Využívání utrpení světa k zisku

Tak například měla jsem před mikrofonem přívětivou konverzaci s „nezávislým konzervativcem“, moderátorem Jerry Doylem na téma mizerné pojišťovny a hloupí, nešikovní politici, když se to stalo: „Myslím, že znám způsob, jak rychle snížit cenu benzínu,“ ohlásil Doyle. „Investovali jsme 650 miliard dolarů, abychom osvobodili národ o 25 milionech obyvatel. Neměli bychom teď prostě jen požadovat, aby nám vyjádřili svou vděčnost jejich ropou? V přístavech by měla být dopravní zácpa, jako je u vjezdu do Lincolnova tunelu v dopravní špičce, jeden tanker za druhým, každý s přišpendleným poděkováním od irácké vlády... Proč si tu naftu prostě nevezmeme? Investovali jsme do nich, abychom je osvobodili. Byl bych schopen vyřešit problém s cenou benzínu v deseti dnech a ne v deseti letech.

Pochopitelně, Doylův plán má několik zádrhelů. Tou první je, že by to byla největší loupež ve světové historii. Tou druhou, že přišel s křížkem po funuse. Už se to děje. „My“ už iráckou ropu loupíme, nebo přinejmenším máme už pro loupež vše připraveno.

Od publikování mé knihy The Shock Doctrine: The Rise of Disaster Capitalism (Šoková doktrína: vzestup katastrofického kapitalismu) už uběhlo deset měsíců. V té knize uvádím, že preferovaný způsob, jak dnes měnit svět v zájmu nadnárodních korporací, je systematicky vytěžit z pocitu strachu a desorientace, které doprovázejí velké šoky a krize. Svět prochází otřesy z několika šoků současně, zdá se, že je vhodná doba rozhlídnout se, jak a kde je tato strategie aplikovaná.

Katastrofičtí kapitalisté jsou dnes velmi vytíženi počínaje soukromými hasiči při požárech v Severní Karolíně, přes zabírání půdy v Barmě zasažené cyklonem, po zákon o hypotékách, který se pomalu propracovává kongresem. Ten zákon neobsahuje skoro nic, co by se týkalo bydlení za rozumnou cenu, pouze přesouvá břemeno nesplacených hypoték na daňové poplatníky a zajišťuje, že banky, které uzavřely nevhodné hypoteční smlouvy, dostanou něco zpět. Není divu, že v chodbách budovy kongresu se mu přezdívá „plán Credit Suisse“ podle jedné banky, která ho velkoryse navrhla.

Irácká katastrofa: My jsme to zničili. My jsme to (jenom) koupili

Ale tyto případy katastrofického kapitalismu jsou amatérské v porovnání s tím, co se odvíjí na iráckém ministerstvu pro ropu. Začalo to oznámenými přidělenými kontrakty bez výběrového řízení pro ExxonMobil, Chevron, Shell, BP a Total (ještě nebyly podepsány, ale přirozeně k tomu směřují). Platit nadnárodním společnostem za technické konzultace není neobvyklé. Neobvyklé je, že všechny takové kontrakty jsou trvale přidělovány firmám zajišťujícím naftařské servisní služby, nikoliv odborným těžařským firmám, které se specializují na výzkum, produkci a vlastnictví uhlíkového bohatství. Jak podotýká naftový odborník z Londýna Greg Muttitt, „Tyto kontrakty mají smysl pouze v souvislosti se zprávami, že těžařské firmy trvaly na právu odmítnout následující kontrakty na správu a těžbu iráckých ropných polí jako první.“ Jinými slovy, ostatní firmy se mohou o tyto budoucí kontrakty ucházet také, nicméně vyhrají tyto firmy.

Týden po té, co byly vyhlášeny smlouvy bez výběrového řízení, svět mohl poprvé nahlédnout jejich skutečnou cenu. Po létech mnoha tlaků a přemlouvání za scénou Irák oficiálně vrhá šest svých hlavních ropných polí (podle odhadu obsahují polovinu veškerých jeho známých zásob nafty) do rukou zahraničních investorů. Podle ropného ministerstva Iráku budou dlouhodobé kontrakty podepsány do konce roku. Ačkoliv pole zůstanou okázale pod kontrolou státní irácké firmy, zahraničním firmám bude dovoleno ponechávat si 75 procent hodnoty kontraktů, což znamená 25 procent pro irácké partnery.

O takovém poměru nikdo nikdy v arabských zemích bohatých na naftu a v zemích kolem Perského zálivu neslyšel. Dosažení většinového podílu zisku z nafty pro stát bylo pro tyto země důkazem rozhodujícího vítězství antikoloniálního boje. Podle Muttitta se doposud všeobecně očekávalo, že zahraniční, nadnárodní firmy budou pozvány, aby prozkoumaly a připravily k těžbě nová pole v Iráku, nikoliv aby převzaly ty, které už jsou zaběhnuté a tudíž vyžadují minimální technickou údržbu. „Politikou irácké vlády vždy bylo aby tato existující pole zůstala plně ve vlastnictví státní firmy,“ řekl Muttitt. „To, co se teď děje, je otočka o 180 stupňů. Pro iráckou firmu zůstává pětadvacet procent namísto očekávaných sto.

