Teror je taktika

Ne, nemyslím si, že by měl nárůst význam. Objektivně, k násilí dochází v centru Bagdádu, ale převážně kvůli selhání Spojených států z hlediska vytvoření bezpečnosti. To není úspěch.

Jistě, není už zabíjeno tolik lidí, ale to jen z důvodu, že už zde nelze tolik lidí zabít.

Násilí v Iráku nebylo nesmyslné nebo pomatené, ale logické a teologické. Šíitské milice se snažily vyhnat Sunnity z Bagdádu a další skupiny ze země, zatímco sunnitské milice se snažily vyhnat Šíity, Kurdy a Křesťany z jejich území. To je dobrý pokrok. Máte zde tedy milióny uprchlíků a milióny vysídlenců a bezmála stovky z tisíců mrtvých. Je zde tedy jen méně lidí k zabití.

Navíc nad některými územími militanti upevnili svoji kontrolu. Spojené státy nikdy nevěřily v to, že Muktada al Sadr nařídí své mohamedánské armádě zastavit své operace (proti Sunnitům, nepřátelským Šíitům a Američanům) a že bude moci na objednávku odstranit neposlušné milicionáře. A Spojené státy nikdy neočekávaly, že Sunnité zjistí, že v občanské válce ztrácejí a začnou spolupracovat s Američany a připravovat další válku.

Pro lidi sužované násilnostmi z občanské války je mnohem důležitější chovat se co nejvíce to jde jako za normálního situace. To samé probíhá v Sarajevu, Bejrútu nebo Bagdádu – lidé se žení, slaví, chodí do školy, pokud mohou – a ukrývají se doma nebo bojují, pokud je to nutné.

Euforie, kterou nám americká média ukazují, mi připomíná další takzvaný milník, který nastal, zatímco celkový trend v Iráku zůstává stejný. Nyní už Irák neexistuje. To je ta nejpodstatnější věc k zapamatování. Není zde žádná irácká vláda a ani jedna ze základních příčin násilí nebyla označena, stejně tak společné úsilí konkurenčních frakcí a komunit v Iráku.

Vypadá to tedy na „Fázi 2“ v irácké válce? Jinými slovy, může dojít k tomu, že Šíité eventuálně namíří své zbraně proti americkým okupačním silám, jakmile budou přesvědčeni, že Batisty vedený odpor byl poražen a není zde šance získat moc?

Nir Rosen: Šíitští militanti bojují s Američany od roku 2004, ale v posledních několika letech je zde stálý nárůst. Není to jen z toho důvodu, že Američané vidí mohamedánskou armádu jako hlavní překážku k naplnění jejich zájmů v Iráku, ale také protože Šíité, hlavně mohamedánská armáda, jsou ohledně amerických motivů velmi skeptičtí. Vidí Američany jako hlavní překážku k dosažení svých cílů v Iráku. Od té doby co se Zalmay Khalilzad stal velvyslancem, se iráčtí Šíité obávají, že se Američané obrátí proti nim a přesunou svoji podporu na Sunnity. Je snadné pochopit, že Khalilzadův mandát povolil Sunnitům účast na ústavním referendu. (Khalilzad je také sám Sunnit)

Ale ano, můžeme zde vidět „Fázi 2“, když se Američané snaží zůstat v Iráku déle nebo pokud Spojené státy zaútočí na Írán. Pak uvidíte více šíitských útoků na Američany.

Stovky iráckých vědců, profesorů, intelektuálů a jiných odborníků byly během války zabity. A dále se zdá, že je zde plán na zasažení iráckých kulturních ikon – muzeí, památníků, mešit, paláců, atd. Myslíte si, že je zde záměrné úsilí zlikvidovat symboly irácké identity, tak aby společnost mohla být přetvořena podle neoliberálního modelu „svobodného trhu“?

