Moderní státy jsou historický omyl

Vyžaduje značnou dávku slepoty na to, aby člověk vnímal politický systém současných států jako demokratický. Demokracie existovala v prastarých dějinách helénských společenství. Ideálním politickým útvarem pro demokracii byla obec nepřesahující pět tisíc svých členů. Ta byla obvykle rozdělena na 12 fyl, z nichž volení zástupci lidu rotovali měsíc co měsíc ve vedení obce. Tyto zástupce mohlo s okamžitou platností odvolat lidové shromáždění. Helénská doba má však s demokracií a s demokratickou ústavou ty nejhorší zkušenosti. Volení zástupci lidu měli vždy snahu pojistit si svůj vliv a moc úplatkářstvím, protekcionismem, populismem, postupně hledali křivé důvody pro setrvání ve svých postech na dobu delší, než určovala ústava, a pomocí násilných aktů zastrašování či manipulace s voliči nakonec uchvátili totalitní vládu. Platón bez zaváhání píše: Každá demokracie nutně skončí tyranidou.

Naše parlamentní demokracie má ovšem slova „vláda lidu“ pouze v názvu. Ve skutečnosti se nejedná o demokracii, nýbrž jejím smyslem má být aristokracie, tedy vláda „nejlepších“, výkvět společnosti vybraný demokratickou volbou. Při letmém pohledu na současnou politickou scénu však musí každý rozpoznat, že občan jako volič moderního státu nevybírá známé a vynikající osobnosti ze svých vlastních řad, nýbrž volí samozvance jistých politických stran, o jejichž postupu a morálních schopnostech nemá nejmenší potuchy. Následně je zhusta nucen dívat se na stále tytéž zdiskreditované tváře bojující o moc bez možnosti na tom něco změnit. Rezignuje tak i na své volební právo a uzavírá se do ulity soukromého odcizení a beznaděje. Navíc politické garnitury národního státu podléhají stále více vlivu a diktátu oligarchů v pozadí, kteří určují ekonomické chování a prosperitu naší globální vesničky. Výsledkem proto není aristokracie, ale temná oligarchie bez jasného vyjádření zájmů a cílů, jaké tito skuteční vládci světa mají. O nějaké demokracii nelze ani mluvit.

Mnohem významněji, než otázka demokratické volby, předurčují ovšem moderní „demokratické státy“ skutečnosti, které souvisí s příčinou a záměrem jejich existence. Současné národní státy nevznikly přirozeným vývojem. Moderní státy s jejich parlamentními systémy, zákonodárnými sbory a silovými institucemi byly „instalovány rozumem.“ U jejich zrodu stála ideologie „osvícených“ filozofů, konstruktivistických právníků a ekonomů. Rozum, věda a účelové přesvědčení byly těmi hybnými silami, které se povznesly nad staletí lidské zkušenosti, nad paměť lidí a veškeré tradice, jimiž se dosud řídil běh věcí. Ať se to komu líbí nebo ne, rozum pozdvihl nad národy světa vlajku pokroku a ve jménu individuální svobody, práva národů na identitu a nové ideální společnosti vykonstruoval státní útvary do podoby materiálně odlidštěných celků, nahradil lidskou vzájemnost a existenční svépomoc křesťanskou sociální etikou v přerozdělování, nastolil teror zákonů a veřejného pořádku, jímž udělal z lidí mechanické ovce obětující svůj život i lidství na oltář průmyslové revoluce, sociální spravedlnosti a „humánní společnosti“ pro neschopné. Nejvyšší spravedlností potom určil povinnost jedinců pracovat pro veřejný prospěch, chovat se a žít podle veřejného zájmu, být položkou disponibilní zásoby pro technický rozvoj, pro síly industriálního růstu, hromadění materiálních statků a bohatství kapitánů průmyslu jako vyvolených kormidelníků směřujících své ukázněné mužstvo ke břehům bájné Utópie. Není třeba příliš velkých znalostí z historie, aby i prostý člověk mohl nahlédnout, s jakou vehemencí, světodějnou vychytralostí a bezohledností se onoho „rozumného“ uspořádání moderní společnosti chopila nová buržoazie. Každý z nás přece slyšel o buržoazní revoluci a jejím novátorském přebudování všech zastaralých a přežitých výrobních, vlastnických i sociálních vztahů pod záštitou pokroku. Tato revoluční avantgarda vyzbrojila státy dosud neslýchanými stroji na zabíjení a podrobila jejich výkonné orgány vlastní vůli, aby ochránila svůj kapitál, zdroje a sílu přivlastněné vědotechniky před konkurencí jiných států, aby pomohla své expanzi moci do formy koloniálních impérií, v níž činorodá tvořivost mateřského národa byla přetavena ve světovou moc novodobých oligarchů. Armády imperiálních států počaly diktovat světu jejich vůli a státní mašinérie soudní moci v součinnosti s represivními složkami bdícími nad veřejným pořádkem uzavřely občany do sociálně izolovaných rodin postupně závislých na pracovním trhu, daních, sociálních programech a bytostném dohledu ve všech sférách jejich činnosti. Komunistická totalitní organizace lidí přinucených nedávnými socialistickými státy budovat ještě lepší společnost, než byla ta buržoazní, byla pouhou zrůdnou epizodou na cestě moderních států k blahobytu a úplnému zotročení lidské bytosti do podoby součástky industriálního soukolí západní civilizace. Bohatství, moc peněz a kořistnická nadřazenost je potom jedinou cestou jak ven z této deprimující kopky efektivní dělby práce, zaměstnanosti a konzumní rekonvalescence.

