Thajsko - díl III.

Po hodinovém letu společností Thai Airways přistáváme v Suratthani. Z letiště jedeme hodinu autobusem a v Suratthani si od zastávky autobusu bereme k Honzovu „doupěti“ tuk-tuk.

Původně jsme mysleli, že budeme bydlet u Honzy, ale ukázalo se, že by to bylo příliš nepohodlné pro všechny. Honza má jen jeden pokoj v domku, kde žijí další učitelé. Společně sdílejí kuchyň a obývací prostory. Příliš mnoho lidí na jeden byt, příliš málo soukromí. Naštěstí hotely v Suratthani jsou levné.

Ubytováváme se v hotelu BJ. Velmi slušný, velký pokoj s klimatizací, koupelnou a lednicí za 550 bahtů (365 korun) za noc. Za takový bychom v Bangkoku zaplatili dvojnásobek nebo více.

Jak působí Suratthani? První dojem by se dal popsat jako „poněkud špinavě a ošuntěle“, ale to bych obyvatelům ublížil. Není to špinavost, jak ji známe z našich měst. Je to „špinavost“ tropů. V tropech všechno rychle podléhá zkáze, potraviny hnijí, kovové konstrukce rychleji rezaví.

Krámky i jídelny možná působí chudě a špinavě, ale Thajci sami bývají vymydlení a nažehlení, radost pohledět. Přistihl jsem se v Suratthani, že mi bylo blbé odhazovat nedopalky po zemi. Nikde jinde jsem ten pocit neměl. Nevím přesně proč, chodníky určitě čisté nebyly a našlo se na nich leccos. Přesto – když jsem viděl Thajce, jak pečlivě dbají o čistotu svých místeček i sebe sama, přišlo mi to tak nějak nevhodné.

Thajci se na sebe usmívají aneb Malá lekce ze společenského chování

První, co nás udivuje, jsou úsměvy zcela cizích lidí. Usmívá se na nás muž na motorce, řidič kolemjedoucího tuk-tuku, prodavačka v krámě, který míjíme, i náhodní chodci. Pokud se střetneme očima, často po úsměvu následuje drobná úklona hlavou. Je to milé. Brzy se dozvídáme, že je to také projev slušnosti.

Thajci mají velmi půvabné gesto vyjadřující poděkování. Sepnou ruce, usmějí se a mírně se ukloní. Je v tom hrdost i pokora zároveň. Pokud vám to místní udělá, je slušnost udělat totéž.

Jsou velmi ochotní. Příklad jeden za všechny. Když řidič autobusu, kterým jsme přijeli z letiště, viděl v autobuse „bílé tváře“ a bylo mu jasné, že neumíme místní řeč, na zastávce s námi vystoupil, aniž bychom mu o to říkali, přivolal nám tuk-tuk a řidiči řekl, kam s námi jet. Chvíli jsme se báli, že jsme padli do rukou mafie, že nás tuk-tuk odveze na neznámé místo, okrade nebo bude požadovat výkupné, ale ne. Je to bezpečná země.

Thajci vůbec řeší všechno s úsměvem. Je to součást jejich povahy. Věří v koncept zachování si tváře. Tzn. snaží se vyhnout se konfrontaci a následnému zahanbení sebe nebo toho druhého. Znamená to nepřinášet do konverzace negativní témata. Pokud má někdo v životě těžkosti a je to na něm znát, ostatní většinou nic neřeknou, dokud je k tomu dotyčný nevyzve.

Zasmát se drobným nehodám, jako třeba něčímu zakopnutí, může někomu připadat bezcitné, ve skutečnosti je to snaha pomoci tomu druhému zachovat si tvář.

Zvýšený hlas je považován za hrubost. Pokud dojde k nějakému nedorozumění, máme se snažit – bylo nám řečeno – nedat průchod vlastnímu vzteku. Věci to nepomůže, neboť ztráta nervů znamená ztráta tváře pro všechny zúčastněné.

