Kdyby Hamas neexistoval

Ten státní teror přicházející (v okamžiku, kdy toto čtete) z nebe a ze země proti pásmu Gazy nemá nic společného s Hamas. Nemá nic společného s „Terorem.“ Nemá nic společného s dlouhodobou bezpečností židovského státu, ani s Hizbaláh, ani se Sýrií či s Íránem, až na to, že to zhoršuje podmínky, které vedly k dnešní krizi. Nemá nic společného s nějakou vyčarovanou „válkou“ - cynickým a nadužívaným eufemismem, který se rovná naprostému zotročení jakéhokoliv národa, který se odváží trvat na svých suverénních právech; který se odváží tvrdit, že jeho zdroje patří jemu, který nechce na svém drahém území ani jednu z obscénních vojenských základen impéria.

Tahle krize nemá nic společného se svobodou, demokracií, právy nebo mírem. Není kvůli Mahmoudu Zaharovi ani kvůli Khalidu Mash-alovi či Ismailu Hanijehu. Není kvůli Hassanu Nasrallahovi či Mahmoudu Ahmadinežádovi. Tohle jsou okrajoví hráči, kteří dostali roli v současné bouři až v poslední době, zatímco situace zrála 61 let, aby dozrála do dnešní katastrofy. Islámský faktor ji obarvil a bude i nadále atmosféru krize přibarvovat, zverboval současné vůdce a mobilizoval široké sektory světové populace. Dnešními primárními symboly jsou islám, mešity, korán, odvolávky na proroka Mohameda a džíhad. Ale tyto symboly by mohly zmizet a slepá ulička by stejně pokračovala.

Bývaly časy, kdy Fatah a Fronta pro osvobození Palestiny určovaly běh dne, kdy velmi málo Palestinců chtělo mít cokoliv společného s politikou islámu a s politiky. Tito politikové neměli nic společného s primitivními raketami vystřelovanými přes hranici, ani s tunely, kterými se na černý trh pašovaly zbraně; stejně tak Arafatův Fatah měl velmi málo společného s kameny a sebevražednými útočníky. Tyhle asociace jsou náhodné, jsou produktem daného politického prostředí. Jsou výsledkem něčeho úplně jiného, než co nám lži-politikové a jejich analytici říkají. Staly se dnes součástí krajiny lidských událostí v moderním Blízkém východě. Ale nahodilosti stejně smrtelné nebo neposlušné, zlé či nepoučitelné by klidně brzy mohly být místo nich.

Zbavte je klišé a prázdného newspeaku dunícího napříč servilními médií a jejich patetických sborů dobrovolných státních sluhů v Západním světě a to, co zůstane, bude holá touha po hegemonii, moci nad slabšími, touha po dominanci nad světovým bohatstvím. Ještě hůř: zjistíte, že sobectví, nenávist a lhostejnost, rasismus a pokrytectví, egoismus a hedonismus, které se tak velmi snažíme utajit prostřednictvím sofistikovaného žargonu našich rafinovaných akademických teorií a modelů, ve skutečnosti napomáhají směrovat naše nejzákladnější a nejodpornější touhy. Necitelnost a zatrvzelost, se kterou si v tom hovíme, jsou endemické naší nejvlastnější kultuře, daří se jim zde jako všim v kožichu.

Oddělte současné symboly a jazyk obětí našeho sobectví a vše ničících rozmarů a najdete prostý, vášnivý a nedotčený pláč utiskovaných; „zatracenců světa“ prosících vás, abyste zastavili chladnokrevnou agresi proti jejich dětem a jejich domovům, jejich rodinám, jejich vesnicím, prosící vás, abyste je nechali na pokoji, aby mohli sníst svůj pokrm, svou rybu s chlebem, své pomeranče a olivy, svůj tymián; prosící vás nejprve slušně a uctivě a postupně s narůstajícím údivem, proč je nemůžete nechat na pokoji, na půdě jejich předků, nevydrancované, bez strachu z vyhnání, uchvácení a zničení; bez povolenek k vstupu, bez silničních blokád, kontrolních stanovišť a přechodů, bez monstrózních betonových zdí, strážních věží, betonových bunkrů, ostnatých drátů, bez tanků a věznic, bez mučení a smrti. Proč není možný život bez těchto nástrojů pekla?

Odpovědí je, protože Izrael nemá v úmyslu povolit životaschopný, suverénní palestinský stát u svých hranic. Neměl to v úmyslu v roce 1948, když ukradl o 24 procent více území, než kolik měl legálně, byť neférově dostat na základě rezoluce OSN číslo 181. Neměl to v úmyslu v celém průběhu masakrů a taktických piklů v padesátých létech. Neměl v úmyslu povolit dva státy, když zabral dalších 22 procent historické Palestiny v roce 1967 a následně si po svém vysvětlil rezoluci RB OSN číslo 248, navzdory drtivému mezinárodnímu konsensu, podle kterého Izrael obdrží plné mezinárodní uznání v rámci pevných a uznaných hranic, pokud se stáhne z území, které nedávno začal okupovat.

