O Íránu, Iráku, Demokratech a globálních změnách

V září roku 2005 byla uzavřena významná dohoda, ve které Severní Korea souhlasila s omezením svých programů na obohacování a kompletní jaderné výstavby. Dohoda byla postavena na tom, že Spojené státy měly na oplátku ukončit hrozby útoku a začít plánovat zajištění lehkého vodního reaktoru. Bushova administrativa to ale okamžitě rozvrátila. Lépe řečeno uzavřeli mezinárodní konsorcium, které lehký vodní reaktor navrhovalo, což bylo vyjádřením názoru „my s touto dohodou nesouhlasíme“. O pár dní později začalo docházet k útokům na peněžní transakce v různých bankách. Bylo to načasováno tak, aby bylo dáno jasně najevo, že Spojené státy nehodlají obnovit vztahy a přistoupit ke svým závazkům. To bylo tímto tedy koncem zářijové dohody.

Nyní se vrací zpět, je to otázkou uplynulých pár dnů. Prezentace v amerických mediích, typická pro vládní stranu, je taková, že Severní Korea je nyní trochu více přístupná k přijetí zářijové dohody. Je zde tedy trochu optimismu. Pokud se podíváte přes Atlantik do Financial Times na hodnocení těch samých událostí, tak zde poukazují na to, že angažovaná Bushova administrativa (to je taková jejich fráze) potřebuje nějakou formu vítězství, tedy to může být ochota k posunu v diplomacii. To je podle mého názoru více než přesné, pokud se podíváme do pozadí.

Ale zde je minimum optimismu. Když se ohlédnete zpět a Severní Korea je hrozné místo, o tom není pochyb, tak v této otázce jsou celkem rozumní. Je to něco jako oko za oko. Pokud jsou Američané ústupní, Severní Korea začne také být ústupná. Pokud jsou Američané nepřátelští, Korea se také stane nepřátelskou. Celkem dobře to posoudil Leon Sigal, který je jedním z předních specialistů na toto téma v nedávném vydání Current History. Ale to byl celkový pohled, teď jsme na místě, kde může být smír s Koreou.

Je to mnohem méně závažné pro Spojené státy než pro Írán. Upřímně si nemyslím, že Íránská otázka má mnoho společného s jadernými zbraněmi. Nikdo neříká, že Írán a ani nikdo další by neměl mít jaderné zbraně. Ohniskem na Středním východě je ale na rozdíl od Severní Korey to, že je to světové centrum energetických zdrojů. Původně byl pod vlivem Velké Británie, poté Francie, ale po druhé světové válce se dostal do vlivu Ameriky. Kontrola energetických zdrojů na Středním východě je tím hlavním bodem americké zahraniční politiky. Není to otázkou výběru, jak lidé často říkají. Jakmile je ropa v mořích jde to kdekoli. Když by ve skutečnosti Spojené státy nevyužívali ropu ze Středního východu, strategie by byla stejná. Když bychom zítra přestoupili na solární energii, byla by stejná strategie zachována. Jen se podívejte na vnitřní záznamy nebo jejich logiku, problémem je vždy kontrola. Kontrola je zdrojem strategické síly.

Dick Cheney myslím v Kazachstánu prohlásil, že kontrola nad ropovodem je „klíčem k zastrašování a k vydírání“. Pokud máme kontrolu nad ropovodem je to nástroj k benevolenci. Pokud mají jiné státy kontrolu nad zdroji a distribucí energie, pak je to nástrojem k zastrašování a k vydírání přesně jak řekl Cheney. Tomu se rozumělo už dříve, krátce po druhé světové válce, kdy George Kennan poukázal na to, že pokud budou Spojené státy ovládat zdroje Středního východu, bude to mít sílu veta nad jeho průmyslovými rivaly. Měl na mysli zejména Japonsko, ale vyznělo to všeobecně.

Jiná situace je Írán. Je to část hlavního energetického systému.