Před vstupem do obchodu se zujte

Tak tohle pro mě bylo největší překvapení. Do mnoha obchodů (ne do všech) v Suratthani se vchází bosky. Zajímavé, že nic podobného jsem v Bangkoku ani v žádném jiném turisticky zajímavém místě neviděl.

V Suratthani jste své střevíce, sandály museli zanechat před vchodem. Majitel většinou naznačil své přání tím, že před obchodem nechal pár střevíců – i když v obchodě samotném zrovna žádný zákazník nebyl. Zouvá se také před vstupem do veřejných podniků i do škol. A samozřejmě se zouvá při návštěvě u někoho doma.

Souvisí to s jejich kulturou. Na člověku podle Thajců existují dvě tabu: hlava a nohy. Hlavu považují Thajci za nejsvatější část těla a nohy za nejnižší (nejšpinavější). Nikdy se nesmíte dotknout něčí hlavy, je to vnímáno jako insultace.

Co se nohou týče, v tradičních thajských domech lidé jedí, spí a žijí na podlaze, v pokoji bývá minimum nábytku. Aby udrželi místnost čistou, vytvořili řadu pravidel. My v Evropě často používáme nohy i tam, kde bychom měli použít rukou – například při zavírání ledničky. Nebo si dáme nohy na protější židli či dokonce na stůl. V Thajsku je to vnímáno jako hrubá urážka.

Pokud sedíte v thajské společnosti, seďte tak, aby nohy byly po straně nebo směřovaly dozadu. Nikdy nesmějí směřovat k váženější osobě nebo ke svatému symbolu (Buddhovi).

Chcete-li být obzvlášť slušní, míjíte-li na ulici v Thajsku dva lidi zabrané do konverzace nebo buddhistického mnicha, skloňte mírně hlavu. Thajci to ocení. :-)

Obchody, krámky

Podivný kontrast. Vedle sebe najdete supermoderní, klimatizovaný, jasně osvětlený obchod s bílou, mramorovou podlahou a krámek, který vypadá jako skladiště staré veteše. Často váháte, co ty staré, nemoderní obchody vlastně nabízejí. Nejčastěji, zdá se, nabízejí staré součástky do různých motorů, rezavé trubky, jakési zaprášené převodní a montážní skříně, ložiska.

Původní krámky bývají temné, špatně osvětlené, zaprášené. Skoro v každém krámku mívají psa nebo kočku, často několik, rozpláclé horkem na betonové podlaze či volně pobíhající před krámkem. Žádné zvíře není agresivní, neslyšel jsem, že by pes na chodce štěkal. Mezi sebou se občas porvou, to ano, ale na lidi nejsou tamní zvířata zlá. Což je divné.

Mnoho krámků nemívá výlohu nebo vůbec nějakou zeď oddělující prostor obchodu od ulice, takže jsou-li zrovna otevřené, máte pocit, že míjíte dlouhou řadu otevřených garáží a sběrných surovin. Majitel večer před odchodem zatáhne roletu nebo mříž. Mnoho obchodů, nebo co to bylo, zůstává i přes den zavřeno, snad majitel zkrachoval nebo odjel na dovolenou, nevím. Viděl jsem krejčího, který měl svůj krámek venku v mezeře mezi dvěma domy. Ta mezera byla snad 70 cm široká. Seděl tváří do ulice, měl tam šicí stroj, malinkou lampičku a něco šil.

Kromě krámků s nabídkou starých zaolejovaných motorů a použitých součástek do automobilů narazíte v Suratthani na mnohá holičství. Neviděl jsem v nich zákazníka, proto mě udivuje, že se ty podniky vůbec udrží.

A nesmím zapomenout ani na – a teď nevím, jak to nazvat – vývařovny či restaurace nebo lidové jídelny. Zkrátka do „garáže“ se namísto hromady zaolejovaných ložisek postaví několik stolů pokrytých umělohmotnými ubrusy, před vchod se umístí pojízdný pultík s vařičem, propanbutanovou bombou a několika boxy s připraveným nakrájeným masem, rýží a dalšími potřebami, a máme jídelnu.