Izrael neměl v úmyslu uznat palestinská národní práva u OSN v roce 1974, když spolu s USA jako jediné dva státy hlasovaly proti řešení dvou samostatných států na palestinském území. Neměl v úmyslu splnit obsáhlou mírovou dohodu, kterou byl Egypt ochoten přijmout, namísto toho Egypt obdržel a poslušně přijal separátní mír vylučující práva Palestinců a dalších obyvatel v regionu. Izrael neměl v úmyslu dopracovat se řešení dvou států ani v roce 1978 nebo v roce 1982, když vtrhl, vybombardoval, spálil a buldozery srovnal se zemí Bejrút, aby následně bez odporu zabral West Bank. Neměl v úmyslu umožnit Palestincům stát v roce 1987, když se první intifáda rozšířila okupovaným palestinským územím a dále do Diaspory a do ducha globálního oloupení, nebo když Izrael úmyslně vedl čerstvě vytvořené hnutí Hamas tak, aby podlomilo sílu více sekulárních národních frakcí.

Izrael neměl v úmyslu garantovat Palestinský stát v Madridu nebo v Oslo, kde byla FOP (Fronta pro osvobození Palestiny) vytlačena chvějící se, kolaborantskou palestinskou správou ( Palestinian Authority), ve které příliš mnoho starých dobrých brachů horlivě usilovalo o bohatství a prestiž získanou na účet svého lidu. A zatímco Izrael vytruboval do světových satelitních kanálů a mikrofonů svou touhu po míru a řešení dvojího státu, zdvojnásobil počet svých ilegálních osad na palestinské půdě ve West Bank a kolem jižního Jeruzaléma, zabíral postupně více, jak osady budoval, pro svou infrastrukturu spojovacích silnic a dálnic napříč osekanými městy a vesnicemi původních Palestinců. Zabral pro sebe Jordánské údolí, mezinárodní hranici Jordánu, při této příležitosti vytlačil a vyhnal všechny místní obyvatele dosud na tomto území žijící. Hovoří zmijím jazykem o mnohonásobné amputaci Palestiny, jejíchž hlava bude už brzy oddělena od trupu ve jménu práva, míru a bezpečnosti.

Formou demolice domů, formou útoků na občanskou společnost, útoků, které se pokoušely zatlačit palestinskou historii a kulturu do propasti neexistence, přes slovy nepopsatelnou destrukci utečeneckých ghet, přes bombardování infrastruktury za druhé intifády, přes masivní politické vraždy, zabíjení a popravy, přes grandiózní frašku rušení svých slibů a závazků až k úplnému zrušení a anulování svobodných, férových a demokratických palestinských voleb ukázal Izrael znovu a opakovaně jazykem nejjasnějším, jazykem vojenské síly, jazykem vyhrožování, zastrašování, týrání, pomluv, hanobení a ponižování svůj pohled na věc.

Izrael s bezpodmínečnou a vždy schvalující podporou Spojených států dramaticky jasně ukázal celému světu znovu a znovu a znovu, opakovaně v akci za akci, že nebude akceptovat životaschopný palestinský stát u svých hranic. Co je třeba ještě udělat, jaký další důkaz předložit, aby slyšeli i ti zbývající? Co je třeba udělat, aby bylo ukončeno zločinné mlčení „mezinárodní komunity“? Co, jaké důkazy je třeba předložit, aby veřejnost dohlédla ZA lži a propagandu, aby viděla, co se děje den po dni v plném obraze před očima světa? Poslouchat a neslyšet, dívat se a nevidět dovoluje lhostejnosti, ignoranci a spolupachatelství pokračovat a prohlubovat s každým dalším hrobem naši kolektivní ostudu.

Destrukce Gazy nemá nic společného s Hamas. Izrael nebude akceptovat nad palestinským územím žádnou správu, kterou nebude moci plně kontrolovat. Kterýkoliv individuální vůdce, frakce nebo hnutí, které by se nepodřídilo izraelským požadavkům, nebo které by usilovalo o vlastní suverenitu a rovnost všech národů v oblasti, kterákoliv vláda nebo lidové hnutí požadující dodržování mezinárodních humanitárních zákonů či univerzální deklarace lidských práv pro své vlastní lidi, je pro židovský stát neakceptovatelná. Ti, kteří sní o jednom státě, musí být přinuceni položit sami sobě otázku co by Izrael udělal populaci 4 milionů Palestinců na svém území, když každý den, ne-li každou hodinu páchá zločiny proti jejich kolektivní humanitě a to při tom žijí podél izraelských hranic, ne v nich? Co bude najednou tím raison d’etre (důvodem existence), samozvaným účelem izraelského důvodu být změnou, pokud budou palestinská území k Izraeli anektována zcela?

Zdroj životní síly, dech života palestinského národního hnutí dnes teče ulicemi Gazy. Každá kapka krve, která dopadne, svlaží půdu pro odplatu, nepřátelství a nenávist nejen v Palestině, ale na celém Blízkém východě a v mnoha částech světa. Máme možnost rozhodnutí, zda v tom pokračovat nebo ne. Nyní je čas.

Článek If Hamas Did Not Exist vyšel 1. ledna na serveru counterpunch.org. Překlad editor.