Thajsko - díl I.

Cesta

Z Toronta odlétáme ve 21.05 do Londýna společností British Airways. Sedmihodinový let je příjemný a bez problémů. Krátce po třetí hodině ráno torontského času (9.15 londýnského času) přistáváme na letišti Heathrow. A od toho okamžiku začíná naše noční můra. Letadlo do Bangkoku odlétá až ve 21.45 londýnského času. Před námi je více než 12 hodin čekání v neosobním tranzitním prostoru.

Policejní stát Británie

První dotek policejního státu zakoušíme hned po přistání. Vedou nás dlouhými chodbami k bezpečnostní prohlídce. V těch následujících 12 hodinách absolvuji celkem tři bezpečnostní prohlídky, dvě další už nebudou tak důkladné jako ta první.

Podotýkám, že jsme byli prohlédnutí a prosvícení už v Torontu, a od té doby se pohybovali pouze v odbavovacích prostorách, tudíž bylo technicky vyloučeno, abychom cokoliv zvenčí přinesli dodatečně. Britské orgány to nezajímalo.

První prohlídka

Všechno z kapes ven položit na bezpečnostní pás, pásek z kalhot, boty do krabice a v ponožkách ťapáme skrz bezpečnostní rám. V mém případě bez zapískání, takže osobní ohmatávání nebylo nutné. Prima. Mnozí v řadě to štěstí neměli a museli strpět cizí pracky na svém těle. Ale úředníci se něco nelíbí na obsahu naší tašky. Bere si ji stranou. Přinese tři plastikové krabice, do kterých postupně ukládá obsah našeho příručního zavazadla kus po kuse. Každý předmět je prohmatán, každá krabice otevřena. Zubní pasta putuje do plastikového pytlíku, který si dává stranou. Konečně nachází podezřelý předmět – injekci s epinefrinem. Vysvětluji, že jsem alergik a injekci se sebou vozím pro případ, že bych v letadle dostal alergický šok. To ji sice uspokojuje, ale prohlídka tím nekončí.

Další zásah – objevila dvě dosud uzavřené plastikové láhve s vodou – pozůstatek z večeře v letadle z předchozího letu. Chystá se je sebrat. „Moment,“ beru ji jednu a na místě teroristický obsah vypiji. Druhou postavila stranou. Další nález – uzavřený kelímek s pomerančovým juicem. Studuje nálepku. Průšvih. Obsah je 114g, povoleno je jen 100g. Nakonec přivře oko a dovolí nám juice si ponechat. Pečlivě prohmatává polštářek, není-li v něm ukryt pekelný stroj. Nebyl. Pak ještě každý předmět obkrouží jakýmsi ručním skenerem.

„Možná, kdybyste mi řekla, co hledáte, mohl bych vám pomoci,“ říkám. Hleděla na mě bez výrazu. Začínal jsem mít chuť ji trošku vydráždit. „Ale vy to sama nevíte, v tom je ten problém. Vy to děláte, protože můžete. Dovoluje vám to zákon. Asi vás baví hrabat se v cizích věcech. Dobře víte, že jsme byli prohlédnuti už v Torontu, a že tedy nic nezákonného nemůžeme mít.“

Řekla něco v tom smyslu, že je to předpis. Poznamenal jsem, že je to „abuse of power“ - zneužití moci, že Británie je policejní stát a že Hitler by měl radost, kdyby to viděl. Na toho Hitlera jsem si v příštích 12 hodinách vzpomněl ještě několikrát. Neříkala nic, ale o to usilovněji pokračovala v prohlídce zavazadla. Konečně byla hotová. Odnesla zubní pastu na nějaký další rentgen, a když se ukázalo, že neobsahuje trhavinu, vrátila nám ji.

Trvalo to celé asi 10 minut, za tu dobu jsem byl ponížen a znechucen jako už dlouho ne. Kanada není žádná ideální země, ale takové zacházení jsem v ní přece jen nezažil. Obouvám si tenisky (i ty byly „ojety“ příručním skenerem) a odcházím. To ještě netuším, jaké další radosti mě čekají.

