Panika mezi neokonzervativci ukazuje na rozdíly mezi Židy

Sloupkař Joe Klein obvinil 24. června v blogu Time židovské neokonzervativce, kteří sehráli zřetelnou roli při vyvolání války v Iráku a nyní ženou Ameriku do války s Íránem, že obětovali „americké životy a peníze … aby udělali svět bezpečnější pro Izrael“. Pochopitelně to na Kleina vzbudilo hněvivá obvinění z antisemitismu a osobní útoky kritiků z takových bašt neokonzervativců, jakými jsou Weekly Standard, National Review a Commentary.

Zuřivost sporů kolem Kleina, všeobecně považovaného za politického centristu, ukazuje na růst antagonismu mezi neokonzervativci tvrdé linie a prominentními americkými Židy, jejichž mnohem umírněnější názory jsou těsněji spojeny s názory establishmentu zahraniční politiky.

Klein ve svém článku napsal, že „fakt, že velmi mnoho židovských konzervativců – lidé jako (nezávislý demokratický senátor) Joe Lieberman a štáb Commentary – se rozhodli pro tuto válku (v Iráku) a teď pro ještě pošetilejší útok na Írán, vyvolal otázku rozdílné loajality.“ Následujícího dne obvinil Abraham Foxman, hlava Antidefamační ligy Kleina, že se přidal k „odvěkým antisemitským novinářským kachnám o židovském spiknutí ke kontrole vlády a manipulaci s ní.“ Reakce pravicového tisku byla ještě tvrdší. Editor Commentary John Podhoretz zopakoval obvinění z „antisemitských kachen“ a označil Kleina za „zjevně intelektuálně labilního“ Někdejší autor projevů George W. Bushe Peter Wehner nazval v National Rewiev Kleina „člověkem, který není schopen kontrolovat svůj hněv a nenávist“.

Klein se však nepodvolil a obvinil útočníky, že obvinění z antisemitismu využívají k umlčení kritiků neokonzervativní politiky. „Když mne (komentátoři) Jennifer Rubinová a Abe Foxman nazvou antisemitou, nemají pravdu. Já jsem antineokonzervativec.“

Je to klasický scénář: kritici obviní neokonzervativce ze zhoubného vlivu na americkou blízkovýchodní politiku a neokonzervativci na to reagují obviněním z antisemitismu a konspiračního štvaní.

Klein se v roce 1996 proslavil svým románem Primary Colors, lehce zahaleným a do značné míry nelichotivým vylíčením prezidentské kampaně Billa Clintona z roku 1992, který byl původně publikován anonymně a pak byla ztvárněn v holywoodském filmu. Jako častý kritik Clintona Klein občas vyjádřil obdiv k G. W. Bushovi. V roce 2003 také schvaloval invazi do Iráku (i když pak vyjádřil za tuto podporu lítost) a označil se za „silného stoupence Izraele“.

Kleinův spor byl poslední z řady událostí, které neokonzervativce dostaly do středu pozornosti a donutily je k defenzívě.

Počátky neokonzervatismu, převážně – ale rozhodně ne výlučně - židovského hnutí, sahají do konce 60. a počátku 70. let, kdy se malá, ale vlivná skupina demokratů začala distancovat od své strany, která se podle jejich názoru stala příliš vstřícná vůči Sovětskému svazu a příliš sympatizovala s arabskými požadavky vůči Izraeli. V roce 1980 většina z nich podporovala Ronalda Reagana. Mnoho předních neokonzervativců se stalo členy jeho administrativy včetně řady těch, kteří sehráli klíčovou roli v období předcházejícím irácké válce v roce 2003.

