Americké děti blbější než necky

Často mi píše v reakci na něco, co jsem napsal dnes o mladých lidech, na různé zlé faktory, které utvářejí jejich postoje a mění jejich perspektivy, ať je to EMF a nezdravá strava, či mobily poškozující mozek. Pak často diskutujeme o tom, co by se s tím dalo nebo mělo dělat a jak velmi špatné to je.

Jeho reakce: Není to špatné, je to absolutně příšerné.

Můj přítel mi často v kostce sděluje z první ruky, co zažil ve třídě, kde učí dny, měsíce a roky. Nepíše jen o celkovém úpadku intelektuální bystrosti mezi studenty v průběhu let, ani o šokujícím rozšíření líných flákačů, ani o faktu, že mobilní telefony, iPod a dlouhé sledování televize způsobují absolutně a bez pochybností zkraty v myšlení přicházejících generací. Co se toho týče, není mezi námi nesouhlasu.

Ani nepíše o tom, že současné děti jsou přehnaně chráněny, fyzicky slabé a neefektivní, že jsou málo venku a nedostává se jim skutečného fyzického cvičení, z toho důvodu nedokážou identifikovat základní rostliny nebo pracovat s jednoduchými nástroji, nedokážou postavit něco, cokoliv. Opakuji, tyhle věci jsou známy. Široce se o nich diskutuje a tragicky ignoruje. Nic nového.

Ne. Můj přítel jde dále. To, co dělá, je krok, spíše skok, hodně daleko. Nejde pouze o smutnou skluzavku. Nejde o celkové zhloupnutí. Je to mnohem ošklivější.

Co se státního vzdělání týče, jsme v podstatě na úplném dně. Dostali jsme se do bodu, kdy produkujeme ignorantské dospívající, kteří dorůstají v ignorantské dospělé a celá společnost za to brzy draze zaplatí. Pokud máte pocit, že hordy lekavých, neinteligentních, evangelických křesťanů neprospěly duši této země, jen počkejte.

Zhoršuje se to tak strašně, že můj přítel, který nemá daleko do důchodu, vážně uvažuje o tom, že by se vystěhoval ze země ve snaze uprchnout před tím, co on vidí jako jisté zhroucení funkční americké společnosti v průběhu několika let. Příčinou zhroucení je neodvratné, šokující – a téměř beznadějné – zhloupnutí mozku americké mládeže. Tak špatné to je.

Možná si myslíte, že můj přítel je jen starý mrzout, bručoun a unavený vysloužilý učitel, který vyhasl před řadou let. Ne, není tomu tak. Učit jiné je jeho život. Říká, že miluje své studenty, miluje vzdělání a studium a to, když se probouzí mladá mysl. Problémem je, že je to stále vzácnější. Je to trošku jako tání polární čepice. Jistěže už řadu let máme k dispozici alarmující data, ale dokud to nevidíte na vlastní oči, máte tendenci to přehlížet.

Cituje studie, zprávy, nezpochybnitelná data o děsivém efektu sledování televize na vývoj dětského mozku (jako například vystavit dítě před šestým rokem jeho věku televizi u něj vyvolá nevratné poruchy jeho poznávacích schopností a prostorového vnímání) až k faktu, že vzhledem ke všem těm zákeřným povinným testům, které musí učitelé zapracovat do výuky, je 110 školních dnů ze 182 v roce věnováno testům. Jak trefně poznamenal jeden jeho kolega: „Je to jako když vážíte krávu dvakrát za den, ale nikdy ji nenakrmíte“.

Ale hlavně rok od roku pozoruje své studenty a všímá si zjevných důkazů o jejich klesajících schopnostech. Mají potíže splnit i byť jen nejzákladnější intelektuální úkon počínaje porozuměním jednoduché historie přes dopracování se k průměrně složitým nápadům až k (v případě několika posledních situací, které ho zvlášť sklíčily) schopnosti vysvětlit význam slov jako „zemědělství“ nebo „demokracie“. Co se toho posledního týče, nenašel se ve třídě ani jeden student, který by to dokázal.

A zhoršuje se to. Můj přítel uvádí, že z 6000 studentů střední školy, které za dobu své kariéry učil, jen malá frakce dokončí školu s funkčním porozuměním psané angličtiny. Neumějí zformulovat větu. Nejsou schopni napsat srozumitelný odstavec. Když nedávno zadal třídě úkol vyžadující narýsování přímky, uvědomil si, že ani jeden student nevěděl, jak se používá pravítko.