Shank: Tedy když se Spojené státy rozhodují o potenciální invazi, tak myslíte, že je to předpoklad k získání kontroly? To je to, co by Spojené státy získali útokem na Írán?

Chomsky: V případě Íránu je zde několik problémů. Jedním je to, že je nezávislý a nezávislost není tolerována. Někdy to bývá na vnitropolitickém poli nazýváno úspěšným vzdorem. Vezměte si Kubu. Valná většina americké populace by byla pro obnovu diplomatických vztahů s Kubou. A dokonce i část obchodního světa by byla také pro. Ale vláda to nepovolí. Je to připisováno voličům z Floridy, ale nemyslím si, že je to uspokojivým vysvětlením. Řekl bych, že to má něco společného s událostmi ve světě, které jsou nedostatečně pochopeny. Mezinárodní záležitosti jsou řízeny jako mafie. Kmotra nenechává chladným neposlušnost, dokonce ani od drobného živnostníka, který neplatí výpalné. Měli byste být poslušní, jinak může dojít k tomu, že přestanete poslouchat jiné a rozšíří se to na důležitá místa.

Když se podíváte zpět, co bylo hlavním důvodem útoku na Vietnam? Nezávislý rozvoj může být virem a ten může infikovat druhé. Tímto způsobem to bylo podáno Kissingerem, který narážel na Allende v Chile. Vztahy s Kubou jsou popsány ve vnitropolitických záznamech. Arthur Schlesinger, který prezentoval nastupujícímu prezidentovi Kennedymu studii o Latinské Americe, napsal, že nebezpečím je šíření Castrových názorů o převzetí záležitostí do vlastních rukou, které apelují na ostatní, trpící stejným problémem. Interní zprávy později obvinily Kubu z úspěšného vzdoru americké politice, sahající až o 150 let zpět k Monroeově doktríně – a to nelze tolerovat. Je to tedy určitý druh závazku státu k zajištění poslušnosti.

Zpět k Íránu. Není to jen kvůli tomu, že má bohaté zdroje a tvoří část hlavního světového energetického systému, ale také vzdoruje Spojeným státům. Spojené státy mu jadernou energii pomáhaly rozvíjet. Velmi podobné programy, které jsou dnes považovány za hrozby, byly v sedmdesátých letech, kdy byl u moci Šáh, sponzorovány americkou vládou, Cheneyem, Wolfowitzem, Kissingerem a dalšími. Pak ale Íránci svrhli Šáha a drželi po stovky dní americké rukojmí. Spojené státy okamžitě zareagovaly a jako trest Íránu začaly podporovat Saddama Hussaina a jeho válku proti Íránu. Kvůli íránskému vzdoru Spojené státy v trestání hodlají pokračovat. Je to samostatným faktorem.

A opět je zde vůle americké populace považována za bezvýznamnou. 75% populace by bylo pro zlepšení vztahů s Íránem, to je ale přehlíženo. Je celkem zřejmé, že energetické společnosti by se do Íránu rady vrátily, místo toho, aby vše ponechaly svým konkurentům. Stát to ale nepovolí. Utvářejí se konfrontace. Část důvodů je strategických, geopolitických, ekonomických, ale část je věcí mafie. Musí být za svůj vzdor vůči Americe potrestáni.

Shank: Socialistická Venezuela v čele s Chavezem úspěšně čelí. Kde jsou na vašem seznamu?

Chomsky: Jsou v popředí. Spojené státy sponzorují a podporují militantní akce na svržení vlády. Ve skutečnosti jsou to jejich poměrně nedávné snahy, které jsou považovány za běžná východiska.

Shank: Proč tedy ale neobracíme pozornost více k Venezuele?

Chomsky: Zde je trvalý příval nadávek a útoků od vlády a samozřejmě také od médií, které jsou striktně proti Venezuele. Z několika důvodů. Venezuela je nezávislá. Rozšiřuje svůj vývoz, ale v omezenějším rozsahu, místo závislosti na vývozu do Spojených států. Jsou to kroky iniciované vůči integraci a nezávislosti Latinské Ameriky.