Když jsem viděl, s jakou péčí a zručností připravují Thajci jídlo, neváhal jsem ani na chvilku dát si tam cokoliv. Jídelny možná nevypadají vábně, ale jídlo bylo vždy skvělé. Za pouhých 40 bahtů (25 korun) na osobu se slušně najíte. Porce nebývají velké, ale to v tom horku ani moc nevadí. Jídelní lístky mívají natištěné názvy jídel často i v angličtině, ačkoliv majitelé neumějí říct anglicky ani slovo. Ale stačilo si vybrat a ukázat na příslušný řádek. K jídlu se podává voda ve džbánku a sklenice s ledem, do kterých vodu doléváte. Samozřejmě si můžete objednat i jiný nápoj, ale voda je jaksi v ceně a nepočítá se.

Měl jsem chuť na kávu. Marně jsem bloudil ulicemi a hledal jídelnu, kde bych si ji dal. Jenže jsem se styděl zeptat, takže jsem pouze očima hledal něco, co vypadá jako kavárna. Nenašel. Věřím, že kdybych nebyl bulík a zeptal se v první vývařovně, kávu by mi udělali, protože Thajci ji pijí. Později jsem zjistil, že v centru Suratthani jsou i dvě moderní kavárničky evropského stylu, kde vám udělají kávu za evropskou cenu.

Mezi krámky panují obchody americké sítě Seven Eleven. Poznáte je snadno, jsou jasně osvětleny, klimatizovány. Nabízejí tentýž sortiment jako v Kanadě, USA a všude ve světě. V Seven Eleven lze také poslat dopis, zaplatit účty za byt a telefon.

Jídlo

Když už jsem to nakousl v předchozím odstavci, je na čase konečně něco říci o thajské kuchyni. Základem všeho je rýže. Výraz kin khao znamená doslovně jíst rýži, ale je i výrazem pro jíst. Jeden z nejčastějších pozdravů je Kin khao láew réu yang? a znamená už jsi dnes měl rýži?

Druhým doplňkem jídla jsou těstoviny různých forem (široké i úzké) nejčastěji z rýžové mouky. Nejjednodušším jídlem je kǔaytǐaw náam - miska nudlí s kuřecím nebo hovězím masem a zeleninou a koriandrem. Tohle jedí Thajci ke snídani, ke svačině, často i k obědu a večeři. Nudle jsou osmahnuty narychlo na pánvi zvané wok, maso je nakrájeno na kousky a vše je ochuceno kořením a sojovou omáčkou. Máte-li rádi ostré jídlo, určitě si dejte kǔyatǐaw phǎt khíi mao. Oblíbeným obědem nebo pozdní večeří jsou ostře kořeněné, na pánvi osmahlé nudle s čerstvým listem bazalky, kuřecím nebo vepřovým masem a notnou dávkou nakrájených čerstvých čili papriček v oleji.

Turisté si prý rádi dávají phát thai – okořeněné rýžové nudle s krevetami (pozor, vysoký obsah cholesterolu), hlavičkami kapusty, osmaženým tofu a vajíčkem.

Většina jídel je silně kořeněná. Sám preferuji pálivá jídla a myslím si, že jsem docela odolný, ale jednou jsem musel jídlo vrátit. Prostě se to nedalo. Bylo to kuřecí maso s rýží a s listem zázvoru, tvářilo se to na pohled normálně, ale když jste si dali sousto do úst, bylo to jako žhavé železo. Nepomohlo ani zapíjení vodou. Snad tam nakrájeli žiletky. Od té doby jsem sledoval symboly papriček na jídelních lístcích u jednotlivých jídel (znamenají pálivost) a také se naučil říkat thajsky „udělejte to méně pálivé“ - kháw mai phet maak.

Obecně platí, že thajská kuchyně je skvělá – na kratší dobu. Ostrá, pálivá, barevná a myslím, že i docela zdravá. Po delší době začne člověku chybět naše kuchyně. Honza si například přál, abychom mu přivezli do Thajska strouhanku – chce si udělat řízky. Thajští pekaři neumějí péci z jiné než z bílé mouky, takže máte-li rádi celozrnný chléb či dalamánky, zapomeňte na ně. Rovněž brambor je spíše výjimkou a houskový knedlík snad ani neznají.