Krátce řečeno, je to přílivová vlna hlupáků, se kterými musí učitelé pracovat. Kdysi byli oddáni své práci, nyní jsou stále popuzenější (viz můj přítel), neboť si uvědomují, že nemají žádnou možnost to zastavit. A nejhorší na tom je to, že nejde o chybu studentů. Jsou v podstatě obětmi zoufale selhávajícího studijního systému.

Pak se naše diskuze často stočí k jádru věci, k pohledu shora, k ošklivé a nevyhnutelné pravdě, že stát a vládnoucí elity nemají zájem vytvořit skutečně efektivní vzdělávací systém – takový, který by produkoval inteligentní, myslící a výmluvné jedince.

Kruci písek a proč by jej měli mít. Konec konců čím hloupější je populace, tím snadněji se ovládá, tím lehčí je začínat nevyhratelné války a schvalovat zákony o tom, že sex je špatný, televize dobrá a Bůh ví všechno, tak si jen sedni a sněz si svůj Taco Bell Double-Supremo Burrito a buď rád, že tě nezavřeme za postování hanbatých obrázků na tvém malém blogu.

V tomto bodě se pokouším oponovat a nabídnout malou dávku optimismu. Říkám, že jde možná trošku o generační relativitu. Možná děti nejsou vystrašenější či hloupější, popřípadě nebezpečnější než jsme byli my. Možná některé ty problémy nejsou výsledkem ničeho jiného, než starého, známého generačního rozdílu. Každá současná generace je absolutně přesvědčena o tom, že nová generace je zoufale hloupá, zlomyslná a způsobí zánik společnosti jako celku. Takhle to vždy vidí starší.

Upozorňuji také na to, že navzdory všem důkazům o úplném selhání vzdělávacího systému stále mě překvapuje, když slyším o hnutí mladých a o jejich akcích, které na mě zanechávají nejlepší dojem. Hloupé děti udělaly z internetu to, co je dnes. Revolucionizují média. Překračují všechna pravidla. Dnes a denně.

Někteří dnešní nejlepší designeři, spisovatelé, umělci, básníci, kuchaři apod. ještě nedosáhli třicítku. A přední univerzity jsou stále schopny produkovat mladé mozky s neuvěřitelnými schopnostmi a bystrostí – navzdory tovární výrobě nižších škol. Jak to ty děti dokázaly? Jak se jim podařilo uprchnout z příšerného, státního vzdělávacího systému? Jak se vyhnuly velkému měknutí mozku v Americe? Copak neviděly televizní show do své puberty? Narodily se snad a vzdělaly někde jinde, v Indii, Asii či v Rusku? Chodily snad všechny do soukromých škol Waldorf nebo Montessori a ke svačince mívaly celozrnné pečivo a hrály si s žabkami a chodily na dlouhé procházky přírodou? Jsou tyto děti snad šťastnou náhodou? Vyjímkou?

Na to můj přítel říká ano, bohužel, je to přesně tak. Většina z nich měla štěstí, žije v bohatství, narodila se v zahraničí a školní docházku absolvovala v soukromých školách. Ale je jich stále méně. Mnoho zámožných rodičů v USA – i mnoho nezámožných – nyní dává své děti od prvního dne do soukromých škol a ti vzdělanější nedovolují dětem televizi, nezdravé jídlo a video hry. (Pochopitelně, že to ještě negarantuje chytré a vnímavé dítě, ale při porovnání s pravděpodobností úspěchu ve státních školách zdá se, že to jistě pomáhá.) Tyto úspěšné děti představují kolik? Snad tři procenta populace?

A co se těch ostatních týče, důkazy dystrofie se zdají být nepřehlédnutelné a to tak, že nemusí být přehnané tvrzení, že největší nebezpečí, kterému Amerika vzdoruje, možná není globální oteplování, nekonečné války, nekvalitní jídlo či nízká radiace, ale populace tak velmi ignorantská, že neví, jak tyto problémy zvládat a už vůbec je nedokáže zlepšit.

Zdá se to příliš fatalistické? Buďte bez obav. Brzy nebude ani nikdo, kdo by tomu slovu rozuměl.

Článek American kids, dumber than dirt vyšel 24.10. na serveru sfgate.com.