Je to opět vzdorem k americké politice, jdoucím zpět k Monroeově doktríně a standardní interpretací tohoto trendu v Latinské Americe. Celá Latinská Amerika od Venezuely po Argentinu se až na pár výjimek kloní doleva, ale je zde „dobrá levá“ a „špatná levá.“ Za „dobrou levou“ se považuje Garcia a Lula a pak jsou tu Chaves, Morales, možná Correa, kteří jsou na druhé straně. A to je rozkol.

Shank: Jaký vliv má bezvýchodná politická situace v Libanonu na rozhodnutí americké vlády jít potenciálně do války s Íránem? Je zde nějaká spojitost?

Chomsky: Je zde spojitost. Předpokládám, že jedním z důvodů pro americko-izraelskou invazi do Libanonu v červenci, jak ho Libanonci nazývají pravým jménem, bylo to, že Hizballáh je považován za hrozbu pro potenciální americko-izraelský útok na Írán. Má obávané kapacity, např. rakety. Domnívám se, že cílem bylo totálně zlikvidovat tuto hrozbu a uvolnit Spojeným státům a Izraeli ruce pro eventuální útok na Írán. To je jeden z důvodů. Oficiální důvod pro invazi nelze brát vážně. Byl jím únos dvou izraelských vojáků a zabití několika dalších. Po desetiletí Izrael chytá a unáší na širém moři od Kypru po Libanon libanonské a palestinské uprchlíky, zabíjí je v Libanonu, bere je do Izraele a drží je jako rukojmí. Dochází k tomu po desetiletí. Nazval to někdy někdo izraelskou invazí?

Samozřejmě, že Izrael nechce žádného konkurenta v regionu. Ale nebyly zde ani zásadní podněty pro masivní útok na Libanon, který byl tak strašný. Ve skutečnosti jedním z posledních činů v rámci americko-izraelské invaze, krátce po oznámení zastavení palby, bylo zamoření velké části jihu Libanonu clusterovými bombami. Pro tento čin se nenaskýtá žádný vojenský důvod, válka skončila, palba byla zastavena.

Odminovávací skupiny Spojených národů, které zde pracují, potvrzují, že rozsah je nevídaný. Je to mnohem horší než v Kosovu, Afghánistánu, Iráku nebo kdekoli jinde, kde pracovali. Předpokládá se, že jsou zde rozsety milióny nevybuchlých bomb. Většina z nich neexploduje, dokud je někdo nevezme do ruky. Berou je do rukou děti nebo na ně farmáři narazí motykou nebo něčím jiným. Bylo jednoduše zařízeno, aby se jih stal neobyvatelný, dokud ho pátrací týmy nevyčistí. Spojené státy a Izrael k tomu zásadně nepřispívají. Je zde orná půda. To znamená, že se farmáři nemohou vrátit zpět, což může znamenat podlomení potenciálních hrozeb Hizballáhu. Podle OSN je právě jih jejich baštou.

Nemůžete se zmínit o Hizballáhu v amerických mediích aniž byste začlenili „Írán podporuje Hizballáh“. Jeho názvem je Íránem podporovaný Hizballáh. Za to už se nemůžete zmínit o Izraeli jako Izraeli podporovaném Spojenými státy. To je tedy tichou propagandou. Myšlenka, že Hizballáh hraje roli agenta Íránu, je silně pochybná. Íránskými odborníky ani odborníky Hizballáhu není tato myšlenka přijímána.

Shank: Jak může americká vláda uvažovat o tom, že útok na Írán je z hlediska vojenských možností, kapacit vojska a veřejné podpory reálný?

Chomsky: Uvědomuji si, že americká armáda uvažuje šíleně. Když se podíváte na lidi v Pentagonu, kteří jsou po léta zapojeni do strategického plánování, jako např. Sam Gardiner, tak poukazují na to, že je zde možné něco udělat.

