Saddámova tajná válka

Z hlediska války v Iráku zde vyvstává podobná otázka: do jaké míry byla vzpoura Sunnitů součástí Saddámova plánu a ne jen reakcí z valné části vyvolanou špatnými americkými rozhodnutími, jakmile jeho vláda padla? Washington Post vydal 26. ledna 2008 článek o hlavním americkém informátorovi Husajna, Georgi Pirovi, který by měl do případu vrhnout trochu světla.

Podle Postu bylo Husajnovou strategií, když čelil americké invazi, toto. Požádal své generály, aby se pokusili vzdorovat americké armádě po dva týdny. „a poté by se to změnilo v tajnou válku, jak to sám nazýval,“ prohlásil Piro, když hovořil o irácké vzpouře.

Zdá se, že tohle prohlášení „přímo od zdroje“ by mohlo situaci vyjasnit.

Ne, nevyjasní, protože bylo učiněno až poté, co se tak stalo. Tak, jak teď tvrdíme, že „posílení“ povede k zlepšení bezpečnostní situace v určitých oblastech Iráku, tak se Saddám v americkém zajetí možná snažil povýšit své místo v historii tím, když tvrdil, že vzpoura byla jeho nápadem. Poměrně rozšířené ukrývání zbraní a výbušnin dodalo kredit jeho tvrzením, ale dokud nenajdeme písemné důkazy z doby před vypuknutím kampaně, tak si jisti být nemůžeme.

Proč je tato záležitost tak důležitá? Protože pokud Saddám plánoval porazit Ameriku, tím, že by po prohře v konvenční válce vypukla gerilová válka, tak si můžeme být jisti, že kdokoli, komu budeme hrozit invazí, zvolí stejný plán.

Saddám nebyl ani tak populární ani tak pevný diktátor. Pár Iráčanů na něj hledělo jako na otce jejich vlasti, tak jako Číňané hledí na Mao Cetunga nebo mnoho Kubánců na Castra. Kurdové ho nenáviděli, Šíité ho nenáviděli a musel se schovávat za komplikovanými bezpečnostními opatřeními i před iráckými Sunnity. Když mohl Saddám riskovat přípravami na partyzánskou válku, včetně rozšiřování zbraní po celém území a přenesením více působnosti na své nižší podřízené, tak to může udělat kdokoli.

Tento obrat vytváří nikoli nepodstatné překážky plánům neokonzervativců a neoliberálů „osvobodit“ jiné země. I když by americká armáda sklízela triumfy v dalším tažení „ala tažení na Bagdád“, měli by Američané nebo kongres žaludek (nebo peněženku) na to čelit další partyzánské válce, která se protáhne roky? Tak, jako jakýkoli dobrý obranný plán, by plán na partyzánskou válku proti vojensky konvenčně dominujícímu útočníkovi měl význam z hlediska zastrašování. Nikdo rozumně uvažující se nechce dostat do takové šlamastyky.

Po svém dopadení Saddám bojoval o své místo v historii a tuto roli sehrál dobře. Pokud byla sunnitská vzpoura součástí jeho plánu na obranu proti americké invazi, získal jako vojenský velitel určitý kredit i přes své hrubé omyly v jiných válkách. Pokud je to, jako aspoň já se domnívám, nevyhnutelné, další země, které budou čelit Američanům, přijmou stejný plán. Saddámovi se tedy možná podařilo zasáhnout jedovatým šípem své útočníky a ten jed může účinkovat roky. Zemřel, ale možná přesto vyhrál. V arabském světě je to přinejmenším uznávaná kombinace.

William S. Lind, který vyjadřuje svůj vlastní názor, je ředitelem Center for Cultural Conservatism pro Free Congress Foundation.

Článek Saddam’s Secret War - Die and Win vyšel 5. února na serveru counterpunch.org. Překlad Samantha.

Doplnění překladatelky:

Ofenzíva Tet nebo jednoduše Tet (30. ledna 1968 - 8. června 1968) je označení pro sérii útoků vedených Vietkongem a Vietnamskou lidovou armádou během války ve Vietnamu. Její začátek byl naplánovaný na svátky Tet – vietnamský lunární Nový rok (Tết Nguyên Đán) na přelomu 30 a 31. ledna 1968. Plánem partyzánů bylo začít bojovat nečekaně během svátků Nového roku, přičemž měli využít nepřipravenosti americké armády. Hlavní část bojových operací skončila v průběhu dvou až tří měsíců, ale některé čistky doznívaly až do roku 1969. Ofenzíva Tet byla taktickou porážkou Vietkongu a severovietnamské armády, ale je považována za rozhodující bitvu vietnamské války, která v postatě vedla k stáhnutí amerických vojsk z Jižního Vietnamu. (Zdroj: Wikipedia)