Rozdělení a krádež

Pokud hledáme náboženskou podstatu, mohou Palestinci tvrdit, že jsou potomky Abrahamova syna Ishmaela, který je považován za praotce všech Arabů. Palestinská práva jsou vlastně chráněna obecně přijímaným principem, že země náleží svým domácím obyvatelům. To znamená, že moderní způsob dobývání této země evropskými židovskými imigranty, kteří nemají s Palestinou žádnou spojitost než je jejich náboženství, je koloniální podnik hledající suverenitu pro „vnější židovskou populaci“ s vyloučením domorodých Palestinců, kteří, bez ohledu na víru – židovskou, křesťanskou nebo muslimskou – zde pospolu žili po staletí.

Nedočkavý k přijetí Rozdělovacího plánu OSN (UN Partition Plan) z roku 1947, který doporučil ponechat 56% území pro židovský stát, 42% pro arabský stát a 2% pro internacionalizovaný Jeruzalém a jeho okolí, neřekl svět ani slovo proti uchvácení půdy sionistickými teroristy ještě předtím, než byl 14.května 1948 stát Izrael oficiálně založen. Během série šokujících masakrů bylo území přidělené židům náhle rozšířeno na 77% a v důsledku toho násilně vyhnáno více než 750 000 Palestinců z jejich domovů a vlasti. Židovský stát se ho poté zmocnil bez čekání na OSN – předpokládanou Rozdělovací rezoluci pro postupné předání moci nad územím židovským a arabským vůdcům pro jejich státy.

Po válce v roce 1948 prohlásil Izrael Jeruzalém za své hlavní město v rozporu s mezinárodně uznaným statusem města jako „corpus separatum“ (zvláštní území), tj. statusem, které má dodnes. Ve skutečnosti nebyl nový stát Izrael jen založen na porušování mezinárodního práva, ale pokračoval v jeho porušování a na Rozdělovací plán OSN se dnes Izraelci dívají jako na dokument uznávající jejich suverenitu. Arabský stát vnucený Rozdělovacím plánem OSN bez dalšího a v rozporu s Chartou OSN – která měla podpořit právo majoritních domorodých Palestinců na sebeurčení – byl Izraelem záměrně a metodicky zmenšen tak, že nezbylo nic než pár izolovaných nesousedících území pro 4 miliony Palestinců.

Přibližně 170 000 Palestinců zůstalo uvnitř Izraele, nejvíce v oblasti Galileje, původně Rozdělovacím plánem OSN určené jako část arabského státu. Tito Palestinci se také stali oběťmi izraelské politiky uchvácení půdy. Více než 438 000 arů půdy, což bylo více než tehdy Židé celkem kontrolovali, bylo zkonfiskováno a dalších 400 000 arů označeno pro konfiskaci. Když v roce 1967 Izrael zvítězil ve válce, celé území Palestiny se dostalo pod izraelskou nadvládu. Byl anektován východní Jeruzalém, před mezinárodně uznaný status pro toto svaté město a jako pomsta začalo židovské osidlování. Palestinci v Izraeli si byli stále více vědomi své nejisté pozice a vyhlásili národní stávku. známou jako „Pozemkový den“ 30.března 1976, proti pokračujícímu bezohlednému izraelskému vyvlastňování půdy. Brzy byla všude mezi Palestinci cítit spřízněnost a „Pozemkový den“ byl přijat jako druh národního palestinského dne, který je připomínán Palestinci a jejich příznivci po celém světě každý rok. Toto probuzení národního vědomí mělo jednoznačný politický vzkaz: konec okupace a umožnění sebeurčení Palestinců v suverénním státě žijícím v míru s Izraelem.

O 31 let později slyšíme stále ozvěnu tohoto poselství, ale Palestinci jsou dále od řešení než kdy předtím. Izrael denně zabírá trochu půdy tady a tam, aby udělal z Palestiny „izraelskou zemi“. Problémem poté bude, co udělat s 5 miliony Palestinců bez země? Je zde jen několik řešení, ale všechny zločinné – odsun, kolektivní uvěznění, apartheid, a/nebo etnické čistky. Jinou variantou může být jen stažení Izraele ze Západního břehu k hranicím z roku 1967 a dohoda o jednotném, demokratickém státu pro všechny. Bez spravedlivého řešení bude zápas o palestinskou půdu pokračovat.

Článek How Palestine Became Israel's Land byl uveřejněn na serveru counterpunch.org 1.4. Překlad Richard Král.