Nir Rosen: Ze strany okupačních sil zde určitě nebyl žádný plán. Ve skutečnosti hlavním důvodem toho, že situace v Iráku je tak špatná, je to, že zde nebyl žádný plán pro nic, ani dobrý, ani špatný.

Drancování nebylo záměrem americké politiky. Byla to jednoduše nezpůsobilost. Destrukce iráckých kulturních ikon byla známkou neschopnosti, dále stejně tak hlouposti, ignorantství a zločinného opomíjení.

Nevěřím tomu, že v americké politice byla opravdu záměrná zášť, bez ohledu na zlomyslnosti, které mohly být realizovány pozemními jednotkami. Zničení většiny Iráku bylo výsledkem islámských a sektářských hnutí, jak šíitských, tak sunnitských, které se snažily odstranit nenáviděné symboly. Američané neznají dostatečně Irák, aby mohly záměrně realizovat takovéto plány, i kdyby existovaly. A myslím, že neexistovaly.

Média nedávno zveřejnily, že válka v Iráku má za následek 4 milióny uprchlíků. Jaký dlouhodobý efekt si myslíte, že bude tato humanitární krize mít?

Nir Rosen: Nejšikovnější Iráčané – ti nejvzdělanější, odborníci, střední a vyšší třída – ti všichni buď uprchli nebo jsou mrtví. Společnost je tedy zničena. Není zde tedy žádná naděje, aby v současnosti nebyl Irák sektářský.

Uprchlíci čím dál tím víc chudnou a jsou více rozhořčeni. Jejich děti nemůžou získat vzdělání a jejich prostředky jsou omezeny. Podívejte se na palestinskou uprchlickou krizi. V roce 1948 bylo okolo 800,000 Palestinců donuceno opustit své domovy a odvezeno do Libanonu, Sýrie, Jordánska a jinam na Střední Východ. Postupem času se zpolitizovali, zmobilizovali a zmilitarizovali. Milice, které se zformovaly, aby osvobodily svou rodnou zemi, byly zmanipulovány vládami v regionu a zapletly se tak do regionálních konfliktů, vnitřních konfliktů a bohužel i konfliktů vzájemně mezi sebou. V Jordánsku a Libanonu byly zmasakrovány a přispěly k nestabilitě v těchto zemích.

Dnes jsou v Libanonu tábory produkující džihádisty, kteří bojují v Iráku nebo bojují v libanonské armádě. A to je vše z populace 800,000 většinou venkovských, nábožensky jednotných (sunnitských) uprchlíků.

Dnes máte 2 milióny iráckých uprchlíků v Sýrii, milión v Jordánsku a mnoho dalších v jiných částech Středního východu. Sunnité a Šíité již mají k milicím pouto. Většinou jsou lépe vzdělaní, pocházejí z měst a nashromáždili si určité jmění. Tito uprchlíci jsou stále více sektářští a současně žijí v zemích s ožehavou sektářskou harmonií a velmi slabými režimy. Mnoho uprchlíků se pravděpodobně připojí k islamistickým skupinám a ohrozí režimy v Sýrii a Jordánsku. Také v Libanonu dochází k vyostřování sektářského napětí.

Jsou také odhodláni čelit větší persekuci a více zatížit státní zdroje.

Pravděpodobně se zformují do militantních hnutí a každý se bude snažit vrátit domů nebo pokusit se svrhnout režim v regionu. Hranice se změní a vlády padnou. Objeví se nová generace bojovníků a bude docházet k více útokům na Američany.

Přirovnal jste Irák k Mogadišu. Mohl byste to zdůvodnit?

Nir Rosen: Somálsko nemá od roku 1991 vládu. V Mogadišu jsem byl dvakrát. Je ovládáno válečníky, kteří ovládají svá vlastní území. Ti, kteří mají peníze, si mohou žít celkem lépe. Je to stejná situace jako dnes v Iráku - svaz nezávislých měst, státy ovládané různými milicemi, včetně americké milice a britských milicí.