Co si tak uvědomuji, tak si nemyslím, že některý z vnějších komentátorů bere myšlenku bombardování jaderných zařízení příliš vážně. Říkají, že pokud by k bombardování došlo, tak by to bylo formou kobercového bombardování. Geograficky nejvýznamnější zdroje ropy se nachází na územích ovládaných Šíity. Íránská ropa je koncentrována celkem blízko zálivu, které se stalo Arabským územím ne Perským. Kuzehstán je arabský, je oddaný Íránu, bojoval s Íránem během íránsko-irácké války. To je potenciálním zdrojem rozkolu. Byl bych překvapen, když by v Kuzechstánu nedocházelo k podněcování přerušení vztahů s Íránem. Americká armáda, díky rozšiřování počtu svých vojáků v Iráku, je potenciálně schopná přes hranice s Irákem „chránit“ nezávislý Kuzechstán vůči Íránu, což je cestou, která by byla uskutečněna, když by ji byli schopni vyhrát.

Shank: Myslíte si, že to je důvodem nárůstu počtu vojáků?

Chomsky: Je to jednou z možností. Pentagonem byla v prosinci 2004 vydána zpráva, pod vedením Gardinera. Byla otištěna v Atlantic Monthly. Nemohli přijít s návrhem, který by nevedl ke katastrofě. Ale jednou z věcí, o které rozhodli, bylo zachování amerických vojáků v Iráku, místo nahrazení vojáků apod. a jejich využití v přesunu do Íránu, spíš pravděpodobně do Kuzechstánu, kde je ropa. Pokud byste toto vyhráli, mohli byste zbytek území obrátit na prach.

Jsou zde v každém případě tendence, ačkoli Spojené státy neznají žádná fakta, a Spojené státy se je snaží vyvolat, pokud možno vnitřně rozvrátit zemi. Strategie je následující: usilovat o rozbití země zevnitř, snažit se podněcovat co možná nejkrutější a nejbrutálnější jednání.

Je to bezprostředním dopadem trvalých hrozeb. O tom všichni ví. Je to jedním z důvodů, proč si reformisté jako např. Shirin Ebadi a Akbar Ganji a další hořce stěžují na americké hrozby, že podkopávají jejich úsilí k reformám a demokratizaci Íránu. Ale to je prozřetelně jejich účelem. Tak jako v právu jsou předvídané souvislosti brány jako důkazy vůle. A zde je to tak zřejmé, že to nelze vážně popřít.

Může to být taktika podněcování k problémům v regionech bohatých na ropu, arabských území blízko zálivu, dále Asijských území a dalších. Za druhé je to podněcovat co možná nejbrutálnějšího a nejkrutějšího jednání a vnitřní rozklad. A za třetí je to pokus o nátlak na další státy a Evropu izolovat Írán ekonomicky. Evropa se snaží stavit na zadní, ale obvykle se stejně postaví za Spojené státy.

Snahy o zintenzivnění krutosti režimu se projevují různými způsoby. Například západ absolutně zbožňuje Ahmadínedžáda. Vysloví-li jakékoli prohlášení, začne být okamžitě omíláno v médiích a špatně překládáno. Ale kdo alespoň něco ví o Íránu, zvláště zpravodajské redakce, ví, že nemá se zahraniční politikou mnoho společného. Zahraniční politika je v rukou jeho nadřízeného – Nejvyššího vůdce Ajatoláha Chomejního. Ale zprávy o jeho prohlášeních nejsou podávány, zvláště když jsou smířlivé. Například jejich oblíbeným Ahmadínedžádovým tvrzením je, že Izrael by neměl existovat, ale nemají v oblibě, když Chomejní na to poznamená, že Írán podporuje pozici Arab League v Izraeli a Palestině. Co si tak vzpomínám, tak to nebylo nikdy reprodukováno. Můžete vlastně najít Chomejního smířlivá prohlášení spíše ve Financial Times než zde. Je to opakováno íránskými diplomaty, ale to není žádoucí. Návrhy Arab League volají po normalizaci vztahů s Izraelem, pokud přijme mezinárodní konsenzus o dvou státech vedle sebe, který je Spojenými státy a Izraelem po třicet let blokován. To není zrovna dobrý příběh, tak tedy raději není zmiňován nebo je někde schovaný.

