Věc názoru

Věc názoru je spojena s místem a postavením, z jakého nazíráme svět kolem nás. Zorný úhel je tím subjektivním klamem, jímž vnímáme svět tak, jak se nám jeví odrazem v našem oku. Nazírat věci je něco jiného, než tyto věci myslet. Je zajímavé, že všechny pojmy jazyka, kterými my Evropané označujeme vlastní porozumění či nepochopení reálné skutečnosti, nějak souvisejí se zrakovými vjemy či neskutečnými vizemi: Názor, nahlédnutí, vhled, vid, zřetel, nazření, prozření, prozíravost, prozřetelnost, zázrak, přízrak, zdání, zaslepenost, nevidoucnost. K tomu, aby lidé byly schopni zahlédnout pravdu, a pravda byla vždy spojována s nazřením objektivní reality, jež dávalo každému společenství naději na společný názor a vidění společné cesty, nuže k tomu, aby člověk nebyl obětí klamu vlastního názoru, bylo nutné dát lidem světlo, mnoho světla, záři božského nedozírného vidění, aby prohlédli, aby uvěřili moudré řeči zkušených starců, jejichž nazírání nebloudí v temnotách vášně a sebestřednosti. A hle, právě nedostatek světla, temnota plná falešných zjevení, plná mihotavých přízraků, byla příčinou zmatení názorů, pouze člověk bez jasného pohledu žil v pocitu, že jeho vlastní názor je tím podstatným zřetelem pro jeho kroky životem. Pouze člověk na scestí nevidoucí slepoty mohl věřit tomu, že hodnotou jeho osobnosti je svérázné subjektivní vidění, že jeho převahou je originalita vlastního názoru. Takový člověk byl vždy považován za blázna.

Poněkud jiný způsob vnímání světa přísluší národům, jejichž životní prostředí nebylo obdařeno tolika rozmanitými věcmi k vidění. V pouštích orientu nebylo co nazírat a duchovní vyvolení nehledali v pustině nahlédnutí podstaty světa, nýbrž hledali osamělé místo, kde utichají lidské hlasy, kde nejsou slyšet hašteřivá a zmatená slova nevědomých sluhů lidského mínění, kde ztrácejí všechny viditelné věci na významu a je slyšet nebeskou hudbu vesmírné harmonie, kde proud kosmické energie je cítit zápalem nekonečného smíření. Východní duchovnost nenazírá, nýbrž naslouchá, cítí a hledá cestu dovnitř, do imanentních tišin lidského srdce, nikoliv ven do rozlehlých končin viditelného světa. Názor člověka je pro buddhistického mistra bezcennou záležitostí. Důležitá je mysl a vědění, svět může být uchopen ve své pralátce a nejniternější podstatě pouze duchovní kontemplací, nikoliv viděn nebo nazírán z místa lidského zakotvení ve světské realitě.

Dvě zemská pokolení lidí dospívají ke společnému chápání světa v jeho vyšším smyslu, jedno cestou světla a prozíravého nahlédnutí za horizont subjektivního názoru, druhé nasloucháním nejniternějším ozvukům vesmírné jednoty oproštěné od rušivého křiku prostoduchých řečníků a světské marnivosti. Tak co, milí čtenáři, ještě je vám milé naslouchat rozmanitým názorům a nechat se inspirovat nepřehlednými houštinami lidského mínění? Ještě se pyšníte svým názorem, který je tak odlišný od názoru druhých, a jímž uzrála vaše jedinečnost? Potom vzpomeňte, že se navracíte do prehistorických dob civilizace a kultury prostého chaosu, z něhož člověk před tisíci lety povstal cestou duchovního sjednocení na principech dobra a společného směřování. Dobro mělo transcendentální nebo imanentní založení, společné směřování potom původ v lásce a vzájemné jednotě názoru, jinými slovy v kultuře a v osvojených tradicích smysluplného společenství. Je na čase tyto tradice obnovit. Nový duch společného vědomí však již nemůže stoupat k výšinám božské nadřazenosti, sdílet názory proroků osvícených věčností. Na to náš pohled do skrytých tajů světa nabyl již příliš silný nádech kritické střízlivosti. Zbývá nám chopit se nejprostší podstaty lidství a najít smysl vzájemnosti v pochopení vlastní nedostatečnosti, v citlivém návratu k přírodě.