Zvolení Medvědeva naznačuje, že se ruská politika nezmění

Medvědev – dlouho považovaný za Putinova favorita – získal 70 % hlasů ve volbách konaných 2. března. Potvrdil, že hodlá pokračovat v tom, co nazval „Putinovým plánem“, což přeloženo do jednoduché mluvy znamená defenzivně-agresivní (česky bychom možná mohli říct metoda cukru a biče, pozn. editora) postoj kdykoliv má řešit západní/sionistické zájmy, které usilují o uvrhnutí Ruska do područí Nového světového pořádku. Ve svém prvním projevu po volbách Medvědev řekl, že jeho politika bude (cituji) „přímé pokračování cesty, kterou nastoupil odcházející prezident Vladimír Putin.“ Navzdory několika protestům nespokojených protikandidátů a skupin, o kterých se dlouho ví, že byly vytvořeny a financovány západními zpravodajskými službami, USA, Británií, Mossadem, nebo všemi dohromady, celkově převládá v Rusku pocit vítězství a sebedůvěry. Krátce po oznámení, že Medvědev je zřejmě zvolen, se ulicemi Moskvy vydal dav lidí směrem k americkému velvyslanectví, aby vyjádřil nesouhlas s americkou politikou v Kosovu, Iráku a v muslimských zemích.

A k takové slavnostní náladě je v těchto dnech dobrý důvod. Medvědev je vnímán jako Putinův adoptivní syn. Jde-li o národní zájmy Ruska, je Putin široce populární za svůj rozumný přístup. Je mu připisována zásluha za vytažení Ruska z post-sovětského období poznamenaného érou věčně opilého, zkorumpovaného Borise Jelcina. Putinovi se podařilo znárodnit průmysl, který byl rozkraden a vykrvácen bezskrupulózními dravci s dvojím občanstvím – izraelským a ruským – a nasměrovat zisky z tohoto průmyslu do ruské ekonomiky. Zvýšil životní standard pro většinu Rusů, vyplatil dluh Mezinárodnímu měnovému fondu. Výsledkem je, že Rusko se teď topí v penězích za prodej své nafty a plynu. Ve státní pokladně je přebytek půl bilionu dolarů (pět set miliard).

Medvědev není nováčkem ani v politice ani v Putinově filozofii. Sloužil pod Putinem ještě v bývalé KGB jako vedoucí personálního oddělení, později jako první ministerský tajemník a pak jako ředitel státního Gazpromu. Přihlédneme-li k zájmu o fosilní paliva v nepříliš vzdálené průmyslové západní Evropě a ve východních zemích bývalého Sovětského svazu, význam Gazpromu nelze podcenit. Z ekonomického pohledu je Gazprom něco jako nabitá zbraň mířící na industriální země na západ od Ruska. Putin využíval svou možnost ovládat kohoutky jako politické páky vůči zemím, které byly na ruských dodávkách závislé a podařilo se mu díky tomu získat politické ústupky. Není pochyb, že tato politika bude pokračovat i pod Medvědevem.

Snad nejdůležitějším v nedávném vývoji je je fakt, že nový prezident požádal Putina, aby zůstal ve vládě jako premiér, a Putin to přijal. Je pravdou, že v porovnání s mocí prezidenta je moc ruského premiéra téměř zanedbatelná, ale Putinovi to dovolí zůstat na politické scéně a osobně dohlížet na vše, co se děje v ruském zákonodárném sboru, v ruské Dumě. Čtenáři si možná vzpomenou, že v nedávných parlamentních volbách získala Putinova strana Spojené Rusko 80 % křesel. Parlament přátelsky nakloněn Putinovi, pod jeho kontrolou by mohl odhlasovat nové zákony, které by Putinovi zajistily větší moc. Mimoto Putin bude zde jako důležitý poradce Medvědeva a jak učí dějiny, poradci často mívají větší moc a vliv, než ti, kteří byli zvoleni do oficiálních řídících pozic. Kromě toho kdyby se stalo něco „neočekávaného“, například kdyby Medvědev usoudil, že práce prezidenta je pro něj z nějakého důvodu vyčerpávající a odstoupil by, mohly by se konat nové volby, ve kterých by Putin mohl znovu kandidovat na ruského prezidenta. Ústava zakazuje pouze to, aby jeden člověk byl prezidentem více než dvakrát po sobě.

Co se ruské zahraniční politiky týče, což jednoduše řečeno znamená především držet na uzdě predátory z rodu sionistických kabalistů ovládajících USA a nejmocnější západoevropské země, nelze očekávat skoro žádné změny. Putin přirovnal Bushe k „šílenci s břitvou v ruce“ a Medvědevovi se připisuje výrok, že „americký prezident je pološílený“. Oba muži rozumějí povaze predátorů a lze očekávat, že nový prezident a jeho pravá ruka v ruské Dumě, budou pokračovat v investicích rostoucího ruského bohatství do modernizování vojenských sil tak, aby tuto zemi, vlastnící jedny z největších zásob nerostných zdrojů, nepotkal osud Iráku či Afghánistánu.

Můžeme předpokládat, že Západ, a konkrétně USA, Izrael a jejich sionistické organizace se pokusí jako vši na mejdanu prosmyknout do blízkosti Medvědeva prezidentství využívaje k tomu kombinace vyhrůžek, úplatků, lichotek a urážek, a že se pokusí znovu získat teritoria, o která neokonzervativci přišli za doby Putinova prezidenství. S velkou pravděpodobností budou tyto pokusy odsouzeny k neúspěchu, neboť mocenská základna v Rusku je sice rozptýlená, ale ve své vůli přežít je jednotná. Existuje-li něco, čím jsou Rusové proslaveni, pak je to jejich láska k šachům. Poté, co byli svědky devastace a masakru v Iráku a Afghánistánu, a co poznali v jiných místech světa pravou, upíři podstatu americko-izraelské hydry, možnost, že by vládnoucí instituce dovolila přiložit nabitý revolver na spánky Matky Rusi je stejně pravděpodobná, jako letní vedra v lednu na Sibiři nebo mráz v pekle. A nakonec to může být ruské odhodlání přežít, které může být rozhodujícím faktorem pro konečnou ránu do srdce sionistické bestii, která do každé země, do které vstoupila, nepřinesla nic jiného než smrt.

Článek mi přišel emailem. Překlad editor.

Doplnění editora

Rád bych upozornil na přísloví, že když dva dělají totéž, nemusí to být totéž. Medvědeva neznám, ale jedna věc je jistá. Putin je pragmatický a moudrý politik, vlastenec a zřejmě i čestný člověk. Takoví se rodí málokdy. I kdyby Medvědev vykazoval stejné vlastnosti, nejsem si jist, zda dokáže s takovou virtuozitou lavírovat mezi úskalími světové politiky a překážkami sionistických bankéřů a jejich pohunků. Můžeme si nakrásně namlouvat, že Putin tam pořád ještě někde chodí po chodbách, že se může vrátit, že ho Medvědev bude konzultovat v důležitých věcech, pravdou je, že post-putinovské Rusko bude jiné. Medvědev na mě nedělá vůbec žádný dojem. Ani pozitivní, ani negativní. Nevím, co si mám o něm myslet. Doufám, že ne to, co se mi dere na jazyk: že je bezbarvý. Že není osobnost.

Ačkoliv ústavu je nutno ctít, existují situace, kdy je ústavní zákon na škodu národu. Toto je jednou z nich.