Nekouření

V rámci naplnění Hitlerova snu o světě nekuřáků platí na celém obrovském prostoru letiště Hearthrow absolutní zákaz kouření. Jakmile jednou překročíte pomyslnou hranici letiště, neexistuje místečko, kde byste si mohli zapálit.

Já vím, že spoustě z vás to vyhovuje a následující odstavce zcela jistě vyvolají pochvalné reakce militantních nekuřáků, ale chápejte, že lidi prostě nejsou dokonalí a někteří stále podléhají tomu příšernému zlozvyku.

Ani v Torontu se nesmí nikde na letišti kouřit, ale tam jsem to nikdy nepocítil tak palčivě, neboť jsem tam nikdy nebyl nucen trávit spoustu hodin v tranzitním prostoru. Jsem kuřák a každá delší cesta letadlem je pro mě do jisté míry utrpení – právě kvůli těm dlouhým nekuřáckým pauzám. Osmihodinový let z Toronta do Prahy se ještě dá přežít, ale teď jsem měl před sebou více jak 30 hodinovou cestu, při které zapálit si kdekoliv znamenalo trable. Pamatuji si na ty krásné doby kolem roku 1990, kdy nejen že na letištích byly kuřárny, ale kouřit se smělo dokonce i v letadlech za letu. Smutným pozůstatkem těch navždy ztracených časů jsou popelníky v mnoha dosud provozovaných strojích.

Jediná legální možnost, jak si zakouřit na letišti Hearthrow ve 21. století, spočívala v projití celní kontrolou do Velké Británie a zapálení si mimo prostor letiště. Udělal jsem to. A v následujících hodinách ještě dvakrát.

Průchod do Británie spočíval ve vystátí dlouhé řady před vstupní kontrolou (poprvé tam řada nebyla, po druhé a potřetí byla přes padesát metrů dlouhá), ve vyplnění bílého lístku, tzv. Landing Card (jméno, adresa, povolání, datum narození, adresa pobytu v Británii) a následného pohovoru s imigračním úředníkem. Jako důvod vstupu na území Británie jsem uvedl cigaretu. Úředník byl chápající, asi jsem nebyl jediný případ. Dal mi razítko do pasu. Pak následovalo ještě asi 300 metrů v hale, kde lidé vybírali z pohyblivých pásů svá zavazadla, a byl jsem venku.

Na rohu budovy letištní haly je vymezena oblast pro kuřáky. Odporné místo. Tmavé, betonové, vlhké, studené zdi, mizerné osvětlení výbojek, vítr, zima. Kouří se v stoje, to tak ještě, aby tam dali lavičku. Dávají nám ten zlozvyk jaksepatří vyžrat. Místo bylo pečlivě vybráno tak, aby se tam nikdo nezdržoval déle než na několik tahů. Vydržel jsem tam tři cigarety za sebou klepaje se zimou.

Cesta zpátky znamená znovu projít bezpečnostní kontrolou. Naštěstí nemám žádné zavazadlo, ale stále musím odevzdat pásek od kalhot, vyložit obsah kapes, zout boty a poníženě jako správný ovčan projít s kalhotami v hrsti bezpečnostním rámem. Do pasu dostávám razítko, že opouštím Británii a jsem znovu v odbavovacích prostorách.

Jak už jsem napsal, tuto cestu do Británie a zpět jsem absolvoval ještě dvakrát. Pokaždé s vyplněním Landing Card, uvedením adresy pobytu v Británii (roh letištní budovy), pohovorem, prohlídkou při cestě zpátky. Při druhém průchodu mi zapomněli zout boty, prošel jsem rámem a nic se nestalo.

Při třetí prohlídce začal rám pískat, takže jsem si navíc vychutnal ruce úředníků na sobě. Byl to tentýž rám, kterým jsem procházel několik hodin zpátky a předtím nepískal.