Spropitné se nedává

Na tohle mě upozornil Honza po příjezdu. Thajci spropitné neočekávají. Není to v jejich kultuře. Pokud je dostanou, sepnou ruce a mírně se ukloní. Peníze samozřejmě přijmou, ale není to podmínkou. Myslím, že není dobré je kazit a zatahovat tam naše „moderní“ zvyky. Spropitné jsem nedával. Nezdálo se, že by to někomu vadilo.

Dvojí ceny

No ano, mají je. Jedny pro své vlastní lidi (nižší) a jiné pro cizince (vyšší). Přišel jsem na to náhodou. Jeli jsme minibusem do přírodní rezervace Khao Sok (co jsme tam zažili, bude součástí dalšího pokračování). Cesta trvala asi hodinu a půl. Jednu zastávku před tou naší vystupovala místní žena. Z místa, kde jsem seděl, jsem viděl, že podala řidiči bankovku 100 bahtů a dostala zpátky 50. Když jsme o deset minut později a o zastávku dále vystupovali my, řekl si řidič o 150 bahtů za každého.

Později jsem toto téma nadhodil v rozhovoru s jedním mladým profesorem ekologie mořské fauny, který v rezervaci čekal na své studenty a byl natolik přátelský (asi se nudil), že se se mnou začal bavit. Připustil, že dvojí ceny pro cizince existují. Thajci to snadno ukryjí, neboť jejich řeč i písmo jsou pro inostrance naprosto nečitelné.

Navzdory dvojím cenám je tam pro nás levně.

Král kam se podíváš

Myslím, že každý panovník světa tajně touží po tom, aby byl tak oblíben u svých poddaných jako thajský král.

Lhostejno, zda šlo o obchod, jídelnu, holičství, cestovní kancelář nebo masérský salón, v místnosti jste našli obrázek krále.

Cestovní průvodci varují: „Neotřete se v Thajsku o jejich krále či jeho rodinu“ a mají pravdu. Tohle by Thajci nevydýchali.

To není láska, to je kult osobnosti a co je nejdivnější, zdá se, že to dělají dobrovolně a rádi. Nevím, čím si thajský král získal takovou lásku svých poddaných, ale Thajci jej, zdá se, skutečně milují.

Na fotografiích bývá král nejčastěji zpodobňován se vztaženou rukou, jako když žehná, ale viděl jsem i krále s fotoaparátem v ruce. Na většině je jeho podoba taková, jak vypadal před třiceti lety – černovlasý mladíček v brýlích s nesmělým pohledem. Možná je to právě ten králův nesmělý pohled, který způsobuje takovou lásku jeho lidu.

Mimo portrétů panovníka v každé místnosti (s výjimkou toalety) jsem objevil u silnic i několik velkých billboardů s mottem „milujeme svého krále“. Některé byly opravdu úsměvné, bohužel jsem si je nestačil vyfotografovat, viděl jsem je jen za jízdy autobusem. Na jednom byl v levé části král, v pravé části skupinka dětí. Král byl nepřirozeně zvětšen, kynul nebo žehnal a děti byly zmenšeny. Vzhlížely obdivně vzhůru ke svému panovníkovi, radostně se při tom usmívaly, ručky sepnuté na prsou, jako když se křesťané modlí.

Panovník bývá rovněž zobrazen na sloupech veřejného osvětlení podél dálnic a nad křižovatkami. V autobuse jsem viděl u řidiče zavěšeny velké kuchyňské hodiny, na číselníku byl král.

Až jednou král umře, předpokládám, že vyměnit tolik obrázků za nového panovníka bude vyžadovat nezanedbatelný čas a prostředky.

Doprava (hromadná i individuální)

Jezdí se vlevo, semafory na křižovatkách mívají velký svítící displej ukazující, kolik vteřin ještě zbývá, než blikne červená. Intervaly v jednom směru jsou dlouhé, často i dvě minuty.