Samozřejmě, Somálsko není tak významné, mimo toho, že je "rohem Afriky". Je omýváno mořem a sousedí s Keňou a Etiopií. Není tu šance rozšířit boje v Somálsku na regionální válku. Irák je v tomto ohledu mnohem nebezpečnější.

Je okamžitý odchod všech amerických vojáků z Iráku opravdu tou nejlepší možností pro Irák?

Nir Rosen: Opravdu nezáleží na tom, jestli Američané zůstanou nebo odejdou. Pro Irák zde není žádná dobrá možnost, žádné řešení. To nejlepší v co můžeme doufat je to, že se konflikt nerozšíří dál. Americká okupace má tu jedinou výhodu, že může zmírnit rozpad Iráku na menší části. Před několika lety jsem řekl, že Američané by měli odejít, aby zabránili občanské válce a umožnili sunnitským rebelům vstoupit do vlády, jakmile okupace skončí. Obrátilo se to, měl jsem pravdu, ale zřejmě je teď už pozdě. Občanská válka se už rozšířila a zvítězila na mnoha místech, hlavně díky šíitským milicím.

Američané jsou stále okupační silou, což znamená, že musí pokračovat v potlačování lidí, kteří je tam nechtějí. Ale pokud byste se dnes zeptali nějakého Sunnity v Bagdádu, co by se stalo, kdyby se Američané sbalili a odešli, pravděpodobně by vám řekl, že zbývající Sunnité by byli zmasakrováni. Není zde tedy žádná „správná odpověď“ na vaši otázku ohledně okamžitého odchodu.

3. listopadu bylo tříleté výročí od amerického obléhání Falúdže. Mohl byste nám popsat, k čemu ve Falúdže došlo a co to pro Iráčany a lidi na Středním východě znamená?

Nir Rosen: Falúdža byla chudým průmyslovým městem známým pro kebab, díky kterému Iráčané zastavovali u jezera Habbaniya na piknik. Od Falúdže zde během bojové fáze americké invaze žádný útok na Američany nebyl. Když padl Saddámův režim, tak se Falúdžané začali starat o své záležitosti sami, dokud nepřijeli Američané. Vůdci americké armády spatřovali v Sunnitech ty „špatné“, tak s nimi krutě zacházeli. Zpočátku Falúdžané hrubé zacházení ignorovali, protože kmenoví vůdci chtěli dát Američanům šanci.

Pak zde ale došlo v dubnu 2003 k incidentu, kde americké jednotky začaly střílet do poklidné demonstrace více než tuctu neozbrojených civilistů. To více než cokoli jiného zradikalizovalo obyvatele a obrátili se tak proti Američanům.

Na jaře 2004 byli 4 členové americké bezpečnostní agentury (Blackwater) ve Falúdže zabiti. Jejich těla byla spálena a roztrhána rozzuřeným davem. Byl to urážka americké pýchy. Jako odvetu armáda zahájila masivní útok, který zničil prakticky většinu města a byly zabity stovky civilistů. Spojené státy ospravedlnily obležení tím, že to byl útok na cizí bojovníky, kteří se skrývali (jak tvrdily) v pevnostech teroristů. Pravdou bylo, že místní obyvatelé bojovali jen, aby ochránili své domovy, svou zemi, své náboženství před cizím okupantem. Někteří Šíité dokonce na znamení solidarity pomáhali Sunnitům bojovat.

Koncem roku 2004 Američané Falúdžu absolutně zničili tím, že donutili desítky z tisíců Sunnitů, aby hledali uprchlíky v západním Bagdádu. Tím dá se říci začaly sektářské střety mezi Sunnity a Šíity. Ozbrojené agrese mezi dvěma skupinami propukly v občanskou válku.

Falúdža se nyní stala napříč muslimským světem symbolem vzrůstajícího odporu americkému útlaku.

