Lživé ticho těch, kteří vědí

Ví, že běs, který nyní prší na Gazu, má jen málo společného s Hamasem, nebo, absurdně, s „právem Izraele na existenci“. Ví, že opak je pravdou: že palestinské právo na existenci bylo zrušeno před 61 lety, a vyhnání a, je-li potřeba, vyhlazení původního obyvatelstva bylo plánováno a prováděno zakladateli Izraele. Ví, například, že neslavně známý „plán D“ vyústil do vražedné depopulace 369 palestinských měst a vesnic provedené Haganah (židovskou armádou) a že jeden masakr za druhým palestinských civilistů na takových místech jako Deir Yassin, al-Dawayima, Eilaboun, Jish, Ramle a Lydda jsou v oficiálních záznamech zmiňovány jako „etnické čistky“. Když dorazil na scénu tohoto masakru, Davida Ben-Guriona, prvního izraelského premiéra, se dotázal generál Yigal Allon: „Co máme s těmi Araby dělat?“ Ben-Gurion, uvedl izraelský historik Benny Morris, „učinil rukou odmítavé, energetické gesto a řekl: „Vyžeňte je.“ Příkaz vyhnat celou populaci „bez ohledu na věk“ byl podepsán Yitzakem Rabinem, budoucím premiérem propagovaným nejvlivnější světovou propagandou jako mírotvorce. Strašlivá ironie tohoto byla zmíněna pouze zběžně, jako když spoluvůdce strany Mapan Meir Ya’ari poznamenal: “Jak snadno” izraelští vůdci mluvili o tom, jak bylo “možné a přípustné sebrat ženy, děti a starce a zaplnit jimi silnice, neboť to je imperativem strategie … kdo si pamatuje, kdo použil tyto prostředky proti našim lidem během (druhé světové) války … jsme zděšeni.“

Každá následná „válka“, kterou Izrael vedl, měla stejný cíl: vyhnání původního obyvatelstva a krádež stále většího množství půdy. Lež Davida a Goliáše, věčné oběti, dosáhla svého vrcholu v r. 1967, kdy se propaganda stala ospravedlňujícím běsněním, které tvrdilo, že arabské státy zaútočily první. Od té doby většinou židovští hlasatelé pravdy, jako Avi Schlaim, Noam Chomsky, Tanya Reinhart, Neve Gordon, Tom Segev, Yuri Avnery, Ilan Pappe a Norman Finkelstein, šířili tento a další mýty a odhalili skutečný stav humánní tradice judaismu, jehož bezcitný militarismus je sumou expanzionismu, bezprávné a rasistické ideologie sionismu. „Zdá se,“ napsal izraelský historik Ilan Pappe 2. ledna, „že dokonce i nejstrašnější zločiny, jako genocida v Gaze, jsou vydávány za zoufalé události, nemající spojitost s ničím, co se stalo v minulosti, a nejsou spojeny s jakoukoliv ideologií nebo systémem … Velmi podobně jako ideologie apartheidu vysvětlovala utlačovatelskou politiku jihoafrické vlády, umožnila tato ideologie – ve své nejvíce konsenzuální a zjednodušené formě – všem izraelským vládám v minulosti a v současnosti odlidštit Palestince, kdekoliv se nachází, a usilovat o jejich zničení. Prostředky se měnily období od období, místo od místa, jak se měnily historky o ututlávání těchto zvěrstev. Ale existuje zde jasný vzorec (genocidy).“

V Gaze nucené hladovění a upírání humanitární pomoci, kradení životně důležitých zdrojů jako palivo a voda, upírání léků a ošetření, systematické ničení infrastruktury a vraždění a mrzačení civilní populace, kde 50% tvoří děti, naplňují mezinárodně uznávanou definici genocidy. „Je snad nezodpovědným přeháněním,“ ptal se Richard Falk, zvláštní zpravodaj OSN pro lidská práva na okupovaných palestinských územích a uznávaná autorita na mezinárodní právo z univerzity Princeton, „přirovnávat zacházení s Palestinci ke zločinecké nacistické kolektivní krutosti? Myslím, že ne.“

