Zamyšlení nad odpovědí prezidenta Ústavnímu soudu k věci přezkoumání Lisabonské smlouvy
9.6.2008 Komentáře Témata: Evropská unie 1217 slov
Prezident republiky Václav Klaus odpověděl v úterý Ústavnímu soudu svým vyjádřením, o které byl požádán v souvislosti s přezkumem souladu Lisabonské Smlouvy s ústavním pořádkem ČR, podaným Senátem parlamentu ČR.
Považuji za velmi dobré, že se prezident takto stal účastníkem řízení přezkoumání souladu tzv. Lisabonské smlouvy (dále LS) u Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 2 Ústavy.
Za velmi významné považuji položení otázky po skutečném budoucím stautu tzv. Listiny práv EU. Především tedy ve smyslu, jestli se skutečně jedná o "mezinárodní smlouvu" (což vůbec není jasné, neboť Listina vůbec není nedílnou součástí LS a je v ní pouze zprávoplatňovaná na stejnou úroveň právní síly jako má tzv. primární právo EU a schválena byla Evropským parlamentem, nikoli mezistátní konferencí, či obvyklým ratifikačním procesem). Považuji to za tak významné, protože Listina by mohla mít skutečně velmi vážné konsekvence pro ČR ve vztahu k možnému otevření cesty k restitucím sudetoněmeckého majetku - a být tak velmi pravděpodobně nástrojem ne zrušení, ale pomocí možných judikátů Evropského soudního dvora o diskriminaci prostředkem masivního obejití Benešových dekretů, které tyto majetky účinně zabavily ve prospěch ČSR. Připomínám, že se podle některých odhadů může jednat až o 19% území ČR a případný jediný precedent by mohl navíc podobně a konsekventně postihnout i Slovensko ve vztahu k vysídleným Maďarům (- jak vyplývá z podrobné právní analýzy, kterou nechal vypracovat europoslanec Vladimír Železný) - jakkoli by patrně nepostihl Polsko, které si z účinků Listiny vyjednalo výjimku. Vítám rovněž prezidentovo zdůraznění otázky, zda Evropa vůbec takovou listinu potřebuje, když má lidská práva a svobody mnohem lépe kodifikována v národních listinách práv a rovněž v Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod Rady Evropy a přímo tedy tuto novou Listinu označil za zbytečný dokument.
Za mimořádně významnou rovněž považuji onu otázku po významu termínu "mezinárodní organizace" v čl. 10a Ústavy ČR, neboť není jasné, zda by se náhodou přijetím LS nestal z EU jako "mezinárodní organizace" útvar, který by byl už organizací nadstátní, s drtivou většinou znaků federativního státu, a zda tedy mají ústavní orgány ČR vůbec podle stávající Ústavy ČR právo a mandát takovou smlouvu ratifikovat. O to pádnější je tato otázka v souvislosti s otázkou suverenity ČR a potažmo se způsobem demokratického odvozování moci této suverenity v ČR, ustavené v čl. 2 odst. 1 Ústavy:
Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní.
S tím související a neméně významnou pak považuji otázku po samotném způsobu ratifikace LS, resp. otevření otázky možného referenda. Považuji za zvlášť významný signál, jestliže tuto otázku otevírá sám prezident, který by případné referendum podle čl. 62 pís. f Ústavy mohl sám vyhlásit - a umožnit tak přímo občanům, aby případný souhlas s ratifikací LS (jako jedné z nejvýznamnějších mezinárodních smluv - ne-li vůbec té nejvýznamnější - o jejíž ratifikaci kdy ČR rozhodovala) dali sami občané ČR a konstituovali tak nový statut, právní subjektivitu a své nové občanské povinnosti vůči EU (což mj. LS zjevně přináší) sami a přímo, tak, jak je to nyní umožněno občanům Irska. Chápu to jako vyjádření skutečné odpovědnosti státníka, který by případně měl na tento dokument připojovat svůj podpis a tím jej zcela svrchovaně uvádět do platnosti doslova pro celou EU.
Připoměňme v této souvislosti, že ČR dosud patrně neratifikovala a nevyhlásila podle čl. 10 Ústavy ani ony zakládající smlouvy současné EU a Evropských Společenství, ke kterým přistoupila v r. 2004.
Otázka, která zatím nebyla položena, je ta, zda orgány ČR vůbec mohou smlouvy - které nebyly ratifikovány a vyhlášeny v souladu s čl. 10 Ústavy - nyní novelizovat prostřednictvím ratifikace LS - a dávat tak i mj. souhlas ke sloučení EU a Evropských Společenství a převzetí jejich právní subjektivity - což LS přináší.