Bezpečnost, bezpečnost a ještě jednou bezpečnost

Znám mnoho letišť, to londýnské patří k těm nejneutěšenějším. Uvědomil jsem si, jak velmi se Británie za posledních deset let změnila. Bezpečnostní kamery jsou snad každých deset kroků, citlivě vloženy do sloupu osvětlení mezi lavičkami. Málokdo si toho všímá, já jsem si všiml. A předpokládám (nemohu dokázat), že tam mají i mikrofony snímající hovor cestujících. Proč by jinak ty sloupky umísťovali mezi sedadla?

Pochopitelně, kamery jsou dnes na všech letištích, byly i v Bangkoku, ale nikde jich není tolik.

Osobní prohlídky nejsou konzistentní (jednou projdete stejnou kontrolou snadno, jindy ne), kamery, skenery mají jen málo co společného se skutečnou bezpečností a s prevencí teroristikcého útoku, stejně jako zákazy kouření mají jen málo společného s péčí o naše zdraví (nemám nic proti zákazu kouření v halách, neboť to nekuřákům vadí, ale proč tam proboha nevyčlení jednu místnost s dobrým větráním pro nás, kuřáky?). V obou případech jde o to ponížit ovčana, degradovat jej, vyděsit, ukázat mu svou moc. Tady se, človíčku, podřídiš, nebo neodletíš. Tady jsme pány my. Děláme to, protože to dělat můžeme. Tady jsi takhle malinky – to je skutečným sdělením těchto opatření.

Restaurace nabízejí typickou severoamerickou stravu bez chuti a zápachu, jde většinou o hranolky, pizzu, hamburgery, jídelní lístky jsou „vylepšeny“ poznámkami jako „zvlášť zdravé“ nebo – a to nejčastěji – „organické.“ Rozesmál mě velký nápis před vchodem do jedné restaurace. Nabízeli v ní „organickou rajskou polévku“ za pouhých šest liber. No nekupte to.

Podivné reklamy

Přikládám několik obrázků. Je z nich zřejmé, že Britové jsou posedlí láskou k černochům. Jde o reklamu Intercontinental Bank. Ta reklama byla na každém sloupku, vyfotografoval jsem je postupně všechny. Jak vidíte, na první hovoří manažer (běloch) se zákazníkem (černochem). Na druhé jsou dvě děvčátka tmavší pleti, jedna má dredy. Obě jsou zjevně šťastnými zákaznicemi zmíněné banky. Na třetí je chlapec tmavší pleti, nejspíše míšenec. Na čtvrté je opět rozesmátý černý mlaďoch, opět s dredy. Reklama by se dala shrnout jako mládí vpřed, nebo ještě lépe černošské mládí vpřed. Žádní starší lidé, či běloši zřejmě mezi zákazníky Intercontinental Bank nepatří. Zajímalo by mě, jak můžou tvořit černošské děti, které jsou zjevně dosud výdělečně nečinné, tak velkou skupinu šťastných zákazníků, a co z nich banka má.

Konečně po dvanácti hodinách čekání odlétáme směr Bangkok. Jedenáctihodinový let Boeingem 747 proběhl bez problémů.

Bangkok

Vystupujeme. U vchodu z letadla na mě dýchl vlhký, teplý vzduch. Mnohem teplejší, než jsem čekal.

Mezinárodní letiště Suvarnabhum v Bangkoku je nové, moderní a příslušně velké, jak se na letiště osmimilionového města sluší. Vstupní kontrola proběhla rychle díky tomu, že jsme zabloudili a postavili se do špatné řady určené zřejmě pro VIP a piloty. Nikdo v ní nestál a úředník nic nenamítal. (Mimochodem, když jsem se o totéž pokoušel - teď už vědomě - později při své cestě zpět na letišti v Londýně, úředník u přepážky pro hromadné zájezdy a druhý u přepážky pro VIP měl hnali do řady pro ovčany, nic nepomohla moje argumentace, že tam nikdo není a oni tam jen sedí, ačkoliv kolegové vedle se mohou strhat. Rozdíl v přístupu...) Po odbavení jsme prošli halou a v druhé hale viděli dlouhou řadu cestujících z našeho letadla stále ještě čekající na odbavení.

