Ozdravný proces započal

Nepodařilo. Balíček byl odmítnut v kongresu poměrem hlasů 205:228. Kongresmani, ačkoliv by rádi vyhověli svým finančním sponzorům z Wall Street, se tentokrát zalekli samotných voličů. Vážili mezi ztrátou finanční podpory a ztrátou svých křesel. Nakonec uznali, že bude pro ně bezpečnější pokusit se udržet se v pozici a přijít o část svých sponzorů, než být odejití i se svými sponzory.

Světové burzy reagovaly propadem, ale byl to propad poměrně mírný, v průměru o 2 – 4 procenta. Jeden z hlavních indexů newyorské burzy, Dow industrials, se včera propadl o 777 bodů, nejvíce za svou existenci, ale dnes nabírá na síle a v okamžiku, kdy toto píši, povýšil o 447 bodů (4,32%). Konec světa se tedy nekoná. Zatím.

Vnitřní úroková míra LIBOR (London interbank offered rate), kterou si banky účtují mezi sebou při vzájemných půjčkách, vyběhla na rekordních 6,88 procenta. Banky si prostě navzájem nevěří. To znamená dvě věci. Jednak zvýšenou úrokovou míru hypoték a všech půjček, protože LIBOR je provázaný na úrokovou míru, kterou účtují banky svým zákazníkům, a jednak důkaz omezení moci centrálních bank zasahovat do úrokové míry. Úroková míra byla federální rezervní bankou držena dlouho nepřirozeně nízko, to, co probíhá, je prostě korekce trhu, takže bych to neviděl příliš negativně.

Zachraňování padajících finančních institucí a jejich „znárodňování“ někteří přirovnávají k socialistickému vyvlastňování majetku, jak jsme to zažili s nástupem socialismu. Nejde o nic takového. Při socialistickém znárodňování stát zabavil majetek, aniž poskytl původním majitelům kompenzaci, takže stát vydělal a původní majitel prodělal. Současný proces znárodňování je přesný opak. Státy vykupují špatné a neprosperující podniky na úkor daňových poplatníků, přičemž ti, kteří jsou za pád firmy odpovědní, zůstávají na svých pozicích a finančně nedojdou žádné úhony, často si ještě přilepší. Nedej bože, že by byli potrestáni. Tedy v tomto případě prodělává stát a vydělávají kleptokraté. Je to nezdravý proces.

Navíc se ozývá volání po zavedení jednotné, globální centrální banky, která by celosvětově řídila finance a nedovolila pády, jako je tento. Toto je velmi nebezpečné, protože je to navázání na myšlenku jedné světové vlády a nástupu NWO – nového světového pořádku. Jedna vláda – jedna banka. Ve světle tohoto volání si dokonce sám kladu otázku, jestli krize nakonec nebyla vyvolána uměle s myšlenkou na převzetí celosvětového finančnictví. Ne, myslím, že krize nebyla naplánovaná u zeleného stolu, vznikala postupně a spontánně, protože se nechal volný průchod lidské chamtivosti a hamižnosti. Je ovšem pravdou, že pravidla pro spekulativní obchodování byla cíleně odstřelovaná jedno za druhým. Vše pod tvrzením, že se musí zachovat laissez-faire – volný trh jako nejvyšší forma moderního kapitalismu.

Je otázkou, zda současná krize systému povede ke konci laissez-faire, jak ho prorokují někteří ekonomové. Pojmem volný trh se ovšem nerozumí „neviditelná ruka trhu“, ale odstranění regulací, zákonů a pravidel, které jsou nutné, aby držely kleptokracii na uzdě. Tzv. volný trh je podobně umělý produkt, jako byl umělým produktem socialismus. Obojí je postaveno na líbivých a zdánlivě rozumných důvodech. V případě volného trhu jde o minimální zásahy státu v ekonomické oblasti, což implikuje svobodný trh, minimální daně, minimální regulace a soukromé vlastnictví. Zní to hezky, jenže to je ode-zdi-ke-zdismus. Socialismus prosazoval úplnou kontrolu a pouze státní vlastnictví, laissez-faire úplné zrušení kontroly a pouze soukromé vlastnictví. Obojí je ve své podstatě nezdravé a nebezpečné.

