Eretz.cz opět proti Zvědavci

Nezpochybňujte, veřejně věřte!

Mrkla jsem na web Eretz.cz, zpravodajství z Izraele a zjistila jsem, že pan Šimon Klein se opět opřel do Zvědavce potažmo jeho vydavatele článkem Čemu se diví Vladimír Stwora? Článek je to břitký a vidno z něj, že se panu Klienovi už už chvělo pero, aby si smočil. Kdo si počká, ten se dočká a pan Klein se dočkal. Vladimír Stwora seznámil své čtenáře s trestním oznámením, které na něj a na Občanské sdružení Zvědavec podal pan Jakeš.

Čemu se diví Vladimír Stwora ponechám na Vladimírovi Stworovi, já mám na srdci a v žaludku ten , panem Kleinem tolik selektivně ( komunistické genocidium a komunistické zločiny proti lidskosti ponechal decentně hubené) milovány paragraf 261a.

Speciálně pak tu jeho část, ve které učinil zákonodárce trestnou POCHYBNOST. To je tedy opravdu zákona dar.

Když zakážete lidem pochybnost, přikážete jim VÍRU. Vítejte v „časech cholery“.

Když mi zakážete pochybovat o čemsi, co neprobíhá nyní a před mýma očima, nutíte mě věřit v oči cizí. Cizí, protože ne moje a cizí, protože člověka, který jimi viděl, co tvrdí, že viděl, neznám osobně. Je důvěryhodný? Nevím, protože já ho neznám. Říká mi pravdu? Ukazuje mi na obrázcích jen a pouze skutky a jejich aktéry pravé? Jak to mám vědět? Vědět jak se věci sběhly, mohu jen tehdy a tak, když je vidím na vlastní oči, slyším na vlastní uši, vnímam na vlastní kůži nebo alespoň něco z toho, VÍM, když si prožité pak podržím v paměti. Tomu ostatnímu, dějům zprostředkovaným, mohu nebo nemusím věřit. Ale než dospěji v víře v to či ono neviděné a neprožité, je mojí „pracovní metodou“ pochybnost. Tak jako u velkých vědeckých objevů, tak i u nejnedůležitější zprávičky na konci novinové stránky, pracuji s pochybností, abych došla či nedošla k víře. K tomu, čemu já uvěřím. Umetu si cestičku k víře tak, že pochybnosti odšoupnu svými vědomostmi a nevědomostmi, chtěním a popíráním, náladou a mnoha dalšími mentálními a kognitivními „košťátky“. Takhle to totiž v nás, lidech, funguje. A když to nefunguje, máme problém, Houstone.

Takže POCHYBNOST zákazům, ze své bytostné podstaty, nepodléhá. Tak jako touha, chuť, vůně, myšlenka, prostě tyhle věci.

Ale proč se o to nepokusit, když jde o VĚC, že pane Kleine. Pochybnost je materializovaná ve formě ZPOCHYBNĚNÍ, a to lze učinit i veřejně. A máme tu zlý čin, zločin vyjádřené pochybnosti. Máme tu ustanovení paragrafu 261a Trestního zákona. Vašeho oblíbence.

Je to zákon, který zakazuje vyjádřit pochybnost a nastoluje tedy vlastně povinnost předstírat víru, i když pochybuji nebo dokonce nevěřím. A zákon, který vynucuje mlčení. To hlavně. To je to oč tu běží nebo spíš plíživě se šourá jako zlodějíček temnou uličkou. Však také ukrást lidem právo na pochybnost je zlodějinka hodně ošklivá. Ať už ji zaštiťují důvody jakéhokoliv humanitárního resp. „lidskostního“ kalibru. Když navíc zákon působí selektivně a slouží k prosazování zájmů jen některých, vyvolává i ten exkluzivní historický akcent zvláštní pocit. Skoro bych řekla POCHYBNOST, ale jaksi se (zbaběle) ostýchám. Nacisté ani komunisté neměli a nemají na genocidum patent, pane Kleine. Tomu já náhodou docela věřím. S výhradou pochopitelných pochybností osoby ději nepřítomné.

Ale nejen dějiny myšleno tedy dějepravu, ale i zákony od vždy píšou vítězové, tož gratuluji pane Kleine a spol. Máte svůj paragraf. Zakázali jste ZPOCHYBŇOVAT. Mimo jiné. S trestní sazbou 6 měsíců až 3 léta odnětí svobody pro pochybovače.

Chovám víru v to, že vaše tetelivá článková radost nepotrvá až zase tak dlouho, pane Kleine. Vážně upřímně věřím, že, když dojde na lámání chleba a takto na aplikaci právních předpisů, nežijeme v „časech cholery“. Chovám víru v soudnost a lidskou i profesionální kvalitu mých pověřených současníků. S výhradou malé, úplně malinké, ohavné POCHYBNOSTI.

Mindy