Politické a společenské zřízení dnešních států je historickým omylem, metafyzikou rozumu, dílem víry ve vědeckotechnický pokrok s pozitivním chápáním úlohy člověka v něm. Tyto státy jsou primárním zlem a brzdou jakékoliv změny k lepšímu a měly by být odinstalovány stejným způsobem, jako vznikly. Tyto státy jsou hrobníky lidské kultury i humánní civilizace, nejsou schopny nést základní lidskou morálku ani pochopit smysl spravedlnosti tak, jak byl chápán a jak je přirozený pro společenství podrobená přirozené evoluci, tradiční hierarchii a morálce lidského soužití. Právo v těchto státech přestalo být právem a stalo se souborem organizačních nařízení, zákazů, direktiv, norem a represivních opatření podle konstruktivistických představ svých ideologů, jak by se lidé měli chovat ve veřejném zájmu, co to je sociální spravedlnost a jak by stát měl být řízen proti libovůli svých občanů. Takové zákony nemají nic společného s demokracií a bez ohledu na mínění občanů vznikají v hlavách zaujatých mozků chorých posedlostí po vlastní důležitosti. Je potom lhostejné, zda těmi mozky jsou národní či celoevropské zákonodárné sbory.

Jedinou cestou k potření národních států je politické uskupení nadřazeného rozsahu a vyšší byrokratické síly. Příkladem takové moci je Evropská unie. Pouze integrací států Evropy do EU lze potřít v jejich národech panství moci chtivých a kořistnických struktur politiků, byrokratů či zkorumpovaných úředníků. Zbavit se té paralyzující sněti, přebytečné plísně prorůstající společenským organizmem, který vyčerpává většinu svých mentálních sil na výživu napadené tkáně. Neříkám, že Evropský stát je jako stát lepší. Je dobrý potud, pokud splní funkci eliminace nákazy evropského organizmu nacionalismem pod kontrolou centrálního nervového systému. Europeismus je k tomu zatím jedinou dostupnou vakcínou. Další vývoj Evropy a světa bude už záležet na nás, na samotných Evropanech, zda se necháme komandovat, omezovat a krmit z nějakého vzdáleného centra v Bruselu nebo se naučíme žít svobodně a po svém v místních samosprávných obcích či komunitách. Na Bruselu potom zbude jediná úloha: Zasadit se o naše základní lidská práva a obranu před cizím násilím. Pokud se někomu bude zdát, že taková cesta povede k anarchii a k boji o bohatství, může myslím zůstat klidný. Bohatství našeho světa je již dávno rozděleno a v moci světové elity.