Proč je dobré poslat politickou korektnost k čertu

Politická korektnost jako jev přišla z prostředí amerických univerzit v 60. letech. U jejího zrodu stály filosofické neostrukturalistické koncepce, které přisuzují jazyku významnou úlohu v popisu jevové skutečnosti a domnívají se, že změnou jazyka (v přeneseném slova smyslu korigováním proudu určitých slov) můžeme docílit změny skutečnosti jako takové. V praxi tato teorie vypadá tak, že jestliže předpokládáme například diskriminaci určité skupiny obyvatel, můžeme uměle a shora řízenou jazykovou selekcí docílit jejího „rovného“ postavení tím, že vyloučíme slova, která o ní „nevhodně“ pojednávají. Francouzský filosof Alain de Benoist k původu politické korektnosti dodává, že nepřímo vychází z těch základů americké společnosti, ve kterých dodnes zůstávají přítomny určité prvky puritánství.

To odpovídá moralistické a mesianistické rétorice, kterou ideologie a ideologové politické korektnosti podpírají snahy o vybudování „lexikálně čisté“, a tedy slušné společnosti. Politická korektnost je podle nich nutná k vymýcení nezdravých předsudků, rasově, etnicky, národnostně, sexisticky a jinak zabarvených „skrytých“ útoků a dokonce se neostýchají politickou korektnost označit za jev, který je svobodné společnosti a svobodné diskusi více než přínosný. Umožňuje podle nich skutečně věcnou diskusi, která postihne podstatné problémy a ve které díky politické korektnosti budou absentovat nezdravé předsudky a emocionálně podbarvené útoky na úkor argumentů.

Takové uvažování je znakem intelektuální lenosti a vykazuje stejnou (ne-li větší) míru předsudků, jako domnělá „politická nekorektnost“. Média dnes například respektují určitá pravidla, podle kterých nesmí uveřejňovat etnickou identitu pachatelů – obrana proti tomu, aby nevznikaly předsudky, pokud je pachatelem násilného činu kupříkladu příslušník romského etnika, ve smyslu, že všichni Romové jsou násilníci.

Identita pachatelů není zveřejňována hlavně v situaci, kdy dojde k rasově podbarvenému útoku proti bílým jedincům. Na druhou stranu, v případě útoku gangu rasistických skinheadů na skupinu Romů, se média neostýchají incident popisovat termíny typu „mladíci s vyholenými hlavami“, „jedinci, sympatizující s pravicovými idejemi“, nebo v případě jakéhokoli konfliktu ne-rasistického charakteru, kdy byli Romové poškozeni, otevřeně ukázat identitu občana „pachatele“ (zejména když jde o ne - Roma).

Lze se tak odůvodněně domnívat, že (v tomto případě mluvíme pouze o situaci v České republice) média vzbuzují u veřejnosti neoprávněné předsudky, že pachateli rasistických útoků jsou lidé s krátkými sestřihy, nebo vyholenými hlavami, zastávající „pravicové myšlenky“ a že česká společnost vědomě poškozuje některá „ne-česká“ etnika. Ideologie politické korektnosti se v tomto světle ukazuje navýsost průhlednou a sama dokazuje, že její podstata spočívá pouze v destruktivní kritice společnosti, která je podle ní špatná a je potřeba ji uměle a konstruktivisticky přebudovat. Zjednodušeně řečeno, vynudovat společnost rovných, lásky, společnost „bez krve a slz.“

Druhým typickým příznakem politické korektnosti je útok v morální rovině. Politická korektnost je povýšena na hodnotu, odpovídající „demokratické společnosti“ (která ovšem nemá žádnou empirickou ověřitelnost a vyjadřuje pouze touhu, či představu, jaká by společnost v režii politicko-korektního ideologa měla být). Snaží se jevy popisovat dualistickou dichotomií „my a oni“. Zapomíná se na to, že to je politická korektnost, kdo chce „měnit svět“ a nikoli „politická nekorektnost“, nehledě na to, že člověk, škatulkovaný politicko korektní třídou do sorty „špatných“, nemá potřebu se jako „politicky nekorektní“ vymezovat a jedinci, kteří tak činí, jsou jen výjimkou, potvrzující pravidlo. Neexistuje „politická nekorektnost“. Existuje svobodná diskuse a proti ní se vymezující a jí se snažící omezit politická korektnost.

Příznačná (a koneckonců z podstaty politické korektnosti vycházející) je snaha svět zjednodušit vyloučením prvků (v tomto případě slov, formulací, obratů, jednání a prezentování), stojících v cestě „světlému zítřku.“ Toto zjednodušení má ovšem pro svobodu fatální důsledky. Nediskutuje se, nevedou se disputace, necítí se potřeba vyjasňovat si pojmy, upozornit na nesrovnalosti, popřípadě argumentovat proti chybným názorům. Podstatou politické korektnosti není dojít dialogem k závěru, popřípadě ke konstatování nezměnitelné plurality protikladných postojů a východisek, ale předem stanovit jediný správný závěr (popřípadě skupinu správných závěrů) a k němu/k nim se dopracovat na základě jakési „svobodné diskuse“, korigované a vedené v rámci úzkých mantinelů politické korektnosti. To ovšem není svoboda, ale regulace, vedoucí (jak poznamenává Vojtěch Belling) k „pluralitnímu totalitarismu.“

Politická korektnost nezná názory, vycházející z mylných předpokladů, nemluvě o skutečném respektu k odlišnostem. Názory, které odsuzuje, nejsou totiž nikdy označovány za „pomýlené“, nýbrž za „škodlivé“, a tedy špatné. Prožíváme tak budování nového morálního řádu, v jehož jménu spějeme k „etické čistce“ (de Benoist). V „argumentaci“ jejích horlivých zastánců se to jen hemží obraty typu „nepatříte mezi slušné lidi“, „s takovými názory se nediskutuje“, nebo dokonce „ultraliberální zastánci svobody slova (sic!) svými výkřiky napomáhají legitimizaci nenávistných postojů“.

To jsou ve své podstatě projevy jak z časů Robbespiera, Ždanova, nebo normalizační cenzury. Moderní západní civilizace zde spadla do vlastní chimérické pasti. Ústy svých osvícených filosofů popřela všechny normy, existenci objektivní pravdy, fakt, že společnosti jsou ze své podstaty založené na hierarchii, ale také faktor identity. Když odmítla roli identity jako základní skutečnosti dějinného bytí, redukovala svět na jednu globální vesnici a nepřítelem se jí stala identita vlastní.

Popírání vlastní identity jde ruku v ruce mimo jiné se snahou očistit slovní zásobu od zásoby „nemoderních“, „zjednodušujících“, „urážlivých“, „zavádějících“, „nepravdivých“ – nekorektních – slov, jejichž negativní vyznění (dle hlasatelů politické korektnosti) vychází ze samotné zvrácené, imperiální a netolerantní podstaty západní společnosti. Povýšením tohoto umělého, politicky korektního řádu mluvy a vystupování na morální dogma tak ideologie politické korektnosti vyjadřuje ambici suplovat tvorbu jazyka, která přirozeně vychází z biologických základů, tedy základů, stojících NAD společností. Snahou o získání nadvlády nad člověkem usiluje o to samé, o co usilovaly totalitní režimy a bylo by chybné podceňovat fakt, že fenomén politické korektnosti z totalitních základů vychází, i když nás prvotní dojem může mást.

Článek vyšel na blogu Ondřeje Šlechty, odkud jej přebírám.