se týče té nebetyčné hlouposti, že stát má vytvářet pracovní místa, nemám už skoro sílu znovu ten nesmysl vyvracet. Je skutečně neuvěřitelné, že se to tak drží, že je to stále znovu a znovu navrhováno, a že nikdo - žádný politik, ani politolog, ani ekonom, ani novinář - nepřijdou s lepším řešením. Tak ještě jednou opakuji pro pana Lindorffa a každého, kdo je ochoten poslouchat:

Stát nemůže ve velkém vytvářet pracovní příležitosti, protože nevytváří hodnoty, nic neprodukuje a neprodává. Jediné, co může, je usměrňovat (použijme slovo, které opět brzy přijde do módy – regulovat) soukromý výrobní sektor formou daní a legislativy. Daně jsou obecně skoro vždy špatné – ukusují ze zisku, mají mrazící efekt na rozvoj, ubírají chuť podnikat a riskovat, zkrátka daně jsou fuj.

Ale existují výjimky. V ojedinělých případech mohou daně sehrát pozitivní roli v ekonomice státu. Jsou to přesně ty výjimky, které potvrzují pravidlo, že daně jsou zlé. Toto je jedna z nich: Stát by měl zdanit firmu za každé pracovní místo, které firma outsourcovala do zámoří. Je to naprosto logické – zrušil jsi místo, které by nám – státu – přineslo daně (na tom místě by pracoval člověk, který by je odváděl), musíš ty daně, o které stát přišel, zaplatit. Jakmile by přestalo být lukrativní mít vedení v USA a produkci kdesi v Pákistánu, viděli byste, jak rychle by firmy stěhovaly svá pracovní místa zpět, a kolik by najednou bylo práce. Jinými slovy, konzumuješ lokálně, produkuj lokálně. A nikoliv konzumuješ lokálně, produkuj v zámoří a na dovezené věci si vezmi půjčku z banky.

Hrozí nebezpečí, že by se firmy nakrkly a přesunuly se do zahraničí celé. I s vedením. Tak ať to udělají! Vznikne pole neorané – najednou tady bude spousty příležitostí pro nové podnikatele, protože se nic nebude vyrábět a také dovážet – nebude za co. Ale pořád je tady know how, Američané umějí pracovat, jsem si jistý, že by brzy vznikl zbrusu nový průmysl.

Řešení, které navrhuji, by nejenže nestálo ani dolar ze státní pokladny, ale ještě by pro stát znamenalo nové příjmy. Je tragédií, že lobbisté drží politiky tak silně pod krkem, že se to nikdo neodváží navrhnout. Nebo že by to fakt nikoho nenapadlo?