Ztraceno v překladu: Ahmadinežád a média

Je zřejmé, že neřekl, u nás v Íránu nemáme žádné homosexuály – něco, čemu by nikdo na světě nevěřil, ani sami Íránci. Což implikuje, že před svými posluchači neprohlásil jsem čistý lhář – výrok, který mu jeho posluchači na Colombijské univerzitě a americká média vložili do úst.

To, co skutečně Ahmedinežád řekl, bylo, že „homosexualita v USA a homosexualita v Íránu jsou vnímány rozdílně a je jim přikládaná rozdílná důležitost a to tak velmi, jak velmi mohou být od sebe vzdáleny dva kulturní vesmíry. Jsou tak rozdílné, že jakýkoliv pokus přivést je pod společný předmět, by byl matoucí. „Homosexualita v Íránu není tak důležitá, jako v dnešní americké společnosti.“ Tohle zřejmě Ahmadinežád řekl zabalené v uhlazené formě.

V USA je homosexualita všudypřítomná sociální a politická otázka, která se objevuje v téměř každém projevu a v prohlášení či debatě týkající americké společnosti a politiky. Je zmiňována tak často, že jsem se domníval, že byla hlavním, ne-li rozhodujícím faktorem v posledních dvou prezidentských volbách, které vydláždily Bushovu cestu do Bílého domu a demokratům připravila porážku, neboť velká část tzv. konzervativní sekce v americké společnosti začínala mít nepříjemný pocit z pro-gayovské politiky demokratické strany.

Naproti tomu v Íránu není homosexualita vnímána jako téma, spíše jako netypický druh perverze (s výjimkou občasných vtipů o jistém městě). Ani z pohledu trestního práva se jí nedostává příliš mnoho pozornosti, neboť k odsouzení jsou třeba důkazy tak přísné, že je v podstatě nemožné je získat (čtyři očití svědci musí potvrdit, že skutečně viděli zmiňovaný akt). Bylo by zajímavé vědět, kolik lidí bylo za homosexualitu v Íránu potrestáno v posledních deseti letech.

V Evropě a v Americe je homosexuální forma chování legalizována a není vnímána jako kriminální čin, naopak, je perfektně akceptovatelná, je chápána jako legitimní a přirozené lidské právo – tento postoj je vyučován i asijským a africkým společnostem.

V konverzaci bylo možné nalézt i mírný náznak, že Ahmedinežád by raději diskutoval o vážnějších a relevantnějších faktech. Znalcům perského jazyka a kultury tento náznak nezůstal utajen. (Stejně tak si všimli jemné narážky na ostudné chování rektora Columbijské univerzity, kdy Ahmedinežád formálně zval Columbijské akademiky do Íránu, přičemž řekl: „Můžete si být naprosto jisti, že budete v Íránu zahrnuti stoprocentní úctou“.)

Íránci jsou lingvisticky velmi sofistikováni, často používají náznaky, které ostatní nevnímají. Naproti tomu Američané mají tendenci hovořit přímočaře a často primitivně.

(Obecně v Persii, jako v jiných civilizovaných společnostech, časem vykrystalizovalo umění reagovat na hrubé poznámky jemně a přátelskými slovy. Američané, jak dokázal profesor Bollinger, se musí ještě hodně učit od civilizovaných národů, co se zdvořilosti civilizovaného nepřátelství týče.)

Nepřátelství profesora Bollingera vůči prezidentu Ahmedinžádovi bylo zřejmě živeno chybnými překlady a interpretacemi – nyní už světoznámých - výroků íránského prezidenta ohledně Izraele a holocaustu. Jak poznamenal jeden komentátor, jako kdyby profesor Bollinger sledoval pouze CNN a Fox.

Naneštěstí už déle než rok tyhle poznámky poskytují jeho kritikům instantní, kdykoliv použitelnou munici k démonizaci a útokům na íránskou zahraniční politiku. Ačkoliv (Ahmedinežád) učinil několik pokusů (podle mého názoru příliš pozdě a příliš málo) o vysvětlení, my kteří tyto poznámky slyšíme, máme rovněž intelektuální povinnost vůči sobě a dalším, sdělovat, co přesně mínil.

