Ano, Írán bude napaden

Podívám se teď na to pohledem mezinárodního bankéře původu, který-nesmíme-jmenovat. Sedíme za kulatým stolem v útulné místnosti kdesi v Londýně. To my taháme za nitky. Nic, co bychom předem nerozhodli, se nestane. Jsem teď jeden z nich. Vzal jsem si slovo a promlouvám takto:

Podle mého názoru k útoku na Írán musí dojít. Proč?

Pánové, všichni víme, že Amerika je náš klacek. Pomáhá nám udržet se a pomáhá Izraeli v jeho existenci. Nebýt Ameriky, nikdy bychom nedosáhli toho, co máme.

Ale Amerika jako země je dnes u konce s dechem. Kdyby to byl stroj, řekl bych, že je zralý do šrotu. Opravit jej už nelze. Zadlužená, zkorumpovaná, rozložená uměle iniciovanými pokusy sociálních inženýrů, nic neprodukující kromě dluhů a strachu. Ameriku dnes vlastní Čína a další asijské země a to, pánové, nemůžeme připustit. Dále bude třeba už konečně zlikvidovat její trapnou ústavu a nahradit ji něčím podobným tomu, co jsme implementovali v EU. Proto musíme Ameriku obětovat. Skončíme její pomalou smrt tím, že pacienta odpojíme. A k tomu nám právě pomůže válka s Íránem. To bude poslední rána.

Šum nesouhlasu kolem stolu. „No jo, ale co bude s námi? Kdo nás bude podporovat a držet, kdo bude tím klackem, kterým budeme máchat, sami schováni v závětří?“

Ale moment, nechte mě domluvit. O náš klacek přece nepřijdeme, nakonec bude ještě větší než ten současný.

Napadením Íránu dojde k porušení zásobování ropou. De facto můžeme tomu ještě pomoci úmyslným bombardováním íránských naftových polí. To vyvolá prudký nárůst cen nafty na světových burzách a dalšímu propadu dolaru. Spolu s tím dojde k celosvětové depresi, kolapsu světové ekonomiky, obrovskému nárůstu nezaměstnanosti, prudkému zvýšení cen potravin. Na celém světě to bude špatné, ale nejhorší tohle všechno bude právě v USA.

Vzniknou tam rozsáhlé sociální nepokoje. To právě potřebujeme. Necháme Bushe vyhlásit stanné právo a zlikvidovat každou opozici. Nazveme je teroristy. Vyvezeme tisíce lidí do pracovních táborů, ostatně je máme už připravené. Také nám to poslouží jako záminka na uzavření internetu. Nemůžeme přece dovolit, aby si teroristé mohli mezi sebou komunikovat před našima očima. Máme už dost těch protivných článků na různých blozích, které píší o pravé podstatě věcí a nejednou se dotknou i nás samých. Tohle musí, pánové, skončit. A až internet zase otevřeme, bude to úplně jiný internet.

Hrozivý propad ekonomiky Spojených států se nejvíce odrazí na sousedících zemích, pro které je Amerika hlavním obchodním partnerem. Kanada i Mexiko budou strádat. Necháme je v tom několik měsíců nebo i roků, to se ještě uvidí. Ať se jen pěkně vaří ve vlastní šťávě.

Časem samo vykrystalizuje řešení, které potřebujeme, a které by za normálních podmínek lidi lehce nepřijali. My je přivedeme k tomu, že budou škemrat, aby se uskutečnilo.

Ano, hovořím o zrušení Ameriky a vytvoření jednotného státu z Kanady, Mexika a toho, co kdysi byla Amerika. Vytvoříme novou měnu, jak jsme už o ni předběžně jednali – amero. Jak se bude nakonec jmenovat, není důležité. Důležité je, že se bude měnit za zlomek toho, co býval dolar. Tím zlikvidujeme dolarové bohatství Číny a dalších zahraničních věřitelů. Zbudou jim jen oči pro pláč. A nová země s novou měnou a (nezapomenout, důležité!) novou ústavou bude bez dluhu. Navíc se konečně zmocníme nerostného bohatství Kanady, které nutně potřebujeme. Současná smlouva NAFTA nám sice umožňuje k němu celkem ničím neomezený přístup, ale přece jenom, co je doma, to se počítá. Za několik roků budeme potřebovat kanadskou vodu a kdo se má pořád o tom dohadovat.

Pokud by Rusko nebo některá jiná asijská země vstoupily do konfliktu na straně Íránu – nu, tím líp pro nás a tím hůř pro ně. Dobře víte, že stejně máme v plánu zbavit se několika miliard populace a tohle by byla vítána příležitost. Klidně je necháme, aby si to vyřídili mezi sebou.

A Írán bude v troskách, což je přeci v souladu s našim plánem. Izrael bude bezpečný jedině tehdy, až v arabských zemích nezůstane kámen na kameni.

Tak co říkáte?

Hlasitý potlesk několika párů rukou v místnosti. Spokojeně přivírám oči.

...

Ale třeba se mýlím. Třeba má pravdu pan Avnery a ne já. Kéž by měl.