Úpadek moderní společnosti trochu jinak

Musíme se vší vážností trvat na tom, že existenční podmínky pro život člověka na západě jsou stále snadnější, stále pohodlnější, stále bohatší. To, co z nás dělá povrchní sobce, netykavce a hledače požitků na úkor druhých, je náš blahobyt. Lze si představit vyšší míru bezstarostnosti o své fyzické zajištění, než jaká je v dnešní době, kdy jedinec nemá nejmenší potřebu se s někým spolčovat, aby přežil? Kdy lidé mezi sebou necítí potřebu si pomáhat? Ještě před sto lety by takový postoj lidí k sobě navzájem byl nemyslitelný. Ne proto, že by byli lepší, duchovnější, citlivější, ale proto, že v takovém případě by byl ohrožen samotný základ jejich existence. Pro vlastní přežití dnes nepotřebujeme nic z dříve ceněných ctností, jako byly zdatnost, statečnost, rozvážnost, odpovědnost, obětavost, umírněnost a čest. Stávají se z nás zženštilé, zbabělé, licoměrné, malicherné, nerudné, individualistické a věčně nespokojené bytosti, které ztratily veškerý smysl v úsilí o pevně vybudovaná společenství, kde by bylo možno nalézt lidské zázemí, lásku, hrdost i svobodu.

Nejlepším lakmusovým papírkem žebříčku hodnot ve společnosti jsou ženy, jejich mínění, chtělo by se říci spíše pocity, podle kterých vybírají své protějšky do partnerském vztahu. Dnešní žena hledá muže především se smyslem pro humor, bezstarostného pohodáře, který ji bude bavit. Ne muže silného, zásadového, vážného. Paradox, říkáte? Nikoliv. Pohleďte přece, ona se nudí! Veškerá její starost směřuje k tomu, aby neumírala nudou. V domácnosti, v péči o děti, v zaměstnání, při náplni volného času. Ona chce být šťastná ze vztahu, z prožívání společných zájmů, z bezstarostného cestování, z volného času naplněného stále novými zážitky, jako kdyby štěstí nebylo výdobytkem proceděné krve v zápase o důstojné živobytí. Pokud toto jí není poskytnuto, je raději sama, nezávislá, čekající, snící o velké lásce ke krásné hlavě vlající nad úžasně silným strojem nedostižné motorky. K vnitřnímu klidu jí stačí přátelé u kávy, letmé dotyky večírků, inspirace módními časopisy a promenády na veřejnosti, tak si ověřuje své vlastní možnosti odložené na pozdější čas, o němž s nepochybnou jistotou ví, že přijde, že se ho dožije ve zdraví a nedotčenosti. Není toto důkaz, že celá společnost dospěla do stavu bezbřehé výstřednosti jako ty nejbohatší a nejzhýralejší vrstvy dob minulých?

Co nás ve skutečnosti trápí? Na co si stěžujeme? Sníme snad o komunismu, kde všeho bude dost a práce zábavou? Jako kdyby z potřeb neměl člověk nikdy dost? Nezbývá, než se ptát: Je blahobyt příčinou úpadku? Není pochyb, nouze je to, co lidi spojuje, co vyzývá ke zdatnosti, k přátelství, k lásce, ke sdílnosti. Společný úděl překonávání překážek a nástrah života v lidech utváří vědomí ctností, jimiž roste a sílí společné dílo, vzájemná úcta a uznání, štěstí společné stavby. Že neříkám nic nového? Ach, vy bídní sirotci, jimž stát má nahradit otce a matku, vy osamělí poutníci pustinou neřestí, proč se neumíte vzít za ruce a složit všechny své krámy, cetky, peníze a starosti na jednu hromadu, pod jedno společné přístřeší, aby bylo zřejmé, co z té spousty veteše vám překáží v soužití? Proč si potom neurčíte jednoho z vás, toho nejlepšího, nejvzdělanějšího, nejskromnějšího, aby vám za tichých večerů předčítal z knihy života? Víte to? Je vám to k smíchu? Dobrá, jsem tedy rád, že jsem vás alespoň pobavil.

Přesto, alespoň tuto poznámku na závěr si neodpustím: Zkuste se začíst do Liviových dějin Římské republiky. Vím, je to rozvláčné čtení, nic pro líného čtenáře internetových zkratek. Přesto, zkuste si posléze představit římské muže vedené brannou povinností, když po třídenním vysilujícím pochodu legií stanuli na bitevním pahorku, z něhož čtvrtý den po krátkém odpočinku pod stany vyrazili v bojovném zápalu najít smrt, slavné vítězství či chmurnou porážku v krvavé řeži a v šiku zuřivých nepřátel. Zkuste se vžít do mysli a citu rolníků římského venkova, jimž nepřátelské hordy, jen co se rok s rokem sešel, vyplenily úrodu, vypálily obydlí, a jimž jediným útočištěm byly hradby Říma, onoho města požehnaného bohy a udatností vlastního lidu stmeleného vzájemnou vírou v neotřesitelnost římského ducha. Zkuste se zamyslet nad rozvahou římských konzulů a patricijů, když pohnali vlastní mládež do války, aby po smrtící neúrodě ubylo hladových krků či aby se nasytila válečnou kořistí. Přesto Livius, jako občan a vzdělanec nově se utvářejícího a nebývalým blahobytem kypícího Římského impéria, nešetří slovy úcty a nostalgie nad ušlechtilostí a mravy svých dávných předků, jež tolik v jeho době utrpěly marnivostí a nezřízenou liknavostí v honbě za bohatstvím a mocí. Tak co, moji milí Satyrové, nepřipomíná vám to něco?