Inaugurace 2009: den truchlení

V těchto posledních dnech amerického impéria by takový prostý republikanismus byl považován za neobyčejně kuriózní. Jelikož jsme už dávno metamorfovali do všeho, co strašilo Jeffersona v nejhorších snech, čím více se blížíme ke svému konci, tím slavnější se stávají naše inaugurace. Čím jsme chudší, tím více utratíme za ceremonii, která se ve skutečnosti stala korunovací monarchy – a ne jen ledajakého obyčejného krále, ale císaře rozkročeného nad celým světem.

Zdání musí zůstat zachováno. Jako bankrotář žijící v palácovém komplexu – krok od propadnutí veškerého majetku – koupeme se v imperiální nádheře v okamžiku, kdy věřitelé klepou na dveře.

V časech jako tyto je podívaná na šperky ověšené dvořany a lichotníky hodující na inaugurálních kanapích za hranici ošuntělostí. Bourboni také pořádali večírky – až do okamžiku Francouzské revoluce. Ale uprostřed hlasů trubek, potlesků a provolávání slávy novému vůdci něco v této nehezké extravaganci zní dutě.

Obamův kult prodchl našeho nového prezidenta nadlidskou mocí: jeho obdivovatelé tuto podívanou očekávají a vychutnávají. Ale neustálé pokusy učinit z této mesiášské figurky lva jsou ironické, neboť zde je hlava státu, která si nepochybně velmi rychle uvědomí své omezené možnosti. Amerika je zbankrotované impérium zatažené ve dvou válkách, s posádkami na na každém kontinentně a základnami obtáčejícími svět. Je to neudržitelné a naše vládnoucí elity to vědí.

Krize amerického státního kapitalismu bude pohlcovat Obamovo prezidentství tak dlouho, dokud se důvěra, které se těší, nezmění v popel. Jediným východiskem pro administrativu je vytvoření nové sociální smlouvy, ve které bude vláda nejen hrát hlavní roli, ale bude určovat směr ekonomického života národa. K tomu by ale byla třeba širší koalice, taková která pokrývá tradiční kategorie „levice“ a „pravice“. A to je zdrojem široké působnosti Obamy: víra, že je nadstranický.

Jistěže libertani to o sobě tvrdí také, jenže z ideologických důvodů. Obam-isté na druhé straně odmítají všechny ideologie a zaštiťují se pragmatismem.

Tvrzení, že někdo nemá žádnou ideologii a je tudíž „praktik“ je kouřová clona pro něco, co je jasnou ideologií určitého druhu: je to běžný statismus, tj víra v radikální rozšíření státní moci. Jako v případě, kdy události z 9/11 posloužily jako zdůvodnění pro invazi do cizí země ve jménu národního „ohrožení“, tak naše ekonomické 9/11 poslouží jako záminka pro masivní zásah státu do soukromého sektoru. Znárodnění bank, automobilového průmyslu a dokonce, šeptá se, snad i novin, prorocky škodlivé pro individuální autonomii a pro sociální základnu zbytku Jeffersonismu: malé podnikatelé, střední třídu, široce definovanou a stále se zmenšující populaci, která není zcela závislá na štědrosti Washingtonu.

V USA soukromý sektor – míním to v ekumenickém smyslu, včetně neziskového sektoru a šedé ekonomiky – byl vždy dominantní sílou společnosti. Dobrovolná interakce dospělých jedinců – kulturní kolébka naší staré Republiky – určovala směr americké řeky. Nyní to bude stát, kdo bude určovat směr.

Obamův ekonomický program lze shrnout do jediného slova: reflace. Masivní vydání státu, kterému předcházejí orgie s výkupným. Značka, která včera byla klatbou, je nyní prezentována jako univerzální všelék. Utrácení v tomto rozsahu vyžaduje určitou míru spolupráce obou stran, ale jak přesvědčí Obama republikány, aby mu šli na ruku? Brzy si všimnete, vytrvale a promyšleně si je předchází, dvoří se jim. A to dává vzniknout nové třídě „konzervativců“, tzv. obamacons.

Většinu z nich přetáhl na svou stranu na základě rostoucí nespokojenosti s Bushem, ale získá i zbytek díky své zahraniční a vojenské politice. Konec konců Obama postavil svou kandidaturu na platformě zvýšení obscénně nafouknutého vojenského rozpočtu – chybně označovaného jako „obranný“. Suma vyčleněna na zasahování do běhu jiných států a národů je co do rozsahu taková, že se ji nelze poměřit s žádnou podobnou částkou žádného dřívějšího impéria. Připomínáme, že se rovná součtu všech vojenských rozpočtů všech zemí světa.

To je to hlavní eso v Obamově rukávě, takové, které mu zajistí „zbraně i máslo“ (jedná se o vztah mezi státem řízenou investicí do vojenství nebo do produkce zboží. Stát může buďto nakoupit zbraně [investovat do vojenského průmyslu] nebo máslo [investovat do produkce civilního zboží]. Pozn. editora.) Konzervativci budou získání tím, co John T. Flynn popsal jako jejich vlastní „oddanost myšlence vojenské moci.“ Jak se bude prohlubovat ekonomická krize, vojenský Keynesianismus svede obě strany dohromady, jak předpovídá Flynn, protože „militarismus je jedna velká, slavná, veřejná zakázka, je to projekt, který zastřeší pod jednou dohodou různé elementy společnosti.“ Propaganda strachu se stane ekonomickou nezbytností.

„Přijetím militarismu coby ekonomické jednotky nás nezvratně dovede k tomu, co udělaly jiné země před námi: budeme v našich lidech udržovat strach z agresivních ambicí jiných zemí a sami se angažujeme ve vlastním imperialistickém podnikání.“

Flynn byl jedním z nejostřejších a trpkých kritiků Franklina Delano Roosevelta, prezidenta, kterého, jak se očekává, Obama bude napodobovat, a může ho dokonce překonat v tom smyslu, že nová administrativa bude hledat více moci, než byl schopen získat Roosevelt. Současné ekonomické nepokoje jistě odrážejí ty v roce 1930 způsobem, který poprvé zakoušíme na vlastní kůži. Přesto souhlasím s Katrinou vanden Heuvel, která se obává, že Obama bude spíše připomínat méně vzdáleného demokratického prezidenta Lyndona Baines Johnsona. I on nám dal „zbraně a máslo.“ Rovněž eskaloval zahraniční válku, která byla pro Američany stále méně populární – a ekonomicky i morálně poškodila USA. Je povzbuzující slyšet editora Nation, čelního klasického liberálního magazínu, který kdysi řídil Oswald Garrison Villard, plavajícího proti „progresivní“ vlně tím, že veřejně vyjádřil obavy, že Obama uvázne v Afghánistánu, zaútočí na Pákistán a k pádu ho přivede jeho vlastní sebevědomí – vlastnost, která jistě nové administrativě nechybí.

To, co velký libertanský teoretik Murray Rothbard přezdíval sociálně-válečný stát na domácí i zahraniční půdě, dostoupí v Obamových časech gargantuovských proporcí, tak jako za času Johnsona. To je z každého pohledu zlá zpráva. Inaugurační oslava? Nikoliv pro mě, děkuji. Jdu nad inaugurací truchlit: všichni by měli truchlit nad (budoucími) obětmi Obamových válek a nad smrtí naší staré republiky.

Článek Inauguration Day, 2009: A Day of Mourning vyšel na serveru antiwar.com 20. ledna. Překlad editor.