Česko s bratrskými USA proti Evropské unii

Nikoho už dnes neudivuje euroskepticismus naší vládní garnitury odstartovaný pražskou hradní skupinou v čele s Václavem Klausem. Ve stejném duchu se odvíjely příspěvky řečníků na konferenci. Volání po suverenitě Českého státu, který na základě vlastní vůle vstoupil do EU, střídaly nářky nad ztrátou ekonomické a politické svobody českého národa, až k hrozbám totálního krachu EU a potřebě zvážit naše vystoupení z tohoto byrokratického spolku trpícího demokratickým deficitem. Ačkoliv se naši politici ve svém tažení proti EU ohánějí odpovědností zastupovat zájmy českého národa, k čemuž mají údajný politický mandát, nejsem si ani trochu jist, že české země jsou prosty demokratického deficitu ve srovnání s Evropskou unií. O mandátu samém lze rovněž s úspěchem pochybovat, když zvážíme, jaký reálný počet voličů dal hlasy našim samozvaným zastupitelům. Ale podívejme se na konkrétní argumenty, kterými se naši „prozíraví“ státníci prezentují.

Jan Zahradil uvedl konferenci slovy: "Doufám, že Vaše konference přispěje k rozpoutání diskuse a zamyšlení nad tím, zda by se evropská integrace od konstruktivistického centralismu a byrokratismu evropeistických elitářů neměla vrátit k myšlence suverénních národních států pod demokratickou kontrolou svobodných občanů těchto států." Je na místě se ptát: Jakou že to demokratickou kontrolu má pan Zahradil na mysli? Je občan České republiky svobodný? Nevím, zda přežívání pod jařmem autokratických vůdců znesvářených politických stran, justiční mafie, represivních zákonů a globálních ekonomických sil mimo jakoukoliv kontrolu vytváří základ pro lidskou svobodu.

Zdravice prezidenta republiky pronesená jako morální podpora záslužnému úsilí diskutujících jistě nepostrádá moudrost "velkého státníka": "Diskuse o tak fundamentálních tématech, jako je naše suverenita, národní zájmy, zachování parlamentní demokratické formy vlády v národním státě a obrana ekonomické svobody jako nezbytné podmínky pro svobodu politickou bývá umlčována novým typem evropeistické politické korektnosti," řekl Václav Klaus ze svého vědoucího postu a jako muž ozařující své občany světlem pravého poznání dodává: "Nedovedu si představit, že by mohla dlouhodobě existovat měnová unie bez unie fiskální, a že by mohla existovat fiskální unie bez unie politické." Vskutku výrazný a zřetelný argument – jako rada všem hlupcům v Bruselu nad zlato.

Neméně omračující je i filozofující názor ekonoma Lukáše Petříka: "Demokracie nemůže fungovat mimo národní stát, neboť nadnárodní instituce nemají démos neboli svůj lid, ke kterému se mohou obracet. Rozhodování v Bruselu postrádá legitimitu, kterou mají národní parlamenty. Přesto EU rozhoduje asi 80 % platných zákonů v jednotlivých zemích. Je nutné najít východisko, jak tento evropeistický, antiliberální a centralizační trend zvrátit." No, milí Evropané, bez nacionalistického cítění vás nikdo nemůže jako lid brát vážně. Taková arogance a nabubřelost zákonodárců EU je ovšem povážlivá zvláště, když nedává prostor našim vlastním zákonodárcům organizovat si zemi podle vlastní vůle a bezedné kapsy.

Uvedená propagační hesla představitelů tak významného revoltujícího člena společenství EU, jakým je Česká republika, nejsou pro českého čtenáře zase až tak něčím novým či neznámým. Co však na konferenci zaznělo jako prorocké vidění, jak se učinit v evropském prostoru suverénním státem těžícím ze svých výhod trpěného rebela, to už má význam více než symbolický. No, posuďte sami tuto pronikavou myšlenku Jana Zahradila: "Ve střední Evropě se chystá nové rozdělení sfér vlivu. Musíme být tudíž ve střehu. Nastává německo-ruské sbližování. Musíme nalézt protiváhu proti tomu v USA. Jedině tím zvýšíme váhu naší republiky. Odpovědí Rusku na protesty proti naší obraně není proto další prohlubování EU. Vybudování radaru na ochranu naší republiky před napadením jadernými raketami považuji proto za nejdůležitější počin po roce 1989. Důležitější než vstup do NATO i do EU. Byla by strašná škoda této americké nabídky nevyužít. Změní a dramatickým způsobem vylepší pozice ĆR. To dráždí státy EU. Dospěly k závěru, že se pak bude volat z USA nejen do Berlína, ale i do Prahy." Že by Česko a USA vytvořily bratrský svazek na světlé časy nového rozložení sil v Evropě? Česko a USA jako zachránci demokracie v nerozborném přátelství usilujícím o světový mír?

Zahradilovu myšlenku konstruktivně rozvinul jakýsi pan František Šebej (omlouvám se čtenářům, ale byl jsem líný zjišťovat jeho identitu): "Symptomatické pro EU je, že až sebevražedným politickým fenoménem je antiamerikanismus. Ohrožuje duši EU zevnitř. USA má polovina Evropy za teroristický stát. Antiamerikanismus se odměňuje Nobelovými cenami za mír. USA prý může za chudobu třetího světa a je strašidlem obcházejícím svět. Nesedí jim do toho ani Marxovy teorie o zbídačování dělníků kapitalismem, neboť v kapitalistické Americe se mají dělníci lépe než v socialistických státech. Kapitalismus podle nich už proto není zodpovědný za bídu vlastních dělníků, ale za bídu zemí třetího světa, které jej nemají. Musíme si proto zuby nehty chránit prostor zahraniční politiky. Je to věc, kterou národní státy nesmějí pustit z rukou."

Tak nevím, na jakou stranu se přidat, být jako Evropan součástí evropského společenství, nebo se zaštítit vojenskou silou USA a dát Evropě najevo, že český člověk není žádné ořezávátko? Nemám dalších komentářů...