V 90. letech se neokonzervativci stále více identifikovali s izraelskou pravicovou stranou Likud. Ve stejné době také začali agitovat za „změnu režimu“ v Iráku a tvrdili, že by se tím mohla rovnováha sil na Blízkém východě rozhodující měrou změnit ve prospěch Izraele a USA. Obrození zažili po volbě George W. Bushe roku 2000 a zvláště po útocích 11. září, kdy hráli větší roli jak v administrativě, tak v médiích při získávání veřejnosti a kongresu k podpoře války v Iráku.

Jenže se zhoršující se situací v Iráku začal vliv neokonzervativců v administrativě i mimo ni slábnout a kritikové je začali obviňovat, že zavedli USA na špatnou cestu. Řada událostí také zostřila kritiku Americko-izraelského výboru pro veřejné záležitosti (AIPAC), mocné lobby, jejíž vedení pravicových jestřábů bylo často v rozporu jak s názory široké americké židovské komunity, tak s politikou izraelských vlád.

V roce 2004 obvinilo ministerstvo spravedlnosti zaměstnance Pentagonu Lawrence Franklina, že vydal tajné dokumenty americké vlády lidem z AIPAC, kteří je pak předali zaměstnanci izraelské ambasády. Franklin byl odsouzen na více než 12 let vězení, zatímco členové AIPAC na soud stále čekají.

V březnu 2006 uznávaní a nesmírně realističtí odborníci na mezinárodní vztahy John Mearsheimer a Stephen Walt zveřejnili v London Review of Books článek Izraelská lobby. Článek tvrdil, že židovská lobby po několik desetiletí vedla americkou politiku vůči Izraeli směrem, který škodil americkým zájmům. Článek se stal základem pro jejich knihu Izraelská lobby a americká zahraniční politika vydanou v roce 2007. Jejich názor se okamžitě stal předmětem sporů. Stejně jako Klein byli obviněni z antisemitismu a konspirační teorie o temném židovském spiknutí. Jejich práce však dala prostor všem, kdo už dlouho v soukromí neokonzervativce kritizovali, ale báli se to říci veřejně.

Zcela nedávno se AIPAC stal terčem útoků pro své úzké spojení s pravicovými křesťanskými sionisty, zvláště s kontroverzním pastorem Johnem Hageem a jeho organizací Křesťané sjednocení pro Izrael (CUFI). Hagee považuje jednotný Izrael za podmínku urychleného Armagedonu a jeho skupina tudíž prosazovala jestřábí americkou politiku na Blízkém východě slučitelnou s požadavky neokonzervativců. Počátkem tohoto roku se záležitost vyhrotila, když byl republikánský prezidentský kandidát John McCain nucen distancovat se od Hageeho poté, co vyšly najevo pastorovy výroky, že holocaust byl biblicky předem určen, aby byli Židé donuceni usadit se znovu v Izraeli. Hagee a jeho CUFI udržují dál úzké vztahy s neokonzervativci a řada prominentních izraelských jestřábů včetně senátora Liebermana promluvila počátkem července na summitu CUFI ve Washingtonu.

Názor, že se AIPAC nepodařilo důsledně zastupovat názory americké židovské komunity, vedla počátkem tohoto roku k založení židovské skupiny usilující o stále umírněnější postoj k problémům Blízkého východu.

V linii tohoto vývoje převzali mnozí pozorovatelé Kleinovy komentáře – především jeho odmítnutí rezignovat tváří v tvář zničující kritice neokonzervativců – jako znamení vytvoření nového politického prostoru pro umírněnější názory na blízkovýchodní politiku. M. J. Rosenberg, bývalý člen AIPAC, jenž se nyní připojil k umírněnému Fóru izraelské politiky, vyjádřil naději, že komentátoři dokáží zastavit přirovnávání neokonzervatismu k judaismu a začnou ho považovat za politické hnutí podléhající politické kritice.

„Ačkoli většina neokonzervativců jsou Židé, jen málo Židů jsou neokonzervativci,“ napsal Rosenberg.

Článek Neocon Flap Highlights Jewish Divide vyšel na serveru antiwar.com 31. července. Překlad Eva Cironisová.