„Návrat k iráckým hodnotám“: Fallúdža byla rekonstruována jako „ohromné vězení“

Obchody jsou zase otevřeny, na ulicích je čilý provoz a fotbalová hřiště plná dětí a mladíků. Ale pro mnohé obyvatele zůstává Fallúdža stínem sebe samé: „Město je jako ohromné vězení,“ řekl Abú Ahmad, známý lékař, který si přeje být označen přezdívkou, protože ošetřoval lidi ztýrané policií.

Policejní velitel plukovník Fajsal Ismáíl al-Zubá‘í by nejraději předal americké armádě plnou kontrolu na Fallúdžou. Soudí, že současní iráčtí vůdci nejsou dost silní. Na dotaz, zda by tu mohla vzkvétat demokracie odpovídá: „Žádná demokracie v Iráku není. Vůbec. Jestli Američané z města odejdou, budu muset být na ty lidi tvrdší.“

Co se tu stalo? Fallúdža se stala vězením; je izolována od zbytku Iráku a rozdělena do devíti zdmi obehnaných zón nazvaných „uzavřené komunity“. I při cestování napříč městem musí lidé procházet kontrolními stanovišti, kde námezdní pracovníci – bývalí povstalci vydělávající nyní 180 dolarů měsíčně za spolupráci s irácko-americkými „bezpečnostními službami“ – prohledají každé auto a zaregistrují každého příchozího. A jejich velitel říká věci jako: „Žádná demokracie v Iráku není.“

Jak se to stalo?

Podle Washington Postu je to „Mír brutální silou“ a „Křehká bezpečnost iráckého města pramení z taktiky Husajnovy éry.“

Nic si nenamlouvejme. Je to návrat do minulosti.

Příběh Zubá‘ího a jeho policie otevírá pohled na Irák, jak vypadá po pěti letech války. Americké ideály, jimiž se ospravedlňovala invaze roku 2003, tedy zavedení demokracie a lidských práv, otevřely cestu ke strachu a brutalitě.

Potíže ve Fallúdže začaly už v roce 2003, jak to popsal v britském Daily Mirror Chris Hughes:

Začalo to, když chlapec hodil sandál na americký džíp - skončilo to dvěma Iráčany mrtvými a 16 vážně zraněnými. V hrůze jsem včera pozoroval, jak Američané začali střílet na dav 1 000 neozbrojených lidí. Mnoho z nich včetně dětí se skácelo při 20vteřinové salvě automatů do demonstrace na protest proti pondělní vraždě 13 demonstrantů u školy al-Kaadh. Vyburcovali je jejich duchovní vůdci. Dav se postavil šiku tanků a kulometných hnízd. Nejmladší z nich zjevně hodil svou botu na džíp opatřený kulometem, když projížděl v konvoji jiných vozidel. Voják obsluhující zbraň se najednou pohnul a dal prst na spoušť. Fotograf Mirroru Julian Andrews a já jsme stáli asi šest stop od vozidla, když bez varování zazněl první výstřel. Vrhli jsme se za zeď, když vojáci začali do davu střílet. Konvoj zrychlil a ujížděl. Iráčané se vrhali za zdi a do prachu, aby unikli palbě. Nad hlavami jsme slyšeli hvízdat kulky. Ze země se zvedala mračna písku – to když kulky nezasáhly demonstranty. O pár vteřin později střelba ustala a začal nářek a kvílení. Jeden z mrtvých, mladý muž, ležel tváří vzhůru, polovina hlavy mu chyběla, do prachu se vsakoval proud krve. Jeho přátelé na nás v hněvu křičeli, pak hleděli nevěřícně na ten hrozný obraz. Jedenáctiletý chlapec ležel v agónii, dokud ho auto neodvezlo do nemocnice přeplněné už Iráčany zraněnými při pondělní demonstraci. Auta přivolaná jako taxíky odvezla mrtvé a zraněné do nemocnice. Muž oblečený jako šajch si sundal pokrývku hlavy, aby mohl řídit dopravu kolem raněných. Ošklivé scény smrti a bolesti byly vyvrcholením dne plného napětí způsobeného pondělním zabíjením. Dav pochodoval necelých 500 metrů od školy k místnímu sídlu strany Baath. Přidali jsme se k němu, ptali se a fotografovali, zatímco nad námi kroužily vrtulníky Apache. Dav hněvivě šermoval pěstmi a skandoval: „Go home America, go home America“.

Ale Amerika se nechystala jít domů. A události toho dne nekončily.

Zahnuli jsme za roh a spatřili nervózně vyhlížející vojáky seřazené na ulici mezi desítkami obrněných vozidel.Všichni měli automaty připravené ke střelbě. Když dav – 10 metrů široký a 100 dlouhý – zamířil k americkým pozicím za skandování „Alláh je veliký, Američané jděte domů“, vojáci couvli za vozidla. Na střechu dvoupatrové pevnosti obehnané sedm stop vysokou cihlovou zdí, ostnatým drátem a s několika tanky uvnitř, vyběhlo asi 20 vojáků a zaujali pozice. Kulomet v jednom z rohů se otáčel a mířil na dav, který se zastavil.