Dnes je velmi obtížné předpovídat vedení Bushovi administrativy, protože její způsoby jsou velmi iracionální. Iracionální byly od začátku, ale teď jsou dost zoufalé. Způsobili nepředstavitelnou katastrofu v Iráku. Mohla to být jedna z nejjednodušších vojenských okupací v dějinách a oni to dotáhli na jednu z nejhorších vojenských katastrof v historii. Nad Irákem nemají kontrolu a je téměř nemožné z něj odejít z důvodů, o kterých ve Spojených státech nelze diskutovat, protože diskuze o důvodech, proč nemohou odejít, by znamenala přiznání důvodů k invazi.

Předpokládá se, že budeme věřit tomu, že ropa s tím nemá nic společného. Kdyby Irák exportoval okurky nebo želatinu a světové centrum ropné produkce bylo v jižním Pacifiku, tak by ho Spojené státy „osvobodili“ tak jako tak. Nemá to nic společného s ropou, jak bláhová to myšlenka. Povolení nezávislosti a suverenity Iráku by mohlo být pro Spojené státy noční můrou. Znamenalo by to, že by mohl být dominantou Šíitů, aspoň minimálně demokratický. Pokračovalo by se ve zlepšování vztahů s Íránem, což Spojené státy vidět nechtějí. A přesto přímo za hranicemi v Saudské Arábii, kde je většina ropy, je velká Šíitská populace.

Kroky směrem k suverenitě v Iráku stimulují tlaky mezi hořce utlačovanou Šíitskou populací nejprve na lidská práva, ale také směrem k určitému stupni autonomie. Dokážete si jistě představit určitou ztrátu Šíitské aliance v Iráku, Saudské arábii a Íránu, kontrolující většinu světové ropné produkce a nezávislosti na Spojených státech. A je to mnohem horší, přestože Evropa může být zastrašována Spojenými státy, Čína ne. To je jedním z důvodů, jedním z hlavních důvodů, proč se Čína rozhodla pro výhružky. Jsme zpět u mafiánských praktik.

Čína je zde po 3000 let, odolávala útokům barbarů, překlenula století své dominance. Nenechá se zastrašit, když s ní Strýček Sam otřese. Je to obzvlášť nebezpečné v případě Středního východu. Čína je centrem asijských ochranných energetických sítí, což zahrnuje centrální asijské státy a Rusko. Indie se také pohybuje okolo, Jižní Korea je také zapojena a Írán je přidruženým členem. Když se zdroje ropy na Středním východě, které jsou hlavními zdroji světa, okolo zálivu spojí do Asijské sítě, Spojené státy budou až druhotnou silou. Odchodem z Iráku je tedy v sázce mnoho.

Jsem si jist, že tyto témata jsou probírána v interních jednáních. Jsou ale mimo veřejné diskuze, nejsou v médiích, v novinách, nejsou ve zprávě Bakera-Hamiltona. Zveřejnění těchto věcí by otevřelo diskuzi, proč Spojené státy a Velká Británie uskutečnili invazi. A tato otázka je tabu.

Je pravidlem, že cokoli dělají naši lídři má velkorysý důvod. Může být chybným, může být ohavný, ale je velkorysý. Původní záminkou k invazi byly tedy zbraně hromadného ničení a Al-Kaida, kterou nikdo, kromě možná Wolfowitze nebo Cheneyho, nebral vážně. Jedinou otázkou bylo: vzdá se Saddám svého programu zbraní hromadného ničení? Ta jediná otázka byla za pár měsíců zodpovězena - špatný směr. V listopadu roku 2003 oznámil Bush své osobní cíle: naším hlavním úkolem je přivézt demokracii do Iráku, transformací Středního východu.