V Libanonu stále trvá politická vřava i přes fakt, že k válce s Izraelem došlo už před více než rokem. Napětí je eskalováno kvůli nadcházejícím prezidentským volbám, které jsou úzce sledovány Francií, Izraelem a Spojenými státy. Vidíte roli Hizbálláhu z politického hlediska spíše kladně nebo záporně? Je Hizballáh opravdu „teroristickou organizací“ tak, jak tvrdí Bush nebo legitimní milicí, která je potřebná k zabránění případných útoků Izraele?

Nir Rosen: Hizballáh není teroristickou organizací. Je to velmi populární, legitimní, politické a odporové hnutí. Uchránilo libanonskou suverenitu a ubránilo se americkým a izraelským plánům pro nový Střední východ. Je to zároveň jedno z nejdemokratičtějších libanonských politických hnutí a jedním z mála se smyslem pro sociální spravedlnost a imperialismus. Bushova administrativa vštěpuje svým zástupcům v libanonské vládě, aby byli nekompromisní ve výběru dalšího prezidenta. Tím tlačí Libanon do další občanské války, což se zdá být plánem. Spojené státy dále začaly občanské války v Iráku, Gaze a Somálsku.

Humanitární situace v Somálsku se stále horší. Spojené národy oznamují, že téměř 500,000 obyvatel Somálska uprchlo z Mogadiša a žijí v provizorních stanech s nedostatkem jídla a vody. Odpor, podporovaný bývalou vládou získal sílu a boje v sousedství Mogadiša ustaly o 70%. Proč Spojené státy podporují invazní etiopskou armádu? Čelí Somálsko dalšímu krvavému období nebo je zde naděje, že soupeřící strany vyřeší své neshody?

Nir Rosen: Po patnácti letech bez vlády a nekonečném válčení rodových milicí, se rodoví vůdci rozhodli vytvořit Islámský soud (Somálci jsou většinou muslimové), aby hlídal své vlastní lidi a předešel vyprovokování nových konfliktů. Islám byl jedinou silou, dostatečně mocnou, aby sjednotil Somálce. A fungovalo to.

Bylo zde pouze pár desítek podezřelých členů Alkáidy, kteří vstoupili nebo odešli ze Somálska. Islámský soud ale není organizací Alkáidy. Americká politika je v muslimském světě stále zakládána na „válce proti teroru“, tak je zde tedy úsilí oslabit jakýkoli úspěšný islámský model, ať je to Hamas v Gaze nebo Hizballáh v Libanonu.

Spojené státy podporovaly brutální somálské vládce a vytvořily teroristickou koalici, kterou Somálci spatřovali jako antiislámskou. Islámský soud zorganizoval lidovou vzpouru, která svrhla vládce a poprvé během desetiletí nastolila mír a stabilitu ve většině Somálska. Ulice začaly být znovu bezpečné a somálští podnikatelé, kteří odešli do exilu, se vrátili pomoci své zemi.

Američané a Etiopané nové uspořádání netolerovali. Bushova administrativa viděla Alkáidu všude. Spojili tedy síly s Etiopany, protože etiopiští zástupci byli v Mogadišu svrženi a dále, protože se cítili ohroženi somálským nacionalismem. S pomocí Spojených států etiopská armáda sesadila Islámský soud a zradikalizovala populaci. Dnes je v Somálsku nejvíce násilí, co kdy bylo a začínají se objevovat džihádistické skupiny na místech, kde dříve neexistovaly.

Američany vedená válka v Afghánistánu se nevyvíjí dobře. Venkovské oblasti jsou pod kontrolou válečníků, rozmáhá se obchod s drogami a muž Ameriky v Kábulu Hamid Karzaí má ohledně kapitálu slabou moc. Taliban se přeskupil a začíná na jihu systematicky ovládat jedno město za druhým. Jejich pomocná základna mezi rozčarovanými Paštůny se začíná rozrůstat. Jak je pro Spojené státy důležité uspět v Afghánistánu? Mohlo by selhání ohrozit budoucnost NATA nebo Transatlantické aliance?