Neslyšeli jsme žádnou výzvu k rozchodu a neviděli jsme žádné zbraně ani nože mezi Iráčany, jejichž kmenoví a duchovní vůdci pomocí amplionů vyzývali ke klidu. V hrozném vedru a v ohlušujícím hřmotu vrtulníků se napětí blížilo kritickému bodu. Spolu s Julianem jsme běželi ke zdi, abychom se dostali dál od davu, na který desítky vojáků zamířily, zatímco další je pozorovali dalekohledy. Kmenoví vůdci se snažili zvládnout dav, který se začínal bouřit. Asi deset lidí proběhlo řadou starších, někteří házeli na vojáky něco, co vypadalo jako kameny. Některé z kamenů dopadly téměř ke zdi pevnosti. Mnozí házeli sandály – oblíbená irácká urážka. Projel konvoj vojenských džípů Bradley, Iráčané na něj křičeli urážky, tloukli do boků vozidel svými sandály, kmenoví vůdci je prosili, aby se stáhli. Hlavní část demonstrantů se vysmívala projíždějícím americkým vojákům s palci obrácenými k zemi.

Pak začala střelba – a smrt a muka.

Po střelbě si američtí vojáci prohlédli příšernou scénu dalekohledy a zaujali nové pozice, přičemž na nás stále mířili kulomety. Rozčilený dav tloukl do dodávky štábu arabské televize, vytahal nahrávací vybavení a házel je na zeď. Stojící – zjevně šílení hněvem – se vrhli k pevnosti a tloukli do jejích zdí pěstmi. Mnohým tekly po tvářích slzy.

Stále žádná střelba ze strany Iráčanů a žádný náznak existence muže s AK47, o němž Američané později tvrdili, že na konvoj střílel. Napočítal jsem nejméně čtyři nebo pět vojáků s dalekohledy zírajících upřeně na dav, ale neviděl jsem mezi zraněnými nebo ležícími na zemi žádnou bouchačku. Jeden z místních nám řekl, že by se dav mohl obrátit proti cizincům, a tak jsme zmizeli a šli do nemocnice. O půl hodiny později další skandující dav doprovázející otevřenou rakev s jedním z mrtvých volal „Islám, islám, islám, smrt Američanům“.

Obětovali jsme se, abychom osvobodili tyto nevděčné ubožáky, a oni nám teď říkají tohle? Nikdo, kdo to slyšel, to přece nemohl snést.

Odplata přišla v listopadu 2004.

Po pádu Bagdádu v dubnu 2003 se operace Irácká svoboda změnila z války konvenční v pochybnou válku proti povstalcům různých názorových skupin. Nic nebylo pro tuto novou fázi symboličtějšího než město Fallúdža. V listopadu 2004 zahájily americké síly operaci Fantom pomsty s cílem zmocnit se znovu Fallúdže. Vojenští činitelé bitvu považovali za „jednu z nejtěžších městských bitev námořní pěchoty a pěších vojáků armády od dob Vietnamu“.

Fallúdžská operace byla klasickou strategií „kladiva a kovadliny“. Mosty, silnice a další uzávěrové body byly uzavřeny jako první s cílem zahnat nepřítele do úzkých (kovadlina), další síly pak provedly přímý frontální útok (kladivo). Slabinou této taktiky je, že přiměje nepřítele bojovat mnohem urputněji, protože je mu znemožněn únik.

Další „slabina“ této „taktiky“ se ukázala krátce po „heroické a strašlivé“ bitvě, když se zjistilo – protože dlouho ohlašované zničení Fallúdže se protáhlo až do tzv. prezidentských voleb – že povstalci už unikli!

Chris Floyd pro Moscow Times:

Osm týdnů neustálého bombardování bylo doprovázeno odříznutím města od vody, elektřiny a zásobování. Více než dvě třetiny obyvatel z nadcházejícího pekla utekly; ti, kdo zůstali, se museli vyrovnat s drancováním, které následovalo. K prvním terčům Američanů patřila městská zdravotnická zařízení, jak američtí činitelé pro New York Times otevřeně přiznali. Byla zničena nebo uzavřena, personál pobit nebo uvězněn, prý aby se tak zabránilo tomu, že by se do okolního světa dostaly nevhodné zprávy o civilních ztrátách. Později vyšetřování irácké Američany řízené vlády odhalilo pádné důkazy o tom, že se proti městu použilo chemických zbraní. Přes 6 000 lidí bylo při útoku zabito, většinou civilistů. Několik set povstalců uvnitř Fallúdže, kteří byli údajným terčem útoku, uniklo dávno předtím, než hlavní útok začal. Zničení města tedy nemělo skutečný vojenský účel, bylo nařízeno Bílým domem; byl to akt pomsty, kolektivní trest na iráckém lidu jako celku, včetně neozbrojených civilistů, za ozbrojený odpor vůči koaličnímu výboji.

