Na čem stojí strategická rovnováha USA-Rusko?

Dohoda Salt přešla postupně po rozpadu SSSR v dohodu Start-2, kterou ratifikoval americký kongres i ruská duma.

V druhé polovině 70tých let začala Moskva s jednostrannou instalací svých raket středního doletu SS-20 ve svých evropských satelitních státech, to vyvolalo oprávněnou kritiku ze strany USA a následně instalaci systému Pershing-2 v západní Evropě. Navíc to přimělo presidenta Reagana k podpoře SDI - strategie protiraketové obrany nazvané médií jako "strategie hvězdných válek".

Po smrti Brežněva začíná Moskva intenzívně jednat o zastavení programu SDI, jehož realizace by byla v rozporu s dohodou ABM a přistoupila na tzv. "nulovou variantu" stažení raket středního doletu obou mocností z Evropy.

Jistě je rozdíl mezi světem z roku 1972 a současnou situací ve smyslu mezinárodní dostupnosti vojenských technologií a z toho plynoucích rizik. Smlouva o balistických raketách Salt-1 o omezení růstu počtu jaderných raket reagovala na vyvíjející se situaci a postupně se transformovala až do dohody Start-2 (1993), která je dohodou o snižování početních stavů strategického jaderného arsenálu obou mocností na 3000-3500 nukleárních hlavic při zachování 800-900 mezikontinentálních balistických střel.

Jednání Clintona a Jelcina v Helsinkách 1997 měla vytvořit základní rámec pro dohodu Start-3 - snížení poctu hlavic na 2000-2500. Smlouva o zákazu protiraketových systému ABM z roku 1972 naopak neprošla žádnou významnější transformací a zastarala. Jednostranné vypovězení dohody ABM Bushem v roce 2002 rozhodně nepřispělo k vetší bezpečnosti USA ani světa mimo Ruska a Číny, tento krok také kritizovalo Německo i Francie.

Novými potenciálními hrozbami nad rámec ABM mají být pro USA tzv. darebácké státy: KLDR, Irák a Írán. Irák už jako hrozba z této skupiny jednoznačně vypadl. Jak je to s KLDR? Zrušení diplomatických ujednání dosažených vládou presidenta Clintona s režimem v KLDR administrativou presidenta Bushe vedlo k bezpečnostní krizi v regionu. Důsledkem byl jaderný test,a neohlášený raketový test KLDR v Pacifiku, který si Tokio vyložilo jako vážnou bezpečnostní hrozbou. Ponechme stranou do jaké míry ovlivňovaly presidenta Bushe při demontáži diplomatických dohod KLDR-Clinton ekonomické či politické motivy. Faktem je, že po raketových testech KLDR se Japonsko více přiblížilo spolupráci s USA v rámci PRO finančně, výměnou informací i politicky. V minulém roce koupilo dva komplety systému Partiot-3, což je investice 600-700 miliónu dolaru za každý. Bílý dům se v každém případě vrátil k diplomacii a bylo dosaženo významného pokroku ohledně zastavení nukleárního programu KLDR výměnou za hospodářskou pomoc. Tedy k situaci, která nastala několik let zpátky za éry presidenta Clintona.

Takže jako poslední hrozba zbývá Írán. Pokud jde o technologický potenciál Íránu, tak nebude mít v nejbližších 5-10 letech ani nukleární materiál pro hlavici. Sýrie, která byla urychleně po vypadnutí KLDR k darebáckým státům přiřazena, nedosahuje ani potenciálně hrozby Íránu, jinak by musela být na základě doporučení poradců Bílého domu v seznamu od počátku, nehledě na to, že nemá problém ani s dokazováním mírového využití svého jaderného programu.

Ať už však systém PRO je namířen proti komukoliv, tak funkční globální systém protiraketové obrany USA destabilizuje strategickou rovnováhu Rusko-USA. Možnost zachytit odvetný úder protivníka logicky znamená výhodnost primárního úderu. Přestože je účinnost systému PRO momentálně na nízké úrovni, tak jeho realizace má destruktivní vliv na důvěru Moskvy ohledně záruk své bezpečnosti ze strany USA. Jaké důsledky by měla jednostranná realizace systému PRO ze strany USA? Nové závody ve zbrojení. Zdokonalování raketových systémů tak, aby byly schopny překonat protiraketovou obranu, anebo zvýšení počtu raket, tj, opuštění dohod Start-2. To však je ekonomicky nesmírně náročné - i modernizace ruských raketových sil probíhá rychlostí 7 ks raket Topol-M za rok.

V případě, že by Moskva nedokázala z ekonomických důvodů držet krok v tomto zbrojení, byla by postavena před fakt vyřešit zničení prvku PRO systému mimo území USA. Neexistuje stabilní varianta, aby jedna strana vlastnila globální systém PRO a druhá ne. Varianta, že by obě strany měly vlastní systém PRO je pro všechny noční můrou. Stabilita a důvěra znamená, že buď obě strany zůstanou bez globálního systému protiraketové obrany a budou pokračovat v politice nukleárního odzbrojování, jak to fungovalo posledních 30 let, anebo společný systém globální protiraketové obrany.

Společný systém však neznamená sdílení dat, ale plnohodnotné zapojení Ruska do systému. Pokud není tedy systém ze strany USA namířen proti Rusku, pak není třeba budovat radar na Kavkaze nebo v ČR, ale lze ho vybudovat v blízkém ruském regionu pod plnou kontrolou Moskvy. Pokud bude několik základen přímo na ruském území pod přímou ruskou kontrolu, není problém si vzájemně poskytovat data a udržovat vzájemnou důvěru. Rusové se nemusí obávat špionáže nad svými kosmodromy ani narušení strategické rovnováhy a bezpečnosti. Podobně USA nemusí čelit obvinění ze špionáže a navíc mohou část finančních nákladu za celý systém přenést na Rusko, které má schopnosti i technologii zajistit třeba antiraketové komponenty systému, na který se v USA nedostává dostatek financí.

Samozřejmě toto nastoluje otázku širší mezinárodní spolupráce nad rámec USA a Ruska v této oblasti. Teď jde pouze o to, jaký je skutečný záměr administrativy presidenta Bushe ohledně globálního systému protiraketové obrany.

zdroje

• http://www.blisty.cz/2007/1/30/art32597.html
• http://www.blisty.cz/art33296.html
• http://www.atmonline.cz
• http://studena.valka.cz