Tak jak je možné, že taková všivácká smlouva mohla být schválena v zemi, která už tak velmi trpěla? Ironicky je to právě proto. Je to irácké utrpení, jejich nikdy nekončící krize, které jsou důvody pro dohody, které ohrožují vybrakování jeho bohatství, hlavního zdroje jeho příjmů. Zdůvodnění je následující: irácký ropný průmysl potřebuje zahraniční odbornost, protože roky trestajících sankcí jej připravily o nové technologie a následná invaze a pokračující násilí to ještě zhoršily. A Irák nutně musí začít těžit více nafty. Proč? Kvůli válce. Země je v troskách a miliardy předané zahraničním firmám bez výběrového řízení selhaly při obnově země. A to je okamžik, kdy ke slovu přicházejí kontrakty bez výběrového řízení: přinesou další peníze, ale Irák se stal natolik zrádným místem k podnikání, že největší naftařské společnosti musí být motivovány, aby riskovaly investice. Invaze do Iráku tedy vytvořila krásné argumenty pro jeho následné plenění.

Mnoho z hlavních architektů války v Iráku už dokonce ani nepředstírá, že by nafta nebyla hlavním stimulem. Na veřejnoprávní rádiové stanici Fadhil Chalabi, jeden z hlavních iráckých poradců prezidenta Bushe, jehož rady napomohly invazi, nedávno popsal válku jako „strategický tah Spojených států a Británie umožňující oběma zemím mít v oblasti zálivu vojenskou moc k zabezpečení dodávek ropy v budoucnosti. Chalabi, který pracoval jako náměstek ministra naftového průmyslu a ještě před invazí se setkal se zástupci největších naftařských společností, to označil za „hlavní cíl.“

Invaze do krajiny za účelem přivlastnění si jejího nerostného bohatství je podle Ženevský konvencí nezákonná. To znamená, že útočník má finanční zodpovědnost za ten obří úkol obnovit iráckou infrastrukturu včetně naftové infrastruktury. Měl by být přinucen platit válečné reparace. (Vzpomeňme, že režim Saddama Husseina zaplatil Kuvajtu 9 miliard válečných reparací za svou invazi v roce 1990.) Namísto toho Irák je přinucen prodat 75 procent svého národního dědictví, aby zaplatil účty za to, že byl sám ilegálně napaden a následně okupován.

Naftový šok: Dejte nám Arktidu nebo už nikdy nebudete jezdit

Irák není jedinou zemí, která by byla obětí v naftové loupeží. Bushova administrativa je velmi aktivní ve využití další podobné krize – vysoké ceny benzínu – v uskutečnění svého snu vrtů v národní rezervaci v Arktidě (Arctic National Wildlife Refuge – ANWR). A vrtů u pobřeží. A v pevném, břidlicovém korytu Green River Basin. „Kongres se musí postavit k tvrdé realitě čelem,“ řekl George W. Bush 18. června. „Pokud jeho členové nejsou ochotni akceptovat ceny benzínu na dnešní bolestné výši, nebo dokonce více, naše země musí produkovat více nafty.“

Tenhle prezident funguje coby šéf vyděračů s benzínovou hubici v ruce mířící na hlavu své oběti – kterou je v tomto případě celá země. Dejte mi ANWR, nebo všichni budete trávit svou letní dovolenou na své zahradě. Poslední loupež kovbojského prezidenta.

Navzdory Vrtům zde, Vrtům nyní, nálepkám Neplaťte tolik na autech, měly by vrty v ANWR zcela zanedbatelný vliv na skutečné globální zásoby nafty, což jeho zastánci dobře vědí. Tvrzení, že by to přece jen mohlo snížit ceny, nestojí na pevné ekonomice, ale na obchodní psychoanalýze. Vrty by vyslaly signál obchodníkům s naftou, že nová je na cestě, což by způsobilo pokles cen.

K tomuto tvrzení mám dvě poznámky. Za prvé, pokoušet se odhadnout chování hyperaktivních makléřů na trhu komodit je to, co je pro vládu v Bushově éře, i uprostřed celkového ohrožení, charakteristické. Za druhé, nikdy to nebude fungovat. Je-li něco, o čem si můžeme být jisti na základě rozboru současného chování naftařské burzy, pak je to to, že ceny budou stoupat bez ohledu na oznámení o nových zásobách.