Ještě jednou Chris Floyd, Empire Burlesque:

„Na ulicích přibývá mrtvých těl a zápach je nesnesitelný. Všude je kouř. Těžko lze zjistit, kolik lidí mimo Fallúdžu je si vědomo toho, co se tu děje. Na ulicích leží mrtvé ženy a děti. Lidé hladem slábnou. Mnoho jich umírá na zranění, protože lékařská pomoc ve městě vůbec neexistuje. Některé rodiny začaly své mrtvé pohřbívat na svých zahradách.“

A tohle je hlas z hlubin pekla: Fádhil Badrání, irácký novinář a obyvatel Fallúdže, který pravidelně pracuje pro Reuters a BBC World Service v arabštině a angličtině, jenž uvízl v železném sevření spolu s desetitisíci civilistů:

Řada palem bývala podél ulice před mým domem – teď zůstaly jen kmeny. Horní polovina každého stromu zmizela, zničena minometnou palbou. Z mého okna mohu také zjistit, že minarety několika mešit se zřítily. Na ulicích leží další a další těla a zápach je nesnesitelný. Kouř je všudypřítomný. Několik dveří mého domu zasáhlo ve středu v noci bombardování. Byl zabit 13letý chlapec. Jmenoval se Ghází. Pokusil jsem se minulou noc utéci, ale nedostal jsem se moc daleko, bylo to příliš nebezpečné. Zvykl jsem si na bombardování. Naučil jsem se spát v rámusu – menších bomb si už nevšímám. Bez vody a elektřiny se cítíme úplně odříznuti od ostatních lidí. Přál bych si, aby znali situaci uvnitř tohoto města – mrtvé ženy a děti tu leží na ulicích. Lidé slábnou hladem. Mnozí umírají na svá zranění, protože lékařská pomoc ve městě vůbec neexistuje. Některé rodiny začaly pohřbívat své mrtvé v zahradách.

Byl to záblesk pravdy. Mezi zprávami o vraždách, státních návštěvách, vládních rozmíškách či svatbách celebrit – a především vedle zpráv „skalních“ novinářů utvářejících „líčení“ do příslušné podoby: velkolepý čin zbraní provedený s chirurgickou přesností proti nepříteli otevřeně označovanému americkými veliteli jako „satan“, jak to učinil např. Associated Press.

Jedním z prvních tahů tohoto velkolepého činu bylo zničení a obsazení lékařských středisek. Dvacet lékařů – a jejich pacienti včetně žen a dětí – bylo podle informační služby OSN zabito při náletu na jednu větší kliniku, zatímco městská hlavní nemocnice byla v prvních hodinách pozemního útoku obsazena. Proč? Protože tato místa by byla mohla sloužit jako „centra propagandy“, řekli New York Times specialisté na pentagonskou „informační válku“. Na rozdíl od prvního útoku na Fallúdžu, k němuž došlo na jaře, nebyla zveřejněna žádná nevhodná fotoreportáž o dětech zasažených do břicha, které vykrvácely na nemocničních postelích. Tentokrát – s výjimkou krátké zprávy NBC, tvrdě sestříhaného, rychle pohřbeného klipu osamělého střelce na zraněného iráckého zajatce – byly podobné záběry důsledně vymazány.

Zatímco Američané mohli sledovat příběhy „statečných mužů“ vítězících proti satanovi, byli ušetřeni záběrů inženýrů, jak uzavírají přívod vody a elektřiny do města – což je sice podle ženevské konvence flagrantní válečný zločin, jinak ale obvyklá okupační praktika. Neviděli ani záběry vrtulníků střílejících na civilisty, kteří se snažili uniknout přes Eufrat - včetně pětičlenné rodiny – ač byly pořízeny televizním zpravodajstvím a doloženy očitým svědectvím reportéra z Associated Press. Citlivé smysly Američanů nebyly vystaveny ani pohledu na fosforové střely zalévající nepřátelské bojovníky – a okolní civilisty – neuhasitelným chemickým ohněm, doslova tavícím jejich kůži. Neviděli ani dítě vypadlé z těla Artiky Sálim, jejíž dům byl bombardován během „obměkčujících útoků“, které zuřily nepřetržitě – a bez povšimnutí – v posledních dnech prezidentské kampaně George W. Bushe, píše Scotland Sunday Herald.

