Možnosti řešení

Průběh této činnosti pod vedením bývalé odbornice na Kreml Condoleezze Riceové a Roberta Gatese, zasluhuje bližší pohled, domnívá se Wright. Stalin zavedl železnou oponu ve snaze zamezit vlivu Západu; Bush, Rice a Gates zavádějí zelenou oponu, aby zamezili vlivu Íránu.

Obavy Washingtonu jsou pochopitelné. Většina šíitské populace v Iráku vítá íránskou pomoc. V Afghánistánu považuje prezident Karzai Írán „za pomocníka a za řešení“. V Palestině vyhrál Hamas podporovaný Íránem svobodné volby, čímž si celý palestinský národ vysloužil tvrdé potrestání od Spojených států a Izraele za zvolení „špatné strany“. V Libanonu zase většina považuje Íránem podporovaný Hizbalah za „legitimní sílu bránící jejich zemi před Izraelem“, píše Wright. A Bushova administrativa bez špetky ironie obviňuje Írán ze „zasahování“ v Iráku, který jinak patrně nepodléhá žádným zahraničním vlivům.

Následná debata se týká spíše technických věcí. Jsou sériová čísla na improvizovaných a podomácku vyrobených bombách opravdu z Íránu? Pokud ano, ví o tom íránská vláda, nebo pouze íránské revoluční gardy? Bílý dům hodlá zakončit tuto debatu tím, že označkuje íránské revoluční gardy za „zvláštní druh globální teroristické“ moci – takové ohodnocení jednotek státní armády nemá v historii obdobu a umožní Washingtonu podniknout širokou řadu trestných akcí.

Válečná rétorika a chřestění zbraní namířená na „zastavení Íránu“ eskalovala do bodu, kdy ji obě politické strany a prakticky veškerý americký tisk akceptovaly jako legitimní nástroj a de-facto je dnes považováno za vznešené, že „nevylučujeme žádné řešení“, abychom citovali jednoho z vůdčích prezidentských kandidátů, - dokonce včetně použití jaderných zbraní. Výroku „nevylučujeme žádné řešení“ lze rozumět tak, že Washington vyhrožuje válkou. Charta OSN zakazuje „vyhrožování použitím síly nebo její skutečné použití“. Pro Spojené státy, které se rozhodly vydat se cestou zločinného státu, je normou, že pošlapává mezinárodní zákony. Udělili jsme si právo vyhrožovat komu chceme a napadnout koho chceme.

Druhá studená válka znamená závody ve zbrojení. Spojené státy navrhují prodat Saúdské Arábii a okolním státům zbraně v hodnotě 20 miliard dolarů. Současně hodlají v příštích deseti letech zvýšit vojenskou pomoc Izraeli o 30 procent na 30 miliard dolarů. Egypt dostane v příštím desetiletí méně, 14 miliard. „Snahou je vytvořit protiváhu tomu, co všichni v regionu nazývají hrou svalů stále agresivnějšího Íránu,“ říká nejmenovaný, vysoce postavený vládní úředník v USA. Íránskou „agresivitou“ nazývají skutečnost, že Írán je v regionu uznáván a údajně podporuje protiamerický odboj v Iráku. Íránská vláda by si zcela jistě zasloužila pokárání. Možnost, že by Írán vyvinul jadernou bombu, je hluboce znepokojující. Na druhé straně Írán má nepopiratelné právo na jadernou energii a nikdo – včetně většiny Íránců samotných, si nepřeje jaderné bomby. Jaderné bomby by značně zvýšily napětí v regionu prezentované blízkými sousedy Pákistánem, Indii a Izraelem - všechny tyto státy vlastní jaderné zbraně s požehnáním USA.

Írán vzdoruje hegemonii USA a Izraele na Středním východě, ale stěží představuje vojenskou hrozbu. Jakékoliv potenciální ohrožení Izraele by mohlo být zažehnáno, jen kdyby Spojené státy akceptovaly názor většiny svých vlastních občanů a občanů Íránu a dovolily Střednímu východu stát se oblastí bez jaderných zbraní včetně Íránu, Izraele a těch, které tam samy dovezly. Možná si někdo i vzpomene na rezoluci RB OSN číslo 687 z roku 1991, kterou USA připomínají jen když se jim to hodí, a která požaduje na Středním východě vytvoření zóny bez atomových a jiných zbraní hromadného ničení včetně jejich nosičů.

Horečnatá politika nové studené války Washingtonu „zastavení“ Íránu se rozšířila dokonce i do Evropy. Spojené státy hodlají instalovat „obranný raketový systém“ v České republice a v Polsku, tento systém je v Evropě prodáván jako štít proti případným íránským raketám. I kdyby Írán měl jaderné zbraně a dalekonosné rakety, šance, že by je použil proti Evropě je patrně stejně velká, jako šance, že Evropu zasáhne asteroid. V každém případě kdyby Írán projevil sebemenší snahu namířit raketu na Evropu nebo Izrael, země by byla vaporizována.

Pochopitelně, že Vladimír Putin je tímto štítem hluboce zneklidněn. Můžeme si představit, jak by asi reagovaly Spojené státy, kdyby Rusové v Kanadě instalovali protiraketový systém. Rusové mají každý důvod považovat protiraketový systém jako součást zbraňového systému pro první úder proti nim. Je všeobecně dobře známo, že takový systém by nikdy nedokázal zabránit prvnímu úderu, ale mohl by myslitelně zabránit odvetnému úderu. Na všech stranách je raketový systém vnímán jako zbraň prvního úderu mající zastrašující efekt.

Je ještě zřejmější, že co se týče Íránu, kvůli kterému je údajně štít budován, jediná vojenská funkce takového systému by byla odstrašit Írán od možné obrany v případě americké či izraelské agrese. Tento štít tedy zvýší ohrožení válkou s nepředvídatelnými důsledky na Středním východě a kdekoliv jinde o několik stupňů. Panuje bezprostřední obava, že washingtonské válečné jestřáby nebo jejich izraelská dvojčata může ať už omylem nebo úmyslně, napadnout eskalovat studenou válku na horkou.

Existuje řada nevojenských řešení, jak „zastavit“ Írán, včetně omezení eskalace rétoriky a hysterie a ochoty poprvé jednat seriózně – je-li skutečně pravdou, že nevylučujeme žádné řešení.

Článek Options on the table vyšel na serveru informationclearinghouse.info 27.8.