Když se ve skutečnosti podíváte na naši politiku, je zcela opačná. Vezměte si Palestinu. Proběhly zde svobodné volby, ale otočily se špatným směrem. Tímto tedy Spojené státy, Izrael, lepící se na Evropu, začali trestat palestinský lid, protože zvolili ve svobodných volbách špatnou stranu. Zde na západě je to plně akceptováno. Ilustruje to hlubokou nenávist a opovržení demokracií mezi západními mocnostmi, tak hluboce zakořeněnou, že si jí nevšimnou ani když jí mají přímo před očima. Trestáte lidi, když zvolí špatnou stranu ve svobodných volbách. Záminkou, každodenně opakovanou je: Hamás musí nejprve uznat Izrael, dále ukončit veškeré násilnosti a přijmout předchozí dohody. Zkuste najít zmínku o tom, že Spojené státy a Izrael odmítají všechny tyto tři podmínky. Evidentně neuznávají Palestinu, jednoznačně neplánují zastavit násilnosti nebo hrozby násilnostmi – ve skutečnosti si za nimi stojí – a odmítají předchozí dohody, včetně mapy.

Opravdu to nedává smysl. Hamás je politickou stranou a politické strany nemají za úkol uznávat jiné státy. A sám Hamás to vyjádřil velmi jasně, během roku a půl dodržoval příměří, nereagoval na izraelské útoky a volal po dlouhodobém příměří, během kterého by bylo možné vyjednat urovnání podle mezinárodních konsenzů a návrhu Arab League.

Shank: Jak budou v roce 2008 v prezidentských volbách kandidáti přistupovat k Iránu? Myslíte si, že se stane Írán rozhodujícím faktorem ve volbách?

Chomsky: To, co doposud tvrdí není nijak povzbuzující. Stále si myslím, že je nepravděpodobné, že se americký útok na Írán uskuteční. Byla by to velká katastrofa, nikdo neví, jaké by byly následky. Řekl bych, že jen zoufalé vedení by se uchýlilo k tomuto východisku. Ale pokud jsou Demokraté na okraji vyhrání voleb, tak se zdá, že bude zoufalé. Stále je zde ale irácký problém: nelze zůstat, nelze odejít.

Shank: Zdá se, že Demokraté nejsou schopni dosáhnout konsenzu v této věci.

Chomsky: Myslím, že to není bez důvodu. Důvodem je zamyšlení se nad důsledky povolení nezávislosti, zvláště demokratického Iráku. Důsledky jsou nepatrné. Měli bychom se rozhodnout schovat hlavu do písku a předstírat, že to nemůžeme promýšlet, protože nejsme schopni zeptat se proč Spojené státy podnikly invazi. To je velmi sebedestruktivní.

Shank: Je zde nějaká souvislost s tímto rozhovorem a tím, proč nemůžeme nalézt politickou vůli a podnět ke schválení zákonů, které by omezily produkci emisí skleníkových plynů?

Chomsky: Je celkem jasné, proč Spojené státy nepodepsaly Kjótský protokol. Znovu, zde je převážná část populace pro podepsání, ve skutečnosti je vůle tak silná, že většina Bushových voličů z roku 2004 měla za to, že Bush je ve prospěch Kjótského protokolu. Popularita podpory alternativních zdrojů energie po léta stoupá. Ale na druhé straně poškozuje obchodní zisky.

Vzpomínám si, jak jsem před 40 lety hovořil s jedním vysoko postaveným členem vlády, který byl zapojen do kontroly zbraní, tlaku na opatření kontroly zbraní, détente (pozn. překladatele:uvolňování mezinárodního napětí v 70.letech 20.stol.) a tak dále. Mluvili jsme o tom, zda kontroly zbraní mají šanci na úspěch. Odpověděl velmi částečně, „Mají šanci na úspěch, když se zvýší zisky z high-tech průmyslu kontrolou zbraní než jakých by bylo dosaženo výzkumem souvisejícím se zbraněmi.“ Částečně vtipkoval, ale v pozadí se skrývala pravda.