Trevor Royle, redaktor Heraldu:

Vojáci je označují za zastrašovací součásti vojenské výzbroje, které zabijí nebo zohaví efektivněji než jiné typy zbraní, ale předtím uvrhnou oběť do agónie a bolesti. Bílý fosfor zvaný též Whiskey Pete (WP) do této kategorie patří. Na jedné straně jde o legální zbraň. Za předpokladu, že je proti nepřátelským vojákům použit jako kouřová clona nebo osvětlení bojiště, je to účelný přírůstek do arzenálu a z toho důvodu ho mají britské a americké síly v Iráku k dispozici. Na druhé straně, použit jako útočná zbraň, obvykle tajně, způsobuje těžké spáleniny kůže a sliznic; pokud je vdechnut, poškozuje strašlivým způsobem vnitřní orgány. Když loni v listopadu americké síly vypálily fosforové střely, aby se dostaly do Fallúdže, věděly přesně, co dělají. Boj mimo denní světlo vždy způsobuje útočící straně problémy. Tma přináší zmatek, kterého obránci využívají. Vypálen jako dělostřelecký granát WP exploduje ve vzduchu a vytváří umělé světlo a poskytuje užitečnou kouřovou clonu pro útočící pěchotu. Po boji o Fallúdžu Bushova administrativa přiznala, že WP byl používán, ale střídmě a pouze k osvětlení nepřátelských pozic, nikoli proti nepřátelským bojovníkům.

Jako s mnoha jinými věcmi v této dlouhé, prodlužované a stále špinavější válce proti povstalcům bylo to i s použitím bílého fosforu jinak. První vlaštovkou byl dokument italské televize Fallúdža: Utajený masakr, jenž potvrdil, že bílý fosfor byl použit ve velkém množství a neomezeně nejen proti povstalcům, ale i proti civilistům. Několik iráckých lékařů tvrdilo, že oběti měly roztavenou kůži nebo že bílý fosfor propálil jejich tkáň a obnažil kosti.

Jeff Englehart zkušený příslušník americké námořní pěchoty v dokumentu podal chladný výčet toho, co se stane, když se WP vymkne kontrole. Nemusí nutně spálit oděv, spálí však kůži pod ním. Právě proto nepomůže ochranná maska, protože bude působit přes ni. Dokáže se vám dostat do obličeje. Když se nadechnete, propálí vám hrdlo a plíce, až se zadusíte. Reaguje s kůží, kyslíkem a vodou. Jediná možnost, jak hoření zastavit, je vlhké bláto. Jinak je nemožné ho zastavit.

Popření Washingtonu přišla rychle a tvrdě, ale vzala rychlý konec, když polooficiální Field Artilery Magazine americké armády zveřejnil průkazný článek tvrdící přesný opak. Článek byl totiž založen na oficiálních armádních zprávách. Velitelé amerického dělostřelectva, dva důstojníci a seržant, v listu přiznali, že WP byl použit proti iráckým pozicím ve velkém množství: Použili jsme ho pro průzkumné mise a později v boji jako účinnou psychologickou zbraň proti povstalcům v zákopech. Stříleli jsme na povstalce a používali WP a výbušniny, abychom je vypudili.

Irácký blogger Riverbend at Bagdhad Burning:

Lidé ve Fallúdže jsou vražděni. Zvěsti, které odtamtud přicházejí, jsou hrozné. Lidé jsou chladnokrevně stříleni na ulicích a pohřbíváni pod tunami betonu a železa… kde je svět? Pohřběte Arafata a rychle si všimněte toho, co se děje v Iráku.

Říká se, že lidi nemají co jíst. Do města se nedostanou žádné zásoby a dodávky vody byly přerušeny už před řadou dní. Víte, co to je nemít čistou vodu??? Lidé pijí kontaminovanou vodu a umírají na průjem a jiné nemoci. Těla leží na ulicích, protože nikdo nemůže riskovat opuštění domu, aby je pohřbil. Rodiny pohřbívají děti a rodiče na zahradách svých domů. KDE VŠICHNI JSTE???

Iráčané na to nikdy nezapomenou – nikdy. Je to skandální – je to genocida a Amerika s pomocí a podporou Állawího je za to zodpovědná. Všichni by měli vidět hoře, hrůzu a utrpění lidu strádajícího ve Fallúdže.

Stalo se to naším jménem, ale bez našeho souhlasu. Vidíte, jak dobře ten systém funguje!

Bylo to zaplaceno našimi penězi – a naší krví. Trpíme kvůli tomu; budeme trpět ještě mnohem víc, než to skončíme. Ale naše utrpení je nic ve srovnání s tím, které jsme způsobili lidem Iráku – nevinným obětem „amerických ideálů šíření demokracie a lidských oráv“.

Článek "Return" To "Iraqi" Values: Fallujah Has Been "Reconstructed" As "A Big Jail" vyšel na blogu winterpatriot.blogspot.com 14. března. Překlad Eva Cironisová.