Konečně nějaká pravda o Iráku a Afghánistánu

K dohodě dochází v době, kdy mezi Washingtonem a Bagdádem pokračují jednání o budoucích amerických nárocích v Iráku. Očekává se, že po určitých výhradách Bagdád s Washingtonem podepíše smlouvu, která americkými silám umožní kontrolovat Irák a jeho vzdušný prostor podobným způsobem, jakým s Irákem kdysi nakládala britská koloniální správa.

Je zajímavé, že tytéž ropné společnosti, které vykořisťovaly Irák v době, kdy byl britskou kolonií, se teď chtějí vrátit. Jak nedávno přiznal Alan Greenspan, irácká válka byla vedena výhradně kvůli ropě. Viceprezident Dick Cheney v roce 2003 přiznal, že k invazi došlo kvůli ropě a Izraeli.

Podle pákistánských a indických zdrojů Afghánistán právě podepsal velkou smlouvu o projektu dlouho plánovaného 1 680 km dlouhého plynovodu v hodnotě 8 miliard dolarů. Turkmensko-afghánsko-pákistánsko-indickým plynovodem (TAPI) bude proudit plyn a později i ropa z Kaspického moře na pákistánské pobřeží, odkud ji budou tankery dopravovat na západ.

V Kaspickém moři je uloženo nějakých 300 bilionů kubických stop plynu a 100 - 200 miliard barelů ropy. Zajištění posledního světového známého energetického eldoráda je pro západní velmoci strategickou prioritou. Čína může jen tiše závidět.

Existují však jen dva praktické způsoby, jak odtud dostat ropu a plyn k moři: přes Írán nebo přes Afghánistán a Pákistán. Írán spolupracovat nebude. Takže zůstává Pákistán, ale aby se tam plyn a ropy dostaly, musí se plánované potrubí dostat přes západní Afghánistán včetně měst Herát a Kandahár.

V roce 1998 afghánské protikomunistické hnutí Tálibán a západní ropné konsorcium vedené americkou firmou Unocal podepsaly základní dohodu o ropovodu. Unocal nešetřil penězi a pozorností vůči Tálibánu, jeho delegace odletěla do Texasu, a najala afgánského úředníka, jistého Hamída Karzáího.

Do toho vstoupil Usáma bin Ládin. Poradil nezkušeným tálibánským vůdcům, aby americkou smlouvu odmítli a přiměl je přijmout mnohem lepší nabídku argentinského konsorcia Bridas. Washington zuřil a podle některých zpráv pohrozil Tálibánu válkou.

Počátkem roku 2001, šest či sedm měsíců před 11. zářím, se Washington rozhodl vpadnout do Afghánistánu, svrhnout Tálibán a dosadit režim, který ropovody vybuduje. Přesto ještě čtyři měsíce před 11. zářím posílal Washington Tálibánu peníze ve snaze ponechat si ho „v záloze“ pro případné použití … proti Íránu.

Útoky 11. září, o nichž Tálibán neměl ani ponětí, poskytly záminku k vpádu do Afghánistánu. Oficiálním cílem americké operace byla likvidace al-Qá‘idy Usámy bin Ládina. Ale poté, co 300 jejích členů uteklo do Pákistánu, Američané zůstali, vybudovali základny – čirou náhodou zrovna v blízkosti plánované trasy ropovodu – a bývalého „konzultanta“ Unocalu dosadily jako vůdce.

Washington zamaskoval svou energetickou geopolitiku tvrzením, že okupace Afghánistánu je bojem proti „terorismu“, za osvobození žen, budování škol a šíření demokracie. Je ironií osudu, že Sověti hlásali přesně totéž, když v letech 1979 - 1989 Afghánistán okupovali. Pro Irák byly zase takovým pláštíkem zbraně hromadného ničení, Saddámovo údajné spojení s 11. zářím a šíření demokracie.

Tálibánské síly vyhnaly západní síly z trasy budoucího ropovodu TAPI. Jak napsal americký analytik Kevin Phillips, americká armáda a její spojenci se stali „ochránci energie“.

Washingtonu smlouva o TAPI poskytla možnost vyšachování jiných navrhovaných ropovodů, které by mohly dopravovat íránskou ropu a plyn do Pákistánu a Indie.

Podle předpokladů se indická potřeba energie v příštím desetiletí zvýší třikrát na 8 miliard barelů ropy a 80 milionů kubických metrů plynu denně. Dillí, které má s Afghánistánem vlastní plány, plán nového ropovodu potěšil. Rusko je naopak podrážděné, protože usiluje o monopol ve vývozu energie ve Střední Asii.

Energie je v našem moderním světě důležitější než krev. Spojené státy jsou velmocí s obrovskou spotřebou energie. Ovládnutí ropy je pilířem americké moci nad světem. V Afghánistánu a Iráku jde pouze o ropu.

Článek At last, some truth about Iraq and Afghanistan vyšel na serveru Tehran Times 29. července. Překlad Eva Cironisová.