Sarkozy přešil de Gaullovu ústavu

Téměř všechna opozice, hlavně socialisté, komunisté a zelení, hlasovali proti, ale návrh prošel poměrem hlasů 539 PRO a 357 PROTI. Podle zákona byla nutná dvoutřetinová většina, což se podařilo rozdílem jediného hlasu.

Sarkozyho stoupenci říkají, že nejdůležitější věcí je výsledek a triumf demokracie.

47 z 89 článků (skoro polovina) ústavy dostalo doplňky. Prezident může nyní být zvolen jen dvakrát, pokaždé na pět let, jmenování ministrů musí schválit parlament, k tomu, aby výkonný orgán vlády vyslal francouzské vojsko do zahraničí na dobu delší než 4 měsíců, potřebuje souhlas parlamentu. Parlament připravuje polovinu veškeré legislativy, která byla dříve odesílána vládním zástupcům, o každém rozšíření EU musí rozhodovat referendum, jestliže nedošlo k třípětinovému souhlasu obou komor (tohle je v podstatě proti jakémukoliv rozšíření EU). Prezident má právo přímo promluvit k oběma komorám parlamentu na jejich společném zasedání, o toto právo původně přišel v roce 1873 a bylo povoleno pouze premiérovi.

V kterékoliv jiné zemi by takové změny vyvolaly velké nadšení. Tak dramatické změny, přepsání pravidel řízení státu pro občany, ministry a poslance není obvyklá věc. Padesát let se nic podobného ve Francii nestalo, nicméně šlo to překvapivě hladce.

Pro místo, kde se zrodila Deklarace lidských a občanských práv, to byl normální den. A není to proto, že je čas dovolených, ale díky samotné francouzské ústavě.

Francie má mimořádné zásluhy na globálních ústavních praktikách. Ruské ústavy z různých období jsou často kopiemi francouzských. Problémem je, že od roku 1791 prochází Francie permanentním procesem vytváření nových ústav. Jakoby každá francouzská ústava vždy měla ponechán prostor pro další zlepšení.

Za 200 let od Velké francouzské revoluce prošla země svobody, rovnosti a bratrství čtyřmi republikami (dnešní je pátá) a dvěma císařstvími. Monarchie byly opakovaně měněny na konstituční monarchie a zpátky k republikám. Za dvě století vyzkoušeli lehkomyslní Gálové více jak dva tucty ústav, konstitučních zákonů a deklarací.

Velký badatel v oblasti práva, profesor Marcel Prelot, jednou řekl, že Francie je laboratoří na ústavy pro uspokojení každého vkusu. Francouzi tak přivykli těmto změnám, že tomu nepřikládají větší váhu než návštěvě krejčího.

Sarkozy představil změny jako krok k perfektní demokracii a k omezení prezidentské moci ve prospěch parlamentu a lidu Francie.

Je těžko si představit kteréhokoliv prezidenta, který by dobrovolně omezil svou moc, a Sarkozyho zvlášť. Říci o něm, že je ambiciózní, nestačí k vyjádření jeho zájmu o moc. Je bezpříkladný fenomén.

Řeklo se, že ústava Páté republiky z roku 1958 potřebuje doplňky, neboť byla šita jen pro jednoho muže – Charlese de Gaulla. Od té doby Francie neměla tak charismatického vůdce. Když opustil úřad, Francie čas od času uvažovala o omezení prezidentské moci. Napůl prezident, napůl monarcha de Gaulle uchránil Francii před několika poválečnými krizemi. I Sarkozy by chtěl být napůl monarcha, napůl prezident, ale u něj je to jiná věc.

Zavedení dvou prezidentských termínů není pro demokracii velkým zlepšením, neboť žádný francouzský prezident nikdy nezůstal v Elysejském paláci déle než dva termíny. Zkrácení prezidentského období ze sedmi na pět let v roce 2002 bylo mnohem důležitější.

Socialisté říkají, Sarkozy prostě přesypal drobečky ze svého stolu na stůl parlamentu, hlavní moc si podržel. Některé noviny říkají, Sarkozy a jeho tým podpláceli a vyhrožovali zástupcům až těsně do začátku hlasování. Lokální noviny La Montagne napsaly, že poslanci jednali pod tlakem, byly jím nabízeny dotace, ministerské úřady a povýšení. Jednomu zástupci bylo vyhrožováno, že se jeho volební okrsek změní a jeho mandát bude zrušen.

Socialistický senátor Robert Badinter řekl, tenhle druh reforem změní všechno s výjimkou monokracie, moci jednoho muže nad republikou. Socialisté říkají, Sarkozy přidal trošku cementu na svou stranu domu, a použil pro to několik cihel z parlamentu. Proč ne, když ve zlepšování francouzské ústavy není konce?

Článek Sarkozy has de Gaulle's constitution tailored vyšel na serveru Ria Novosti 25.7. Překlad editor.

Doplnění editora

Pokaždé, když si v novinách přečtu, že něco bylo triumfem demokracie, rozsvítí se mi v hlavě varovná kontrolka. Většinou je to totiž přesně naopak.

Na první pohled to vypadá velmi zajímavě. Návrhy Sarkozyho omezují moc prezidenta ve prospěch mnohačetných volených orgánů. Sice jde o kosmetické změny, ale i tak... Nicméně zdá se, že mu na tom nějak příliš záleželo. Proč? Je-li pravda, co se uvádí ke konci článku, proč musel uplácet a tlačit na poslance? Co by se stalo hrozného, kdyby to neprošlo?

Prozřel Sarkozy? Stal se demokratem a lidumilem? Sarkozy – pátá kolona, otevřený sionista, agent Izraele a CIA (odkaz přestal fungovat :-o)a hlavně mezinárodních bankéřů, že se sám vzdává moci? Neonemocněl? Přiznám se, že mě to zmátlo. Ale vysvětlení možná bude jednoduché.

Je to docela mistrný tah.

Především, Sarkozy chorobně touží být milován a oslavován. Je posedlý touhou po potlesku davů. Po vlastních bustách umístěných vedle bust Voltaira. Pro tohle je ochoten udělat cokoliv – vzít si modelku, nabídnout veřejnosti svůj soukromý život, šokovat svět svými excesy. Takový zakomplexovaný skřítek toužící po světle reflektorů a po uznání.

A pak je tady ještě jedna věc.

Sarkozy se ukáže národu jako ukázněný demokrat respektující práva lidu. Tahle aura mu umožní, aby vzápětí zavedl nové restrikce a omezení (samozřejmě, kvůli bezpečnosti, to přeci každý chápe, že?), které by jinak neprošly. Sarkozy uspal draka. Nebo chcete-li hlídacího psa svobody. Různé spolky, nezávislé novináře apod. Teď má volné ruce provést nějakou špinavost. Hodně špinavosti. Aura Velkého Demokrata mu pomůže odrazit kritiku. Nechme se překvapit.