Pokus o poučení z historie

Podobnost válek v Iráku a Vietnamu, stejně jako podobnost sovětských a amerických kampaní v Afgánistánu, jsou každému zřejmé. Vývoj konfliktů, zvláště války v Afgánistánu, opakuje minulé události s neomylnou přesností a člověk se nemůže zbavit dojmu, že lidské chyby nikoho nic nenaučily. Spojené státy nyní opakují jednu takovou chybu: posilují svůj afgánský kontingent s cílem navýšit stav jednotek na 52000. Washington doufá, že větší kontingent, spojený s navýšenými počty jednotek některých spojenců, konečně povede k senzačnímu vítězství nad Talibanem a různými gerilovými skupinami bez centrálního velení.

V podobné situaci před mnoha lety posílil Sovětský svaz svůj omezený afgánský kontingent jako hlavní strategii pro zajištění vítězství: věřili, že větší kontingent zajistí kontrolu nad rozsáhlými teritorii. Podařilo se tím také lépe chránit zásobovací konvoje. Toto rozhodnutí bylo ospravedlnitelné jen do určité míry; nicméně se brzy ukázalo, že posílení vojenského kontingentu nemělo žádnou pointu v situaci, kdy neexistovala možnost zasadit zdrcující úder nepřátelským výcvikovým táborům a dodávkám zásob. Zabití pákistánští mudžahedíni byli nahrazeni individuálními bojovníky, malými skupinami a velkými gangy, vyzbrojenými americkými, čínskými a sovětskými zbraněmi (které získali od bývalých spojenců Sovětského svazu), a proces se opakoval.

Jediným způsobem, kterým bylo možno eliminovat mudžahedíny, byla vojenská operace proti jejich základnám v Pákistánu, taková eskalace války však nebyla možná.

Co se děje nyní? Vidíme prakticky stejný obrázek. Spojené státy bojují proti gerilovým skupinám, které podporuje Írán a Pákistán, ale nemůže zničit jejich základny. Válka na území Pákistánu či válka proti Íránu není v současnosti možná. Jak může taková situace dopadnout?

Posílení US kontingentu v Afgánistánu povede pouze k většímu počtu ztrát (stojí za povšimnutí, že Spojené státy se zdráhají informovat o svých ztrátách v zóně konfliktu). Ve výsledku budou čelit volbě: buď zastaví operaci nebo kontingent radikálně navýší. Zastavení operace bude znamenat selhání a ostudnou prohru. Jakmile Spojené státy ustoupí z Afgánistánu, Taliban ihned obnoví kontrolu nad celým územím. Dokonce i podle liberálních předpovědí nebude vláda Hamida Karzaiho „nezávisle“ existovat déle než pár měsíců.

Ještě těžší je předpovědět dopad takového rozhodnutí na americké domácí problémy. Současná nepříjemná krize – nejenom ekonomická, ale také psychologická – spolu s prohranou válkou situaci jen zhorší. Přesto stažení USA z Iráku, vynucené jejich neschopností provést zásadní změny v zemi, představuje daleko horší scénář.

Druhá myšlenka, rozšíření konfliktu, znamená použití síly při adresování íránského problému a pokus o nasměrování pákistánských spojenců „správným“ směrem.

Tyto kroky zažehnou rozsáhlou válku na Blízkém východě, od Iráku k indickým hranicím, s mnoha divizemi, stovkami tisíců mužů na souši, válečným loďstvem na moři, s letadly a vrtulníky. Tato válka předčí jakýkoli konflikt dvacátého století, kromě obou světových válek. Není možné představit si výsledek a následky takového konfliktu, do něhož by se zapojily téměř všechny asijské země.

Těžko věřit tomu, že si Spojené státy zvolí tuto cestu. Historie, jejímuž poučování nikdo nevěnuje pozornost, však ukazuje, že vzestup zbrojní výroby a zapojení do druhé světové války, spolu s provokacemi Japonska, se staly cestou ven z Velké deprese. Dnešní ekonomická a finanční krize má velkou šanci, že bude horší než Velká deprese. Kdo může zaručit, že prostředky pro její potlačení nebudou podobně drastické?

Článek Trying to learn history’s lessons vyšel na serveru Ria Novosti 25. listopadu. Přeložil: Sam Ting Wong