Uplynulo čtvrt století od masakru v palestinských táborech Sabra a Shatila

Izraelská armáda (IDF) vytvořila v jižním Libanonu nárazníkovou zónu v šířce přibližně 10 kilometrů podél libanonské hranice. Pravým záměrem Izraele bylo vykořenit a zlikvidovat útočiště OOP, která občasnými útoky na jeho území z libanonského jihu vyvolala brutální odpověď izraelských vojsk. V roce 1981 IDF začala pravidelně ostřelovat jih Libanonu, kde OOP stále držela mnoho vojenských postů, aby byla vyprovokována k odvetě, jež měla být záminkou k další izraelské invazi do jižního Libanonu. Sám David Ben Gurion považoval řeku Litany na libanonské půdě za přirozenou severní hranici Velkého Izraele, aniž by bral

v potaz nároky na sebeurčení ostatních národů v regionu.

Přestože se OOP neuchýlila k teroristickým praktikám jako dříve, a naopak se snažila vést s izraelskými pohlaváry dialog, podobně jako minulý rok Hamas, vtrhly počátkem června 1982 jednotky IDF do jižního Libanonu a během tříměsíční invaze, nazvané cynicky „Mír Galileji“, zemřelo cca 20.000 Palestinců a Libanonců a 30.000 dalších bylo zraněno.

V polovině září téhož roku tvrdil tehdejší izraelský ministr obrany Ariel Šaron, že je zapotřebí „vykořenit“ zbylé dva tisíce „teroristů“, které se údajně skrývají v palestinských uprchlických táborech Sabře a Shatile. Sharonovy jednotky obklíčily oba tábory a začaly je ostřelovat palbou z tanků. K večeru 15. září střelba utichla. Sharon pak umožnil vstup extrémistům z křesťanské milice, známým jako falangisté, do táborů, kde se po dobu následujících 36 hodin odehrály brutální zabijácké orgie, zatímco Sharonovo vojsko nečinně přihlíželo a neprodyšně obklíčilo tábory, aby nikdo nemohl uprchnout.

Pohled, který se později naskytl lékařům, novinářům, mezinárodním pozorovatelům a pracovníkům humanitárních organizací, byl neuvěřitelný a dokonale otřesný. Ze zprávy Společnosti palestinského červeného půlměsíce vyjímám:(…) zčernalá těla se zapáchající kůží, spálenou elektrickým proudem, z nichž trčely elektrické dráty, tlela ve slunečním žáru, mrtvoly z vydloubnutýma očima, nehybná ženská těla s vyhrnutými sukněmi - třikrát, čtyřikrát znásilněná, těhotné ženy s rozpáranými břichy, torza dětských tělíček ve změti uřezaných údů, hlaviček a lahví od whisky, bezhlavé dětské tělíčko s plenkami atd.

Oficiální počet obětí činí přibližně dva tisíce žen, mužů a dětí. Ačkoliv byla podána otřesná svědectví o masakru z mnoha stran, dodnes je tato hrůza některými lidmi umenšována a všelijak omlouvána.

Přestože byl Ariel Sharon uznán izraelskou jurisdikcí „osobně zodpovědný“ za to, že nebyl schopen masakru předejít a byl odejit z postu ministra obrany, byl mu ponechán post ministra bez portfeje. Později to Sharon dotáhl až na premiérský stolec. Přestože byla křesťanská milice vyzbrojena, vycvičena a fundována přímo izraelskou a americkou armádou, nedošlo z izraelské a americké strany k veřejnému odsouzení tragédie. Ačkoliv byla ustanovena zvláštní komise při OSN, jež označila tento zločin za „akt genocidy“ nikdo nebyl poslán před spravedlnost, a tím zjitřena újma obětí a pozůstalých.

Britský reportér listu Independent Robert Fisk, který byl jedním z prvních očitých svědků žně barbarského vraždění, později prohlásil: „ Kdy dosáhne zabíjení spravedlivého odsouzení? Kdyby syrské jednotky vnikly na území Izraele, obklíčily kibuc a nechaly palestinská komanda povraždit židovské obyvatelstvo, nebylo by pochyb a každé západní médium by mluvilo o masakru a volalo po okamžitém vyšetření tragédie. Ta by byla rok co rok připomínána a pachatelé donekonečna zatracováni.“

Bohužel – západní historie trpí selektivní pamětí, ačkoliv jde o hromadnou smrt lidských bytostí.

Zdroje:

• www.news.bbc.co.uk./onthisday/hi/dates/stories/march/17/newsid_2525000/2525067.stm
• www.countercurrents.org/pa-fisk180903.htm
• www.zmag.org/content/showarticle.cfm?SectionID=107&ItemID=13787