Podívejte se na masivní naftařskou horečku probíhající v Albertě, kde mají asfaltové písky. Asfaltové písky (někdy nazývané naftové písky) mají všechny klady, které mají mít Bushem navrhované vrtné oblasti: jsou blízko, jsou naprosto jisté neboť smlouva NAFTA obsahuje provizi, která zakazuje Kanadě omezit zásobování USA. A nafta z tohoto velmi čerstvě otevřeného naleziště v tichosti proudí na trh v takovém množství, že Kanada už přeskočila Saúdskou Arábii (v dodávkách pro USA) a je nyní hlavním dodavatelem nafty do Spojených států. Mezi roky 2005 a 2007 zvýšila Kanada export do USA téměř o 100 milionů barelů. Navzdory tomuto znatelnému zvýšení bezpečných zásob jdou ceny nafty nepřetržitě nahoru.

To, co tlačí na vrty v ANWR, nejsou fakta, ale pouze strategie doktríny šoků – naftová krize vytvořila podmínky, ve kterých je možné protlačit dříve neprůchodnou (ale vysoce ziskovou) politiku.

Šok z cen potravin: Genetická modifikace nebo utrápení se hladem

Globální potravinová krize je spojena s cenou nafty. Nejen, že vysoká cena pohonných hmot tlačí nahoru ceny potravin, ale rozšíření biobenzínu zneostřuje hranici mezi jídlem a palivem, vytlačuje producenty obilnin z jejich polí a podporuje bujné spekulace. Vícero zemí Latinské Ameriky se pokoušelo obnovit diskuzi o biopalivech a o přiřazení potravin mezi lidská práva, ne pouze komoditu. Zástupce ministra zahraničí John Negroponte to vidí jinak. Ve stejném projevu nabízejícím americkou potravinovou pomoc vyzval státy, aby snížily „svá exportní omezení a vysoké tarify“ a eliminovaly „bariery bránící nasazení inovativních technologií pro rostlinnou a živočišnou výrobu včetně biotechnologie.“ Tohle byla nepochybně méně nápadná loupež, ale o co v ní jde, je nabíledni: chudé země nechť laskavě otevřou své zemědělské trhy americkým produktům a geneticky modifikovaným semenům, jinak riskují, že o pomoc přijdou.

Geneticky modifikované obilniny se vynořily jako všelék na potravinovou krizi, alespoň tedy podle Světové banky, prezidenta Evropské komise (je čas postavit se tomu tváří v tvář) a britského premiéra Gordona Browna. A samozřejmě firem podnikajících v zemědělství. „Není dnes myslitelné nasytit svět bez geneticky modifikovaných organizmů,“ řekl nedávno prezident Nestlé Peter Brabeck Financial Times. Problém s tímto tvrzením spočívá, alespoň nyní, v tom, že neexistuje důkaz, že by GM zvýšilo produkci, často ji naopak sníží.

Ale i kdyby skutečně existovalo jednoduché řešení na globální potravinové krize, opravdu bychom chtěli, aby spočívalo v rukou Nestlé a Monsanto? Kolik by nás stálo jejich řešení? V posledních měsících Monsanto, Syngenta a BASF divoce skupovaly patenty na tak zvané „climate ready“ semena – rostliny, které mohou růst v zemi vyprahlé suchem a zasolené povodněmi.

Jinými slovy semena vybudována k přežití v budoucím klimatickém chaosu. Už víme, kam až je Monsanto schopna zajít v ochraně svého intelektuálního vlastnictví, šmírování a žaloba na farmáře, kteří se odvážili uschovat si vlastní setbu z roku na rok. Viděli jsme patenty na léky proti AIDS, které nepomohly milionům v sub-saharské Africe. Proč by měla patentovaná semena „climate ready“ být nějakou výjimkou?

A mezitím, zatímco probíhá debata o vzrušujících nových objevech v genetice a v technologii vrtů, oznámila Bushova administrativa až dvouleté moratorium na nové projekty solární energie na federální půdě – údajně z důvodu obav o dopad na životní prostředí. Tohle je poslední hranice pro katastrofický kapitalismus. Naši politikové selhávají, když mají investovat do technologií, které v budoucnu mohou zamezit dalším klimatickým chaosům, namísto toho volí spolupráci ručku v ručce s těmi, kdo plánují inovativní schémata zisku na budoucích katastrofách.

Privatizace iráckých naftových polí, zajištění globální dominance pro geneticky modifikovaná semena, odstranění posledních obchodních barier a otevření posledních přírodních rezervací... Není to dávno, kdy bylo o tyto cíle usilováno prostřednictvím uctivě formulovaných obchodních smluv pod neškodným názvem „globalizace.“ Nyní je tato zdiskreditovaná agenda nucena pokračovat na vlnách řady globálních krizí a nabízet sama sebe jako lék poslední záchrany pro svět v bolesti.

Článek Exploits Worldwide Misery to Make a Buck vyšel 4. července na serveru informationclearinghouse.info. Překlad editor.