Sama po volbách

Oranžové nadšení, sebevědomí, hrdost i obyčejná lidská radost. Silná slova, květnaté proslovy, hesla, úleva a spokojenost vítězů, jejich týmů i jejich voličů.

Kouzlo toužebně a s rozechvěním očekávaného debaklu, jenž byl totální a servírovaný nikoliv po lžičkách, ale rovnou lopatou, na mě dolehlo a probudilo ve mně pocity. Opravdu nepěkné pocity, za normálních okolností vědomě potlačované, pomstychtivost takřka krvežíznivou, touhu dát jim to vyžrat do dna za jejich aroganci, prolhanost, korytářství, nadutost, omezenost, zpupnost, ...

Maličký čertík lehce zašťoural také v uspokojení vítězů – nebudou ve svém nadšení a návalu euforie stejní? Přetaví se dobrá nálada z vítězství opravdu v pořádnou porci chuti dělat dobrou práci?

Velmi příjemný je pocit přílivu energie, sounáležitosti, nával chuti do další intenzívní práce v Občanské iniciativě Ne základnám, kde několik desítek lidí dokázalo za dva roky dříve nemyslitelné – podchytit a zmapovat protiradarový a protizákladnový postoj 2/3 českých občanů a za naprostého nezájmu vlivných médií sebrat 140 000 podpisů pod petici za uspořádání referenda v otázce umístění americké vojenské základny v ČR. Byli jsme označováni za hrstku křiklounů, placených Ruskem, event. v dolarech, dehonestováni, ostrakizováni, vysmíváni, především ale transparentně přehlíženi. Ve skutečnosti jsme i ve své nemnohosti silní a obávaní – naše poslední demonstrace stála za povolání desítek těžkooděnců, policistů a policejních psů.

Výsledek voleb je bezpochyby i vyjádřením postoje občanů v otázce radaru. Vůle občanů nesmí být povýšenecky přehlížena jako nerozumné přání hloupého dítěte lidmi, již byli uplatňováním této pověřeni svěřenými mandáty. Pověříme tedy jiné, kteří nám lépe naslouchají a rozumějí.

Jenže oranžová euforie časem opadne a nastane čas chopit se díla. Jakpak se toho nově zvolení zhostí? Jak to uchopí? Budou schopni noví jednotlivci nově pracovat v již zavedených strukturách? Obklopí se opravdu spolehlivými, výkonnými lidmi? Nepodlehnou vábení drobných i větších vlastních výhod? Jak a s kým budou spolupracovat v krajích, v místech, kde každý zná každého, jeden na druhého vždycky něco ví, vidí si navzájem do talířů i do lůžek... neusnou nám nakonec na vavřínech, uspokojeni pouhým faktem zvolení?

A tady je můj problém. Otázky se vynořují jedna za druhou. Pochybnosti přicházejí. Jednu rozptýlím, rozumem zpracuji, vynoří se další dvě, pět, deset. Nedostaví se znovu pocity marnosti, dojem bušení holou pěstí do třímetrové zdi, zklamání z ustrašeneckých pohledů sympatizujících, kteří by třeba i .... ale co kdyby je někdo viděl? Nebudu za několik let smýšlet o odcházejících právě nyní zvolených stejně, jako o nyní odcházejících, již byli zvoleni minule?

Mám ve svých letech již dost dlouhou a na události přebohatou historickou zkušenost. Jsem tvor myslící, a proto pochybuji. Vždycky především pochybuji o sobě, ale v tomto případě to neplatí. Vím, že zde chybu neudělám, jsem si jistá. Víc než kdy předtím cítím, že je řada na mně, na mých přátelích a stejně vnímavých a přemýšlejících lidech, kteří hodně chtějí obětovat vlastní pohodlí a čas práci pro něco, čemu věří. Pro něco, co zákonitě přijde – naše budoucnost. Zprofanované a donekonečna omílané lepší zítřky. Pro některé z nás to slovo má ještě náplň ve smyslu hrdosti, obětavosti, osobní statečnosti a prosazení zdravého rozumu.

Voliči nasměrovali naši státní kocábku do vod, jež jim lépe vyhovují. Loď mohutně zahoukala, ale ještě nevyplula. Bude jistě nějakou dobu trvat, než se náš zastupitelský moloch znovu rozhýbe.

Pomůže nám? Pomůžeme my jemu? Věřit, dělat, pochybovat, snažit se a doufat.

U volební urny je každý za sebe. Tak jsme tedy volili a zvolili jsme dobře. Nejsme na to sami.

Autorka je členkou Občanské iniciativy Ne základnám