Při popisování „holokaustu ve stavu zrodu“ Falk narážel na vytvoření židovských ghet nacisty v Polsku. V r. 1943 celý měsíc bojovali tam uvěznění polští židé, vedení Mordechajem Anielewizem, s německou armádou a SS, ale jejich odpor byl nakonec rozdrcen a nacisté přistoupili ke své konečné pomstě. Falk je také žid. Dnešní holocaust ve stavu zrodu, který začal s plánem D Ben Guriona, je ve své finální fázi. Rozdílem dnes je, že jde o společný americko-izraelský projekt. Letadla F-16, 130 kilové „chytré“ bomby GBU-39 dodané v předvečer útoku na Gazu, které byly schváleny Kongresu dominující Demokratickou stranou, plus 2,4 miliardy dolarů ročně vojenské „pomoci“ dávají Washingtonu de facto kontrolu. Lze těžko uvěřit, že nově zvolený prezident Obama nebyl informován. Byvše výřečný při ruské válce s Gruzií a ohledně terorismu v Bombaji, současné Obamovo mlčení ohledně Palestiny značí jeho schvalování těchto činů, což lze očekávat vzhledem k jeho servilnosti k režimu v Tel Avivu a jeho lobbistům v prezidentské kampani a jeho jmenování sionistů do funkcí svého ministra zahraničí, náčelníka štábů a klíčových poradců pro Střední Východ. Když bude Aretha Franklin zpívat „Think“, svoji nádhernou hymnu svobody 60. let, při Obamově inauguraci 21. ledna, věřím, že někdo se statečným srdcem Muntadara al-Zaidi, vrhače bot, bude křičet: „Gaza!“.

Asymetrie dobývání a teroru je jasná. Plán D se nyní nazývá „Operace lité olovo“, což je nedokončená „Operace oprávněná pomsta“. Posledně zmíněná byla započata premiérem Arielem Sharonem v r. 2001, kdy, se souhlasem Bushe, použil F-16 proti palestinským městům a vesnicím poprvé. Ve stejném roce uznávaný Jane’s Foreign Report zveřejnil, že Blairova vláda dala Izraeli „zelenou“ zaútočit na Západní břeh poté, co jí byly ukázány izraelské tajné plány na krvavý masakr. Bylo to typické pro trvalou, podlézavou spoluvinu nové Labour Party na agónii Palestiny. Nicméně izraelský plán z r. 2001, oznámený Jane’s, potřeboval „spouštěč“ ve formě sebevražedného bombového atentátu, který by způsobil „četná úmrtí a zranění, (protože) faktor „odplaty“ je klíčový.“ To by „motivovalo izraelské vojáky ničit Palestince“. Co vyděsilo Sharona a autora plánu, generála Shaula Mofaze, izraelského náčelníka štábů, byla tajná dohoda mezi Jásirem Arafatem a Hamasem zakázat sebevražedné útoky. 23. listopadu 2001 izraelští agenti zavraždili vůdce Hamasu Mahmuda Abu Hunuda, a získali tak svůj „spouštěč“; v reakci na tuto vraždu byly sebevražedné útoky obnoveny.

Něco záhadně podobného se stalo 5. listopadu, kdy izraelské zvláštní jednotky zaútočily na Gazu a zabily šest lidí. Opět získali svůj propagandistický „spouštěč“. Příměří iniciované a dodržované vládou Hamasu – která uvěznila své lidi, kteří to porušovali – bylo zničeno izraelským útokem, a po domácku vyrobené rakety byly vypáleny tam, co kdysi bývala Palestina, než byli arabští obyvatelé „etnicky vyčištěni“. 23. prosince Hamas nabídl příměří obnovit, ale izraelská šaráda byla taková, že jeho totální útok na Gazu byl naplánován o šest měsíců dříve, jak uvedl izraelský deník Ha’aretz.

Za touto špinavou hrou stojí „Plán Dagan“, pojmenovaný po generálu Meir Daganovi, který sloužil se Sharonem při jeho krvavé invazi do Libanonu v r. 1982. Nyní, jako šéf Mossadu, izraelské špionážní služby, je Dagan autorem „řešení“, které spočívá v uvěznění Palestinců za zdí gheta klikatící se přes Západní břeh a Gazu, a vytváří tak skutečný koncentrační tábor. Ustavení kolaborantské vlády v Ramallah pod vedením Mohammeda Abbase je Daganovým dosaženým cílem, spolu s hasbara (propagandistickou) kampaní prováděnou poslušnými zastrašenými západními médii, obzvláště v Americe, která hlásá, že Hamas je teroristická organizace oddaná zničení Izraele a je „vina“ masakry a útoky na své vlastní lidi již po dvě generace, dlouho předtím, než vznikl. „Nikdy jsme to neměli tak dobré,“ řekl mluvčí izraelského ministerstva zahraničí Gideon Meir v r. 2006. „Program hasbara je dobře promazaný stroj.“ V podstatě skutečnou hrozbu představuje Hamas díky svému příkladu jako v arabském světě jediné demokraticky zvolené vlády, čerpající svoji popularitu ze svého odboje proti utlačovateli a trýzniteli Palestinců. To bylo demonstrováno, když Hamas zmařil převrat CIA v r. 2007, událost, popisovaná v západních médiích jako „chopení se Hamasu moci“. A podobně, Hamas není nikdy popisován jako vláda, natož pak demokraticky zvolená. Není zmiňován ani jeho návrh desetiletého příměří jako historického uznání „reality“ Izraele a podpora řešení dvou států s pouze jednou podmínkou: že Izraelci budou dodržovat mezinárodní právo a ukončí svoji ilegální okupaci území za hranicemi z r. 1967. Jak ukazuje každé roční hlasování ve valném shromáždění OSN, 99% lidstva souhlasí. 4. ledna prezident valného shromáždění Miguel d’Escoto popsal izraelský útok na Gazu jako „zrůdnost“.