Shank: Jak můžeme udělat krok vpřed v klimatických změnách aniž bychom ožebračili jih?

Chomsky: Naneštěstí chudé státy na jihu utrpějí podle většiny odhadů nejvíce – a k tomu také dochází, oslabuje to podporu severu. Podívejte se na příběh ozónu. Pokud bylo ohrožení jen záležitostí jižní polokoule, mluvilo se o tom málo. Když byl objeven na severu, velmi rychle se začalo jednat o tom, něco s tím udělat. Dnes se hovoří o větším úsilí na vývoji vakcíny proti malárii, protože globálním oteplováním se může malárie rozšířit do bohatších zemí, a že by se s tím mělo něco udělat.

To samé se týká zdravotního pojištění. Je zde konsenzus na státní zdravotnický systém na modelu jiných industriálních zemí, rozšířit zdravotní péči každému nebo něco v tom smyslu. Pojišťovny to nerady slyší, finanční průmysl také atd.

Nyní dochází ke změnám. Zpracovatelský průmysl to začíná podporovat, protože začíná být oslabován zoufale nedostatečným americkým zdravotnickým systémem. Je to zatím pro průmyslový svět to nejhorší a ten za to musí začít platit. Protože jsou zaměstnanci nahrazováni, jejich produkční náklady jsou mnohem vyšší, než těch účastníků, kteří mají státní zdravotnický systém. Vemte si General Motors. Pokud vyrobí stejné auto jako v Detroitu za hranicemi ve Windsoru v Kanadě, ušetří, zapomněl jsem přesně číslo, výrobou ve Windsoru myslím okolo 1000 Dolarů, protože tady je státní zdravotnický systém. Je to výkonnější, levnější a více efektivnější.

Zpracovatelský průmysl tedy začíná svým způsobem tlačit na státní zdravotní péči. Je nyní nutné začít o tom jednat. Nezáleží na tom, zda má národ zájem. Co chce 90% populace bude svým způsobem irelevantní. Ale pokud část z koncentrace z obchodního kapitálu, která pohání zemi (druhá věc je, že bychom to neměli říkat, ale je to zřejmé), se dostane do pozornosti, problém se stočí na politická jednání.

Shank: Jak se tedy jih dostane na pole mezinárodních jednání? Je zde proto na World Social Forum místo?

Chomsky: World Social Forum je velmi důležité, ale samozřejmě nemůže pokrývat západ. Vzpomínám si na jeden článek, který jsem četl myslím ve Financial Times o dvou hlavních fórech, které se konaly. Jedním bylo Světové ekonomické fórum v Davosu a druhým bylo fórum v Herzeliyah v Izraeli. Samozřejmě konalo se ještě také World Social Forum v Nairobi, ale to jsou pouze desítky z tisíců lidí z celého světa.

Shank: S trendem hanění G77 (pozn. překladatele: největší mezivládní organizace rozvojových zemí, založená v roce 1964 77 státy, za účelem prosazení jejich ekonomických zájmů v OSN, počet členských států se postupem času zvýšil, ale název G77 zůstal zachován) na poli OSN je s podivem, kde může rozvojový svět účinně vyslovit svůj zájem?

Chomsky: Zájem rozvojového světa může být ohromně posílen podporou bohatých a privilegovaných, jinak může může být opomíjen, jako v řadě jiných témat.

Shank: Tedy, je to na nás.

Michael Shank je spolupracovníkem Foreign Policy In Focus a vedoucí strategického plánování v 3D Security Initiative.

Článek An Interview with Noam Chomsky byl uveřejněn na serveru counterpunch.org 22. února.