Město půjček

Ale Stockton je také místem, kde skutečně můžete získat dobrý odhad toho, jaké obrovské peníze banky lehkomyslně půjčily lidem v době vzestupu – aniž by kladly příliš mnoho všetečných otázek.

Hypotéční šílenství

Za celých pětadvacet let své praxe realitního agenta nezažil Kevin Moran nic, co by se podobalo nedávné době. Zdálo se, jako kdyby bankovní půjčky byly bezedné a ceny domů neměly hranici.

„Bylo to bláznivé. Lidé měli pocit, že pokud nenabídnou za dům dostatečnou cenu, nebudou ho schopni koupit nikdy.“

Místo, aby řekli „Co budeme dělat v sobotu? Pojďme třeba do parku“, říkali „Pojďme si v sobotu koupit dům.“

V dobách prodejní horečky v roce 2006 prodával Will Trawick nové domy v Stocktonu.

Čelil davu stovek zájemců se schválenými bankovními hypotékami v ruce snažícími se koupit kolem dvaceti domů, které byly momentálně na trhu k dispozici. Začal organizovat loterii ve stylu bingo.

„Měli jsme osudí s ping-pongovými míčky s čísly, jako to vidíte v televizi při tahu lota,“ vzpomíná Trawick.

„Všichni zájemci měli svá čísla. Roztočili jsme osudí a – bingo! Číslo 22! Štastný výherce vyskočil, křičel radostí a pak si vybral dům a složil zálohu.“

Nebyli to jen zájemci o dům, banky byly přeochotné v poskytování úvěrů.

Úměrně s tím, jak rostly ceny domů, každý majitel nemovitosti ze Stocktonu najednou zjistil, že má v nemovitosti uložené hotové peníze – hodnota domu, na kterou banky přeochotně nabízely půjčky.

Steve Carrigton odpovídal ve Stocktonu za ekonomický růst. Dnes říká, že banky z toho učinily každodenní party.

„Lidé šli do banky a získali půjčku, jako záruku poskytli svůj dům. Díky vysokým cenám domů půjčku získali snadno. Pak šli do obchodů a půjčené peníze utratili.“

„Ceny domů šly opět nahoru. Lidé šli znovu do banky a získali další půjčku. A opět peníze vesele utratili za auta a šperky, nábytek a dovolené – prostě cokoliv chtěli.“

Za pomocí bank, lidé ve Stocktonu „utratili své domy“, říká Carrigan.

Ale takhle to být nemělo.

Ohýbání pravidel

Po předchozích finančních katastrofách způsobených extenzivními půjčkami byla vytvořena pravidla omezující velikost půjček, které banky mohly poskytnout.

Pravidla jsou složitá a komplexní, ale pro jednoduchost řekněme, že na každý uložený dolar mohla banka půjčit 10 dolarů.

Dnes je jasné, že podle množství hypoték ve Stocktonu a napříč Amerikou banky půjčily mnohem více, než dovolovalo pravidlo 1:10.

Jak to dokázaly udělat?

První technika, která umožňuje obejít striktní pravidlo, je známá pod pojmem „securitisation“ (česky něco jako „proměnit na akcie“) a umožňuje, aby půjčky, které banka poskytla, zmizely z jejich účtů.

Banky toho dosáhly tím, že prodaly své půjčky do penzijních fondů, pojišťoven, dokonce jiným bankám po celém světě.

Profesor Nouriel Roubini, ředitel známé newyorské ekonomicko-analytické firmy říká, že konverze půjček na akcie umožnil bankám obejít pravidlo 1:10.

„Vezmete kupu hypoték, které jste poskytl, uděláte z nich balíček a prodáte ten balíček někomu jinému,“ vysvětluje.

„V tom okamžiku vám půjčka zmizí z interních účtů a můžete poskytnout další půjčky.“

Výsledkem je, že částky, které banky půjčovaly, mnohonásobně přesahovaly povolené limity.

Finanční alchymie

Prodat někomu půjčku nemusí být tak jednoduché vzhledem k její velmi nízké kvalitě – pamatujme, že byly poskytnuty bez důkladné analýzy a bez otázek, tudíž existuje malá pravděpodobnost, že budou zaplaceny.