Kde je teď ten jejich „volný trh“? Proč na něm najednou oligarchie netrvá? Proč utíká s fňukáním ke státu a žebrá o pomoc? Je-li něco volným trhem, nechť je to volným trhem se vším všudy, včetně jeho pádů. Ale oni chtějí volný trh jen co do zrušení omezujících pravidel, ale jakmile něco nevyjde, najednou už o „volném trhu“ nemluví, ale žádají zásah (záchranu) státu. To, co nyní žádá kleptokracie, je ta nejhorší kombinace laissez-faire a socialistické státní kontroly.

Zatím to tedy nevyšlo. Kleptokracie se ovšem zdaleka nevzdává. Bylo by chybou se domnívat, že zamítnutím 700 miliardového záchranného balíčku kongresem to skončilo. Oligarchie (používám střídavě výraz oligarchie a kleptokracie, protože v tomto okamžiku jsou to pojmy téměř identické) už plánuje prosadit tento balíček v senátu Spojených států. A doufají, že jak jednou projde senátem, vytvoří to politický tlak na kongres, který se bude muset znovu tím zabývat a eventuálně jej schválit.

Pokud se nepodaří přijmout záchranný balíček v této podobě, v jaké je, kleptokraté se nejspíše pokusí rozdělit jej na menší kousky. Nebude to zkrátka 700 miliard, ale tu 50, tu 100 miliard, podle toho, kterou další padlou instituci bude zase třeba zachránit. Což se ostatně v současnosti už děje. Nakonec to v součtu vyjde možná mnohem výše, než těch původně navrhovaných 700 miliard.

O obnovení regulací se tu a tam hovoří, ale zatím to není příliš na pořadu dne. Stejně, jako není dosud na pořadu dne, omezení nestvůrně vysokých odměn pro několik jedinců na špičce finanční pyramidy.

Co se stane dále, si nikdo netroufá odhadnout. Bude třeba počkat, až se prach usadí. Pokud Amerika skutečně padne, bude to především pro její nesmírnou zadluženost a nabíhající nesolventnost. Laissez-faire k tomu může pomoci. Bylo by lépe, kdyby k odumírání docházelo postupně, a zatím se zdá, že se to daří.

Je zvláštní, že úměrně s tím, jak se pod americkým kolosem drolí hliněné nohy, přicházejí z Izraele vstřícné výroky vůči řešení palestinské krize. Náhoda? Možná. Odcházející premiér Olmert předevčírem šokoval svět prohlášením, že Izrael by se měl vzdát území zabraného Palestincům a vrátit se do hranic z roku 1967 výměnou za mír. Olmert neřekl, co by se v tom případě stalo s ochrannou zdí, která zasahuje hluboko do palestinského území. A šel ještě dále. „Sýrii by se měly vrátit Golanské výšiny, pokud Sýrie přeruší přátelské svazky s Íránem a přestane podporovat Hamas,“ říká. Je ovšem pravdou, že Olmert už to nezmění, je na odchodu a je velmi nepopulární. Možná jde jen o takové verbální plácnutí, slova nic nestojí, v každém případě je to podivná koincidence se současným oslabením Ameriky.

Takže ozdravný proces, zdá se, započal. V Asii vzniká nové centrum moci, zatím řízené moudrými vůdci, jejichž snahou je udělat něco pro své lidi. Západní svět právě dostal par facek a teď se otřepává a hledá ztracenou půdu pod nohama. Moc mu ty facky prospějí. Nakonec se bude muset podřídit ekonomickým zákonům, na které neplatí žádná ideologie.

Přerod zdaleka není u konce, je teprve v začátku. Po první vlně krize hypoték přijde ještě nejméně jedna.

Úměrně s tím, jak poroste úrok, se do těžkostí dostanou majitelé nemovitostí s půjčkami typu ARM (adjustable rate mortgage) a jejich derivátů a dále Ameriku čeká skutečně časovaná bomba ve formě nesolventností držitelů hypoték GPM (negative amortization mortgage) uzavřených v roce 2006 a 2007. To už nejsou hypotéky typu subprime, to jsou hypotéky, u kterých na začátku, většinou první rok až tři, platí dlužník méně, než kolik je měsíční úrok. Rozdíl se připočítává k základu. Skutečná platba naběhne v okamžiku, kdy nakumulovaná dlužní částka přesáhne určitou hodnotu, nebo když klesnou ceny nemovitostí a věřitel začne být nervózní. Stovky tisíc lidí budou muset opustit své domy, protože nebudou mít na měsíční splátky často trojnásobné.

Ještě musí být hůř, než bude lépe. Je možné, že celosvětová deprese skutečně přijde. Ale ať už se stane cokoliv (s výjimkou války), vidím konečně světlo na konci tunelu. A to je naděje.