Až bude zrůdnost dokončena a lidé v Gaze budou ještě více zničení, Daganův plán předpokládá to, co Sharon nazval „řešením ve stylu r. 1948“ – likvidace celého palestinského vedení a státních orgánů, následovaná hromadným vyháněním do stále menších „táborů“ a možná konečně do Jordánska. Toto ničení institucionálního a vzdělávacího života v Gaze má za cíl vytvořit, jak napsal Karma Nabulsi, Palestinec žijící v exilu v Británii, „hobbesiánskou vizi anarchistické společnosti: zdeformované, násilné, bezmocné, zničené, zastrašené … Podívejte se do dnešního Iráku: to je to, co má pro nás (Sharon) připraveno, a téměř toho dosáhl.“

Dr. Dahlia Wasfi je americkou spisovatelkou píšící o Palestině. Má židovskou matku a iráckého muslimského otce. „Popírání holokaustu je antisemitské,“ napsala 31. prosince. „Ale nemluvím o druhé světové válce, Mahmoudu Ahmedinedjadovi (íránském prezidentu) nebo aškenázských židech. Mám na mysli holokaust, kterého jsme všichni svědky v dnešní Gaze a v Palestině posledních 60 let a jsme za něj zodpovědní … Protože Arabové jsou semité, americko-izraelská politika nemůže být více antisemitská, než je.“ Citovala Rachel Corrie, mladou Američanku, která odešla do Palestiny bránit Palestince a byla rozdrcena izraelským buldozerem. „Nacházím se uprostřed genocidy,“ napsala Corrie, „kterou také nepřímo podporuji a za kterou je má vláda z velké části zodpovědná.“

Po přečtení slov obou mně do očí udeří použití slova „zodpovědnost“. Prolomení lži ticha není ezoterická abstrakce, ale urgentní zodpovědnost, která padá na ty, kteří mají privilegium platformy. Spolu se zastrašenou BBC je stejně tak zastrašena většina žurnalismu, umožňujícího pouze prudkou debatu v rámci pevných neviditelných mantinelů, neustále v obavách z nařčení z antisemitismu. Nezveřejněnými zprávami však zůstává, že počet obětí v Gaze se rovná 18,000 mrtvým v Británii. Představte si to, dokážete-li.

Pak jsou tu akademici, děkani a učitelé a výzkumníci. Proč mlčí, když sledují, jak je univerzita bombardována, a slyší prosbu Asociace univerzitních učitelů v Gaze o pomoc? Jsou nyní britské univerzity, jak věří Terry Eagleton, nic než „intelektuální Tesco, chrlící místo zeleniny zboží známé jako absolventi?“

Pak jsou tu spisovatelé. V temném roce 1939 se konal Třetí kongres spisovatelů v Carnegie Hall v New Yorku, a lidé jako Thomas Mann a Albert Einstein posílali zprávy a promlouvali, aby zajistili, že lživé ticho bude prolomeno. Podle jednoho svědectví zaplavilo posluchárnu 3,500 lidí a tisíce byly poslány pryč. Dnes se říká, že tento mocný hlas realismu a morálky je zastaralý; stránky literárních recenzí jsou ovlivněny ironickou domýšlivostí irelevance; falešný symbolismus je vším. Co se týká čtenářů, jejich morální a politickou představivost je třeba pacifikovat, nikoliv podněcovat. Antimuslimský Martin Amis to vyjádřil dobře v Návštěvě paní Nabokov: „Dominance já není vada, je to evoluční charakteristika; tak věci prostě jsou.“

Pokud jsou věci takové, jsme jako civilizovaná společnost v úpadku. Protože to, co se děje v Gaze, je rozhodující okamžik naší doby, který buď zaručí beztrestnost válečným zločincům, imunitu našemu mlčení, zatímco si pokrucujeme náš vlastní intelekt a morálku, nebo nám dá sílu promluvit. V této chvíli dávám přednost svým vlastním vzpomínkám z Gazy: na odvahu lidí a odpor a jejich „zářivou lidskost“, jak to formuloval Karma Nabulsi. Při mé poslední návštěvě tam jsem byl odměněn podívanou na palestinské vlajky vlající na nepravděpodobných místech. Byl soumrak a dělaly to děti. Nikdo jim neřekl, aby to dělaly. Dělaly žerdě ze svázaných klacků, a několik z nich vyšplhalo na zeď a drželo mezi sebou vlajku, někteří v tichosti, jiní za křiku. Dělají to každý den, když ví, že cizinci odjíždí, věříce, že na ně svět nezapomene.

Článek The lying silence of those who know vyšel 8. ledna na serveru stopwar.org.uk. Překlad L. Janda.