Mělo by být (v originále bez kondicionálu, poznámka překladatele) základním lingvistickým principem civilizované rozmluvy, že umožňují-li něčí slova akceptovatelnou a čestnou interpretaci, neměl by jím být přikládán zcestný a pochybný význam. Jeden z mých učitelů často říká je snadné odmítnout a odsoudit něčí prohlášení, ale vždy slouží ke cti každému inteligentnímu hledači, pokusí-li se rozumět lidem hlásajícím jiný názor. To je zvlášť důležité v případech, kdy takové prohlášení přichází z rozdílného lingvistického a kulturního světa.

Když Ahmedinžád opakoval slova Ajátoláha Chomejního „Israel baayad az bayn beravad“ (což doslova znamená, že Izrael by měl přestat existovat), je kriticky důležité rozumět, jak vnímali Íránci slova svého prezidenta. Nemyslím si, že by se našel dospělý Íránec se základními znalostmi o regionální politice, kterého by vůbec kdy napadlo, že předchozí íránský vůdce nebo současný prezident se přiklání k nějakému druhu vojenské akce proti Izraeli. Tím, že ve svém výroku vzpomínal Ahmedinžád i příkladu Sovětského svazu a apartheidu v Jižní Africe, vysvětlil, co míní tím, že by „Izrael měl přestat existovat“. Je pravidlem civilizované diskuze, že vysvětlení každého řečníka o tom, co mínil, je tak směrodatné, jaká je jeho autorita před ostatními. V tomto případě Ahmedinžád rovněž vysvětlil, jak by k tomu podle jeho mínění mělo dojít: formou všeobecného referenda v nerozdělené Palestině, kterého by se zúčastnila populace arabská, židovská a křesťanská.

A co se jeho prohlášení, že holocaust je mýtus, týče, všichni víme, že výraz „mýtus“ má ve slovnících několikerý význam. Jedním z nich je „fikce poloviční pravdy, zvlášť tehdy, je-li částí nějaké ideologie“ ( The American Heritage Dictionary anglického jazyka). Tedy mýtus neznamená nutně něco zcela nepravdivého a Ahmedinžád nepopřel, že by se holocaust nestal. Zdá se, že má – což považuje za legitimní – jisté pochybnosti o jeho přesném rozsahu. Pochybnosti, které jsou posíleny – ať už je to špatné nebo dobré – pokusy perzekuovat a trestat vědce, jejichž výzkum je vede k závěrům rozdílným od hlavního současného výkladu historie. To, co hlavně zpochybňuje, je otázka zda by měl holocaust sloužit jako ideologický nástroj k prosazování unfair a nehumánních cílů – něco, co většina z nás připouští, se děje v případě Palestiny. Proč by měli lidé Palestiny platit za vinu a selhání Evropy? ptá se. Myslím, že to je legitimní otázka.

Mediální analytici mohou interpretovat Ahmedinežádovy výroky s cílem učinit z něj ďábla a podrobit Írán, ale pro ty, kteří usilují o porozumění a mír mezi národy, je tady lepší cesta. Té cestě by měly pomoci i instituce jako univerzity, včetně té Columbijské.

Doufám, že pan Bollinger bude mít dostatek kuráže se Ahmedinežádovi omluvit, a že využije trvajícího pozvání do Íránu pro pokračování výměny názorů v akademických kruzích tamtéž. Většina Íránců má široké srdce, podobně jako většina Američanů, a já doufám, že hořkost, která vznikla z té nešťastné události minulého týdne bude brzy zapomenuta upřímnými snahami dobře smýšlejících intelektuálů a administrativy na obou stranách. Nenapadá mě lepší řešení, jak zachránit dobrou vůli mezi oběma národy a dobrou pověst významné instituce vyššího vzdělání, jakou je Columbijská univerzita.

Článek Lost In Translation: Ahmadinejad And The Media vyšel 28.9. na serveru informationclaringhouse.info.