Ale banky si i s tím poradily.

Ke zvýšení atraktivity prodávaného produktu banky použily komplexní finanční inženýrství, které půjčky přebalilo tak, že vypadaly absolutně bez rizika a platily vysoké výnosy – o mnoho vyšší, než kolik vyplácejí obvyklé nízko rizikové investice.

Bylo to provedeno tak šikovně, že dokonce zkušení veteráni Wall Street, jako miliardář Wilbur Ross, hru neprohlédli.

„To se vezme ranec cenných papírů nízké kvality v ceně 100 dolarů a vytvoří se z nich nový ranec, který se nabídne investorům za 103 dolary,“ říká Ross.

„Takže v tom je kus alchymie – cena je vyšší než hodnota“.

Banky dokonce přišly na to, jak z vnitřních účtů půjčky vymazat, aniž by je musely prodat.

Vytvořily novou finanční entitu nazvanou „Zvláštní investiční fondy“ neboli ZIF (v originále Special Investment Vehicles or SIV – poznámka editora), ve kterém bylo možné půjčky technicky akumulovat, aniž by to bylo nelegální, a aniž by byly vedeny v interních účtech jako půjčky, takže nepodléhaly regulaci podle pravidla 1:10.

A opět ZIF vytvořil rozšířil prostor na vnitřních účtech, takže banky mohly dále půjčovat.

Odpočítávání k nule

Dokud ceny domů rostly, nikdo nekladl všetečné otázky o potenciálním riziku, které nově vytvořené bankovní struktury představovaly.

Každý vydělával příliš mnoho peněz na to, aby se něčeho obával.

Ale přišel rok 2007 a ceny amerických domů začaly klesat. A současně se začalo ukazovat skutečné nebezpečí.

Banky obešly regulační pravidlo 1:10 tím, že své riskantní půjčky prodaly, ale protože velmi mnoho těchto půjček skončilo v jiných bankách, ztráty byly stále uvnitř bankovního systému.

Půjčky uschované v ZIF se z účetního pohledu neukazovaly na vnitřních účtech jako půjčky, ale jak se jejich hodnota začala scvrkávat, banky najednou zjistily, že se odpovědnosti za ně nezbavily.

Takže ztráty z investic, které se zdály být nepostižitelné pravidlem 1:10, se najednou začaly objevovat v bilančních výkazech bank.

Nikdo přesně neví, jak velké budou nakonec ztráty z investování do amerických hypoték. Současný odhad se pohybuje od 200 miliard výše.

Velké banky teď čelí jednomu velkému nebezpečí. Když se ztráty objeví v jejich bilančních výkazech, pravidlo 10:1 opět začne platit, protože ztráty snižují investiční kapitál jejich akcionářů.

Bolestivý rok 2008

Profesor Roubini říká, že i při nízkých odhadech ztrát je potenciální dopad na zbytek ekonomiky drtivý.

„Jestli máte ztrátu 200 miliard dolarů, to znamená, váš kapitál je o 200 miliard menší a to redukuje vaše půjčky o částku 10krát větší.“

„Takže to redukuje celkový kredit ekonomice o dva biliony dolarů.“

Profesor předpovídá, že redukce kreditu v tomto rozsahu odstartuje v USA recesi, která by mohla přerůst v globální recesi, jak se nákaza bude šířit v celosvětovém bankovním systému.

A to je důvod, proč některé největší americké banky stojící tváří v tvář ztrátám v investičních kapitálech akcionářů prodávají nyní akcie Číně, Singapuru a bohatým arabským státům ve snaze zalátat díry.

Někteří američtí politikové na to se zneklidněním poukazují, ale pro naši budoucnost raději doufejme, že poslední strategický pokus bank bude úspěšný, a že se alespoň částečně vyhneme bolestivému probuzení, které nás v roce 2008 jinak čeká.

Článek City of debt shows US housing woe vyšel na serveru BBC 30 prosince. Překlad editor.