Lze vůbec vnitrostátně novelizovat něco, co sice přeneseně (přes Přístupovou smlouvu) váže ČR navenek, ale co nebylo uvedeno řádně v platnost v rámci práva vnitrostátního a možná ani mezinárodního? České ratifikační listiny všech mezinárodních smluv o EU, jejichž smluvní stranou se ČR přistoupením stala, zřejmě musí být předány, resp. v tomto případě uloženy u depozitáře v Itálii, jinak smlouvy vůči ČR patrně nemohou plně vstoupit v platnost - a to podle čl. 16 pís. b Vídeňské úmluvy o smluvním právu - což je obecná norma, která upravuje podmínky uzavírání mezinárodních smluv, která platí v členských zemích OSN, a která říká:
Pokud smlouva nestanoví jinak, ratifikační listiny, listiny o přijetí, schválení nebo přístupu zakládají souhlas státu s tím, že bude vázán smlouvou dnem:
1. jejich výměny mezi smluvními státy;
2. jejich uložení u depozitáře; nebo
3. jejich oznámení smluvním státům nebo depozitáři, jestliže tak bylo dohodnuto.
ČR se sice ratifikací a předáním ratifikačních listin tzv. Přístupové smlouvy a Aktu o přistoupení (který je její nedílnou součástí) stala smluvní stranou zakládajících smluv EU a Evropských Společenství, nicméně je otázkou, zda se to stalo regulérně - jestliže tyto smlouvy nebyly ve svém autentizovaném českém znění zpřístupněny veřejnosti před konáním referenda v r. 2003 - a podle vyjádření českého MZV a Generálního sekretariátu Rady EU (orgánu, který je za ony smlouvy a jejich vypracování odpovědný) nebyly ověřené texty smluv DODNES oficiálně předány ČR v nich ustaveným depozitářem smluv (vládou Italské republiky) ani v původním znění v jazycích tehdejší EU, natož tehdy v certifikovaném ověřeném překladu do češtiny. Důvodem, proč se tak nestalo je velmi pravděpodobně to, že italský depozitář dávno plně nenaplňuje ustanovení čl. 53 Maastrichtské smlouvy (resp. čl. 248 tzv. Římské smlouvy, která založila Evropská Společenství - a i depozitáře jejich zakládajících smluv italskou vládu), neboť je primární právo EU dávno tak rozsáhlé, že k tomu jednodušše Itálie nemá prostředků. A jak vyplynulo z vyjádření Rady EU, přenesla Itálie patrně funkce ověřovatele správnosti národních znění fakticky na Radu EU - a roli ověřovatele smluv primárního práva EU plní tak jen naprosto formálně a pouze z prestižních důvodů. Navíc dokonce i Rada EU přiznává, že prý její prostředky plnit funkci ověřovatele jsou též jen velmi omezené - neboť se jedná doslova o kamiony dokumentů.
Naskýtá se ovšem otázka, jak to, že když se v Bruselu stavějí ony mramoro - žulo - skleněno - ocelové paláce za miliardy a obývají je ony desetitisíce úředníků, tak pak jak to, že nejsou peníze na řádné ověřování a autentifikaci překladů základních smluv o EU a ES...
Navíc ani v případě tzv. Přístupové smlouvy a Aktu o přistoupení nebyly ověřené překlady těchto dokumentů prokazatelně předány české straně v době před konáním referenda v r. 2003, a tedy ani samotný autentický text samotné Přístupové smlouvy nebyl patrně k dispozici veřejnosti tak, jak předepsal český zákon o referendu konaném v r. 2003. Tato skutečnost velmi patrně vyplývá z data uvedeného na certifikátu textu Přístupové smlouvy a Aktu o přistoupení (vydaném Italským ministerstvem zahraničí, připojeném k textům těchto dokumentů a vyhlášeným v české Sbírce zákonů a mezinárodních smluv v částce 15, č. 44/2004 Sb.m.s.) - neboť toto datum ověření je více než o měsíc pozdější, než datum konání referenda o přistoupení ČR k EU.
Vítám tedy odpovědné rozhodnutí prezidenta republiky stát se účastníkem řízení přezkoumání LS u Ústavního soudu ČR, neboť je patrné, že je třeba v případě takto významné mezinárodní smlouvy opravdu zodpovědět velké množství otázek spojených jak s ní samotnou, tak s okolnostmi a kontextem, ve kterém vzniká, a ve kterém by případně měla vstoupit v platnost pro ČR a potažmo pak všechny státy EU. Vítám toto rozhodnutí tedy nejen jako rozhodnutí velmi důležité pro Českou republiku, ale významné vpravdě v celoevropském kontextu.