Sláva šéfovi prezidentské kanceláře

Emanuel představuje to nejhorší z období Clintonovy vlády. Jeho profil a vazbu k Izraeli dobře rozebírá na stránkách counterpunch.org advokát John Whitbeck. Emanuel je bývalý izraelský občan, který v roce 1991 dobrovolně sloužil v izraelské armádě a v nedávné době vydělal rychlé miliony na Wall Street. Je to ultra jestřáb, zažraný Likudník, jehož otec byl ve fašistických jednotkách Menachema Begina Irgun a byl odpovědný za surový a krvavý masakr Palestinců. Otcův nijak nezměněn rasistický názor na věci byl znovu potvrzen v jeho nedávné poznámce v novinách Ma'ariv, že (cituji): „Rahm jistě využije svého vlivu na prezidenta, aby byl proizraleský. Proč by nevyužil? Je snad Arab? Nebude v Bílém domě vysypávat popelníky.“

V době, kdy Emanuel pracoval v Bílém domě pro Clintona, pomohl protlačit zločinnou smlouvu NAFTA, vyrovnaný rozpočet a sociální reformu. Je zastáncem války v Iráku a v čase, kdy předsedal demokratické kampaňové komisi v roce 2006, vynaložil velké úsilí na odstranění protiválečného demokratického kandidáta. V říjnu a listopadu 2006 dokumentoval John Walsh na stránkách counterpunch.org jak Emanuelovou roli v eliminaci nepohodlného kandidáta, tak následek – ztrátu demokratických křesel, které by jinak demokraté získali.

V roce 2006 publikoval Emanuel knihu The Plan: Big Ideas for America, kterou napsal společně s Brucem Reedem. V jedné kapitole se zaměřuje na „válku s terorizmem“. Autoři v ní napsali: „Musíme opevnit a posílit 'tenkou zelenou linii' našich posádek ve světě přidáním jednotek zvláštního určení, námořní pěchoty a rozšířením naší armády o 100 tisíc mužů... A také musíme ochránit naše území a občanské svobody vytvořením nových vnitřních protiteroristických oddílů podobných britským MI5.“ Připomeňme, že Obama nedávno ve své kampani navrhoval přidat do americké armády a námořní pěchoty 92 tisíc mužů.

Emanuel a Reed velmi vychvalovali šílence Petra Beinarta, válečného teoretika demokratů s neokonzervativními názory, mimo jiné i všeobsahujícího editora magazínu Marty Peretze The New Republic (vychází 2x týdně, má asi 60 tisíc předplatitelů, pozn. Editora) a autora Good Fight (Dobrý boj), ve kterémžto dílku Beinart vysvětluje, proč je pro budoucnost progresivní politiky potřebná nová, přísná politika národní bezpečnosti jako sjednocená fronta proti totalitarismu a komunizmu, podobně jako svého času New Deal a Great Society. Emanuel a Reed se rovněž pochvalně vyjadřovali o návrhu Anne-Marie Slaughter na „nové rozdělení sil, podle kterého se OSN zaměří na ekonomiku a sociální pomoc a rozšířené NATO se postará o kolektivní bezpečnost.“ Jinými slovy, nechte NATO vystřílet domorodce a OSN umyje podlahy.

Walsh si vzal pod drobnohled demokratické primárky v roce 2006, kdy proti sobě v 6. okrsku Illinois stály Christine Cegelis a Tammy Duckworth. Byl to okrsek, který většinou volil republikány, a který zvolil nechutného Henryho Hyde. V roce 2004 zde kandidovala bez velkých fanfár za demokraty paní Cegelis, která byla jen mírně proti válce a v prvním kole získala pozoruhodných 44 procent. Krátce předtím Hyde odešel do důchodu a podle průzkumu z listopadu 2006 se zdálo, že se otevřela možnost pro paní Cegelis..

Do toho vstoupil Rahm Emanuel, který promptně odněkud vyhrabal proválečnou kandidátku Tammy Duckworth. Přestože Tammy přišla ve válce v Iráku o obě nohy, zůstala pevná ve svém válečném nadšení. Neměla žádné politické zkušenosti a dokonce ani nebydlela v 6. okrsku. Emanuel pro ni sehnal milion dolarů a přesvědčil Joe Liebermana, Baraka Obamu, Johna Kerryho, Johna Edwardse a Hillary Clinton, aby Tammy podpořili. Přes tuhletu pomoc „těžkých vah“ přes to, že do kampaně paní Cegelisové se v podstatě neinvestoval ani penny, dokázala Duckwort jen tak tak, o chlup zvítězit v primárkách. Zvítězila o mizerná 4 procenta.

Aby získali ve sněmovně většinu, potřebovali demokraté získat od republikánů 15 míst. Walsh identifikoval 22 kandidátů, které osobně vybral Emanuel, aby kandidovali v otevřených okrscích nebo takových, kde převažují republikáni. Z těchto 22 kandidátů devět zastávalo názor „Amerika musí v Iráku vyhrát“. Jen jediný z těch 22 navrhoval rychlý odchod z Iráku.

Aby posoudil Rahmův brilantní výběr, porovnal Walsh po volbách výsledky 22 Rahmem osobně vybraných kandidátů v boji o senát. „Když jsme se podívali na výsledky těchto kandidátů, zjistili jsme, že 14 z nich bylo poraženo (včetně paní Duckworth) a pouze 8 vyhrálo. A pamatujme, to byl rok demokratického tsunami a navíc Rahmem vybraní kandidáti byli štědře financováni DCCC. Celkově demokraté získali 28 pozic, možná více. Z těch 28 bylo úspěšných jen 8 Rahmem vybraných kandidátů. Kdyby celou kampaň řídil Rahm, demokraté by s velkou pravděpodobností prohráli úplně. Pravdu říci, Rahmovy snahy byly pro demokraty nejspíše kontraproduktivní, neboť většina demokratů, která vyhrála, byla proti válce a podle průzkumu CNN byla otázka války pro voliče velmi důležitá – 60 % voličů chtělo mír. Jenže většina Rahmových kandidátů pro mír nebyla.

Článek Hail to the Chief of Staff vyšel 7. října na serveru counterpunch.org. Není přeložen do konce. V originále pokračuje interview s Ralphem Naderem o posledních volbách. Překlad editor.