Honza by tady měl někde být

Honza je syn. Učí v Thajsku už rok. Má tam pronajatý byt a slíbil, že bude naším hostitelem. Jsme na něm závislí. Byli jsme domluveni, že tady bude čekat. Ale není tady. Projdeme tedy ven až k taxíkům a zpátky do haly. Honza nikde. Chci mu zavolat, ale zjišťuji, že můj mobil v Thajsku nefunguje. Na displeji svítí nápis „Emergency Service Only“. Tedy mohu volat akorát policii a hasiče, jinak nic. A to mě kanadský operátor ujišťoval, že v Thajsku budu moci mobil používat. Dokonce sdělil cenu – $2,5 za minutu. Není to ostatně poprvé, kdy se informace operátora rozchází s praxí. Český Vodafone mi také tvrdil, že budu moci mobil s jeho SIM kartou používat v Kanadě, a stejně tak mi v Kanadě svítí na displeji nápis „Emergency Service Only.“ Zkouším volat Honzův mobil z automatu, které jsou na každém rohu, ale ukazuje se, že nezvládnu. Ať mačkám jeho číslo s různými předčíslími, nejde to. Navíc nápisy na automatu jsou všechny vedeny v umně krouceném thajském písmě a pro mě tedy zcela nesrozumitelné. Čekáme tedy.

Zdroj Thajsko - cesta (klikněte na foto pro zvětšení)

Asi po půl hodině na nás volá z terasy vyššího patra. Sláva, je tady. Teď už to bude snadné. Ale nebylo. Honza něco křičí a někam ukazuje. Nechápu, proč neseběhne dolů. Nevadí, vyběhnu za ním nahoru. První eskalátor je hned tady. Vyjíždím do patra, kde stál Honza. Není tam. Kam šel? Běžím halou, vrážím do lidí. Honza nikde. Možná, seběhl mezitím dolů. Chci dolů, ale zjišťuji, že to nejde. Eskalátor dolů sice vede, ale stojí u něj muž v uniformě a „ne, ne, ne,“ tady se z nějakého důvodů dolů nesmí. Běžím horní terasou dalších sto metrů, další eskalátor dolů - opět zahrazen mříži. Nechápu to. Přeci když to jde nahoru, musí to logicky jít i dolů. Ale logika tady nefunguje.

Nakonec se odhodlávám k zoufalému běhu dolů po nezahrazeném eskalátoru běžícím nahoru. Po tom, kterým jsem vyjel. Jsem konečně dole, Honza nikde. V tom jej opět zahlédnu nahoře. Vypadá rozčileně, gestikuluje směrem ke konci haly. Jdeme tedy tam. Je tam veliká cedule „meeting point“ a Honza se tam konečně objevuje. Stisk rukou, objetí. Jsem rád, že jsme se našli. Honza se trošku zlobí, nechápe, jak můžeme být tak natvrdlí a nevědět, že je jen jedno místo, kde se čekající mohou setkávat s těmi, co přiletěli. Říkám mu, že jsem byl mezitím nahoře i dole – nechce tomu věřit.

Později, při cestě zpět jsem na bangkokském letišti strávili skoro deset hodin čekáním na spoj a měl jsem tak čas i možnost si jej prohlédnout důkladněji. Musím uznat, že je řešeno velmi logicky, nejste-li zrovna z Buranova, brzy pochopíte, jak to chodí. V přízemí jsou přílety, ve třetím patře odlety a v druhém jsou restaurace pro obě skupiny cestujících. Vše přehledné a dokonalé. Například u každého záchodu je šipka a vzdálenost k dalšímu záchodu – viz foto. Je to detail, ale o něčem to svědčí.

Před letištěm si bereme taxi a jedeme do centra Bangoku. Naše asijské dobrodružství začíná.

Pokračování...

Fotogalerie

• Cesta

Všechny díly našeho povídání o Thajsku

• Cesta
• Bangkok - město, které nikdy nespí
• Suratthani
• Národní park Khao Sok
• Na ostrově Pha Ngan