Vraždit ve jménu Božím

Nic mi kdysi nepřipadalo stupidnějšího než hořekování někdejších oficiálně ateistických autorů učebnic nad zločinností církví, zejména té katolické. Po bezmála dvacetiletém sledování té úžasné lhostejnosti katolických představitelů k nejrůznějším darebáctvím a zločinům nejen ve světě, ale i přímo v naší vlasti, jsem pochopil, že čekat nějaký skutečně příkladný postoj spravedlnosti od této církve možná vůbec nelze.

A od jiné lze? V projevech části amerických protestantů (křesťanských sionistů) je slyšet tolik bojovnosti (samozřejmě vůči nepřátelům „svatého“ Izraele), že by jim ji mohl závidět i Hitler. Prezident Bush vyhlašoval křižácká tažení proti Afghánistánu a Iráku za využívání náboženských obratů, tónu a přirovnání (jako většina amerických prezidentů). Ve jménu Božím vraždí fanatici na všech stranách. A v jakém jménu byl vyhlášen nejnovější zbabělý útok Izraele proti Gaze?

Nevím, jaké izraelští vojáci používají subjektivní ospravedlnění pro to, že svými operacemi zabíjejí arabské civilisty včetně těch nejmenších dětí ( se svým právem vraždit bojovníky Hamázu si nejspíš hlavy nelámou – my bychom ale měli). Je to jen to z dějin známé „my jen plníme rozkazy“? Služba vlasti? Boj za bezpečnost národa, který v historii „nejvíce trpěl“? Ve výroku izraelského vojáka, který je k vidění na videu na Internetu, že Palestinci jsou zvířata a že lidé jsou jen Židi, se ozývá zvláštně, zvráceně pochopená idea „židovské vyvolenosti“, kterou hlásá judaismus. Judaismus má v izraelské armádě dveře dokořán, ve všech organizačních součástech armády se uplatňuje maximální vstřícnost pro to, aby věřící Židé mohli svému náboženskému přesvědčení dávat zcela neomezený průchod. Arabové pochopitelně – jak se sluší a patří na příkladně rasistický stát – mají do armády vstup zapovězen (podobně se až do dob vítězství osvícenství přistupovalo v armádách evropských států k židům).

Možná to pro judaismus ale není nic zvláštního. Tak jako každé náboženství má přece za to, že jen věřící v tu „pravou“ víru jsou ti praví, Bohu nejmilejší, a tedy v jistém, velmi významném, protože morálním slova smyslu dokonalejší lidé. Tedy „více lidé“ než nevěřící nebo věřící v něco či někoho jiného.

Vraždit ve jménu Božím je možná ta jediná cesta, kterou je člověk schopen snést. Platí to alespoň pro velkou část lidí. Kde se stala chyba? Je na straně Boha? Nebo lidí? Nebo církví, které Boží vůli k lidem nějak špatně předaly? Vždyť k Bohu se člověk utíká nejen tehdy, když „musí“ zabíjet, ale i tehdy, když nevýslovně trpí. Co slyšíme od Palestinců, čelících tváří tvář šílené a brutální agresi židovského státu, bez jakékoliv schopnosti zabránit zkáze, vydání napospas osudu a „dobré vůli“ Izraelců, které se s největší pravděpodobností nedočkají? „Bůh to Izraelcům vrátí. S Boží pomocí vyhrajeme.“ Nic jiného už jim nezbývá, než věřit v Boha. Aláha.

Celá záležitost nakonec neskončí nikde jinde, než u kmenového soupeření, který Bůh je silnější. Můj, nebo tvůj? Zdá se, že od dob Mojžíšových jsme za ta tisíciletí jako lidstvo příliš nepostoupili. Znamená to, že ateisté měli nakonec pravdu? Že Bůh pro člověka existuje a Boha se člověk dovolává jen tehdy a tam, když chce nebesy posvětit vlastní pýchu, sobectví, zahnat výčitky svědomí – a někdy i zahnat samotné toto svědomí? Že církve jsou partami prospěchářů a fanatiků, kteří zneužívají krásná slova a strachu i touhy lidí po „onom světě“? Jenže v dějinách nebyli jen vrahové ve jménu Božím. Byly i milosrdné sestry a bratři. Péče o chudé a nemocné se ve středověku zrodila v lůně křesťanských řádů. Vlastnosti jako odpuštění, smíření, milosrdenství vycházejí z nejrůznějších náboženství. Tak jak to tedy je?

Voltaire prohlásil, že od doby, kdy byl ukřižován Syn Boží, neuplynul jediný den, kdy by v jeho jménu nebyla zabita lidská bytost. Einstein zase, že Židé v dějinách nespáchali

ty největší zločiny, protože k tomu neměli příležitost. Možná že dnes, kdy židovský stát disponuje zhruba stovkou atomových pum a síť izraelských přátel obepíná „demokratický“ svět tak hustě jako pavučina lapenou mouchu, je ta příležitost na dosah ruky.

Podle prezidenta Izraele Šimona Perese cílem probíhající operace proti Gaze není zničení Hamázu, ale to, aby „dostal lekci“. Dobře, výstižně řečeno. Skutečně jde právě a především o demonstraci izraelské síly, neústupnosti a nemilosrdnosti. Ještě lépe by bylo řečeno, že tu lekci nedostává jen Hamáz. Dostávají ji i všichni Palestinci, kteří Gazu obývají. A ještě výstižněji by bylo řečeno, že tu izraelskou „lekci“ dostává celý svět. Lekci o tom, co všechno si dnes mohou Židi dovolit v zájmu vlastního státu a „národní bezpečnosti“. Drze, vyzývavě před celý světem zabíjet všechno, co jim stojí v cestě včetně dětí.

Katolická církev v Čechách a Miloslav Vlk mají vynikající příležitost dokázat, že jsou schopni mluvit jasným jazykem, ke kterému je v Novém zákoně vyzývá Kristus, „ano ano, ne ne“. A definitivně zahodit ubohé starosti o majetek a materiální zabezpečení své církve za hlavu. Příležitost dokázat, jak myslí slovo Boží, mají i všechny ostatní církve. Včetně pražského rabinátu, který by v těchto dnech měl cítit zvláštní odpovědnost. Vždyť samotná existence Izraele, a tím pochopitelně i veškeré jeho činy jsou některými, a nejen Ž/židy, vydávány za naplnění židovského, a tím i světového osudu. Přesněji vůle Boží.

Jestliže existuje Bůh, o kterém se zmiňují monoteistická náboženství, právě představitelé křesťanů a židů v českých zemích by se k zoufalé situace Palestinců v Gaze měli nyní co nejrazantněji vyslovit. Když už nebyli schopni to udělat mnohem dříve. Při humanitární katastrofě, kterou obyvatelé Gazy v důsledku izraelské blokády trpěli již měsíce předtím.

A nejen vyslovit.

A když takový Bůh neexistuje? Nebo když má pravdu Woody Allen, který tvrdí, že pokud existuje nějaký Bůh, musí být buď krutý nebo neschopný?

Měli by to udělat i pak. Možná pak by to měli udělat zvláště.