Nir Rosen: Ačkoli Spojené státy v Afghánistánu ztrácejí, na čem opravdu záleží je Pákistán. Odtud pochází Taliban a Alkáida. Tím nemyslím, že by měly Spojené státy přesunout válku do Pákistánu. Spojené státy už napáchaly škody dost. Ale pokud bude Amerika utlačovat Muslimy, budou stále boj podporovat.

Pásmo Gazy už podléhá izraelským sankcím více než rok. I přes kruté zacházení, nedostatek potravin, vody a lékařské pomoci (stejně tak zvyšující se nezaměstnanost a náhodné útoky na civilních místech) zde nedochází k odvetným sebevražedným útokům na izraelské civilisty nebo vojáky IDF. Není to důkazem toho, že Hamás mluví vážně o upuštění od ozbrojených bojů a připojení se do politiky? Měl by Izrael přímo vyjednávat s „demokraticky zvoleným“ Hamásem nebo pokračovat ve své současné strategii podpory Mahmuda Abbáse a Palestiny?

Nir Rosen: Hamás vyhrál demokratické volby, které byly široce uznány jako svobodné a spravedlivé. Tak svobodné a tak spravedlivé, jako můžete očekávat, když Izrael a Amerika podporuje jednu stranu, zatímco se snaží zbrzdit ostatní. Izrael a Spojené státy nikdy neuznaly výsledky voleb. Z důvodu toho, že Hamás odmítl kapitulovat. Hamás je odnoží Muslimského bratrství, které je aktivní v Egyptě a Jordánsku a obě tyto země mají strach při myšlence mít Muslimské bratry v parlamentu a současně mají strach z toho, že hnutí úspěšně vzdoruje Američanům a Izraelcům, a tak podporují Fatah. Každý má strach z toho, že tyto islamistické skupiny se stanou úspěšným modelem odporu americkému imperialismu a hegemonii. Místní diktátoři se těchto skupin obzvlášť bojí a tak spolupracují s Američany, aby udrželi tlak na své politické rivaly. Fatáh Mahmuda Abbáse se Spojenými státy a Izraelem kolaboruje, aby oslabil Hamás a donutil parlament padnout. Přestože dosud selhávají, Spojené státy a Izrael stále pokračují v podpoře stejných gangů Fatáhu, které se pokusily vyhnat Hamás. Plán selhal a střelcům Hamásu se podařilo po nesčetných násilných potyčkách vyhnat Fatáh z Gazy.

Izrael by měl ukončit tajnou podporu Fatáhu přijmout „jednotné státní“ řešení. Mělo by podpořit rovnoprávnost Palestinců a ostatních ne-Židů, odstranit Sionismus, umožnit palestinským uprchlíkům návrat a dát jim kompenzace. Pokud Izrael nepřijme dobrovolně jednotné státní řešení a nebude pracovat na mírovém přechodu (tak jako Jižní Afrika), bude nakonec čelit vyhnání nežidovskou většinou z Palestiny, tak jako francouzští kolonizátoři z Alžírska.

Není to otázky být „pro“ nebo „proti“ Izraeli. To je irelevantní, navzdory budoucnosti a jakémukoli rozumnému pozorovateli je jasné, že Izrael není na Středním Východě životaschopným státem, dokud je sionistický.

Armáda Spojených států je rozpínavá. Stále mnoho politických analytiků věří, že Bush nařídí vzdušný útok na Írán. Myslíte si, že Spojené státy uskuteční útok na Írán „libanonského typu“ – budou bombardovat silnice, mosty, továrny, vládní budovy, ropná ložiska, armádní objekty, sklady munice, letiště a jaderné elektrárny? Bude se Írán mstít nebo jednoduše půjčí svou podporu a bude čelit bojovníkům v Afghánistánu a Iráku?