V Thajsku mají podle mého názoru šikovně vyřešenou hromadnou dopravu. Na delší vzdálenosti používají kromě vlaků autobusy a minibusy (ty bývají dražší), všechny jsou klimatizované. Kde to jde, jezdí se lodí. Ale nejlepší způsob dopravy na krátké vzdálenosti ve městě je tuk-tuk.

Myslím, že tuk-tuk metamorfoval z původních rikšů. Dnes už rikšu na ulici potkáte jen velmi zřídka, zato tuk-tuků jsou tuny.

Jak vypadají? Mám je ve fotogalerii (také zde a zde). Motocykl s přidělanou plošinkou nebo malá dodávka typu pickup, na ložnou plochu se umístí lavičky a stříška proti slunci. Tuk-tuk účtuje jednotnou cenu 20 bahtů (13 korun) za osobu, bez ohledu na vzdálenost. Je zcela běžné, že řidič bere cestou se zákazníkem ještě další zákazníky, pokud potřebují stejným směrem . Je to rychlé, levné, spolehlivé.

Oltáříky animistů před mnoha domy

Řada místních věří v animismus. Podle této víry strážný duch phrá phuum obývá řeky, kanály, stromy a další přírodní subjekty.

Thajci si před domy často stavějí malé oltáře ve formě ozdobných domečků na kůlech, věří, že v nich najdou obydlí ztracení duchové. Větší domečky bývají umístěny před většími budovami a uvnitř jsou někdy sošky Brahmy nebo Šivy. Thajci dokonce dávají na tyto oltáře potraviny, květiny a další oběti, a není nezvyklé vidět, jak se před nimi modlí.

Motocykly

Jak bych na ně mohl zapomenout? Jsou všude. Jsou součástí thajského života. Thajci se snad rodí s rukama na řidítkách motocyklů, jinak si nedovedu vysvětlit, jak se na nich ta nemluvňata udrží. Není vzácné vidět matku vezoucí jedno dítě vzadu a jedno vpředu, přičemž obě sotva dokáží samostatně stát. Na motocyklech se dopravuje úplně všechno včetně psů, klecí s ptáky, stolních desek a jiného nábytku. Náklad bývá často velmi rozměrný a neskladný. Kupodivu jsem neviděl žádnou nehodu, ačkoliv při té frekvenci dopravy bych řekl, že musí být každou chvíli.

Škola

Honza vyučuje angličtinu na dvou soukromých školách, dvě hodiny denně na každé. Byli jsme se podívat v obou a strávili v každé hodinu. Školy, které jsme viděli, jsou nové, moderní, krásně navržené. Myslím, že obyčejné, veřejné školy nejsou tak hezké. Děti nosívají uniformu. Před začátkem vyučování se scházejí na prostranství, kde zpívají – a teď nevím, co. Myslím, že to byla thajská hymna.

Nejvíce vám asi napoví fotografie. Úmyslně nebudu psát o kázni dětí ve třídách, jen tolik napíši, že to, co uvidíte na obrázcích, není přestávka, ale normální hodina. Děti jsou stejné na celém světě, je jedno, jestli mluví česky, polsky, slovensky nebo thajsky. Je na učiteli, aby si sjednal pořádek. Bohužel právě u zahraničních učitelů ze západních zemí to bývá problém. Jsou v nejistém prostředí, nevědí přesně, co si mohou dovolit, jsou navíc mladí a nezkušení. Sami jsou produktem zahnívajícího systému. Problém s nekázní dnes bývá v západních školách, kde se učitel nesmí žáka dotknout, nesmí jej potrestat a nemá žádný nástroj, jak si sjednat běžný pořádek. Trošku se bojím, že to angličtí učitelé přenášejí i tam. Honza mě ujistil, že u thajských učitelek si děti nedovolují tolik jako u zahraničních učitelů.

Pokračování

Fotogalerie k textu

• Thajsko - Suratthani
• Návštěva místní školy

Všechny díly našeho povídání o Thajsku

• Cesta
• Bangkok - město, které nikdy nespí
• Suratthani
• Národní park Khao Sok
• Na ostrově Pha Ngan