Nir Rosen: Myslím, že je to celkem pravděpodobné, že Bush Írán napadne. Ne kvůli tomu, že by měl dobrý důvod, ale protože Ježíš nebo Bůh mu to řekl a protože Írán je v první linii odporu (spolu s Hizballáhem, Sýrií a Hamásem) proti americké hegemonii v regionu. Bush věří, že nikdo nebude mít na to jít po Íráncích po něm. Věří, že ho dějiny ospravedlní a lidé se na něho budou dívat jako na hrdinu, tak jako na Regana.

Je zde také v tomto případě racionální element. Bush se domnívá, že íránská kultura je založena na cti a hanbě. Věří, že pokud ponížíte íránský režim, tak lidé povstanou a svrhnou ho. Samozřejmě ve skutečnosti, pokud bombardujete území, lidé vás přestanou nenávidět a postaví se za režim. Jen se podívejte na reakce Srbů po bombardování NATEM nebo na Američany po 11. září.

Írán je více stabilní než Irák a má silnou armádu. Dále jsou Spojené státy v tomto regionu velmi zranitelné – jak v Iráku, tak v Afghánistánu. Američtí spojenci jsou ještě více zranitelnější. Útok na Írán může podnítit regionální válku, která se vymkne z rukou. Nic dobrého z toho svědčit nebude.

Bushova administrativa potřebuje s Íránem vyjednávat a donutit Izrael, aby se zbavil svých jaderných zbraní.

Bushova válka proti teroru se rozšiřuje z jižní hranice Somálska k severnímu výběžku Afghánistánu – z Afriky, přes Střední východ do centrální Asie. Spojené státy se stále ještě nepřesvědčily, v jakémkoli z těchto konfliktů, že nejde něco prosazovat sám a jen se svými prostředky. Ve skutečnosti to vypadá, že armáda v každém případě ztrácí půdu pod nohama. A není to jen armáda, která upadá. Ve Spojených státech upadá rapidně ekonomika. Dolar klesá, trh s nemovitostmi kolabuje a místní největší investiční banky upadají s více než 200 miliardovým dluhem na hypotékách. Vzhledem k současnému stavu armády a ekonomiky, vidíte zde šanci, že by Spojené státy mohly zvítězit ve válce proti teroru a je americká moc v plných silách a nebo spíše upadá?

Nir Rosen: Teror je taktika, tedy nemůžete s ním na prvním místě jít do války. Můžete jít do války pouze s lidmi nebo s národy. Ve válce s muslimy se zdá, že je, tak jako jsou Spojené státy, příliš mnoho lidí. Pouze to jen radikalizuje více lidí a vymílá to americkou moc a vliv ve světě. Ale nakonec, možná to není zas tak špatná věc.

Kdo je Nir Rosen?

Nir Rosen je patronem Nadace Nová Amerika (New America Foundation), který rozsáhle popsal americkou politiku v Afghánistánu a Iráku. Strávil víc jak dva roky v Iráku točením reportáží o americké okupaci, vztazích mezi Američany a Iráčany, poválečném vývoji iráckého náboženství a politických hnutí, vzájemných mezietnických a sektářských vztazích a irácké občanské válce. Jeho reportáže a průzkumy se také zaměřují na počátky a vývoj islámského odporu, vzpoury a teroristické organizace. Dále také točil reportáže v Somálsku, kde se zabýval islamistickými hnutími, Jordánsku, kde se zabýval původem a budoucností Zarkávího hnutí, Pákistánu, kde se zabýval pro-talibanskými hnutími. Rosenova kniha o poválečném Iráku „In the Belly of the Green Bird: The Triumph of the Martyrs in Iraq“ byla vydána Free Press v roce 2006.

Článek Teror is a tactic vyšel 30.11.2007 na serveru informationclearinghouse.info. Překlad Samantha