Afghánistán: Taliban hlásí comeback

Pokud budeme považovat americkou (spojeneckou) okupaci Iráku za fiasko, v případě Afghánistánu je to katastrofa. Zatímco v Iráku má loutková vláda své pobočky a rezidentury moci (prosazené americkými hlavněmi) v téměř každém městě, Karzáího Aghánistán končí za hranicí Kábulu, který hlídá 5000 po zuby ozbrojených okupantů. Dále vládnou kmenoví vůdci. „Kde končí cesta, začíná Taliban“, výstižně popsal situaci v zemi americký generál Karl Eikenberry.

Hamíd Karzáí, „afghánský prezident“, natolik nedůvěřuje vlastním lidem, že mu ochranku dělají zásadně příslušníci amerických okupačních sil. Paštuny do své gardy odmítl.

Povstalci kontrolují asi dvacet velkých okresů včetně důležitých provincií Helmand, Kandahár a Uruzgan. Velkou moc mají drogoví baroni, jedním z největších je mladší bratr Američany dosazeného prezidenta Ahmad Wali Karzaí. Rodina Karzaí má tak moc v zemi dobře rozdělenou. Jeden bratr šéfuje loutkové vládě podporované Američany, a druhý provozuje kosmicky lukrativní drogový byznys, přímo před očima a hlavněmi amerických osvoboditelů a jejich pomocníků z NATO. Okupační vojáci mají přitom (zcela nepochopitelný, avšak mnohé naznačující) rozkaz nezasahovat proti produkci drog.

Loajalita vládních loutkových sil a policie mohutně dotované Američany je řádově menší, než je tomu v případě Iráku. „Deset zkorumpovaných policistů nám působí více škod než jeden extremista z Talibanu“, řekl Karl Eikenberry. Jak rozsáhlá je infiltrace loutkové armády ukázala nedávná přísně utajovaná návštěva amerického viceprezidenta Dicka Cheneyho, který byl podle svědků zesinalý, když rebelové vyhodili 26. února jednu ze vstupních bran americké základny, kde nocoval, do vzduchu.

Navzdory tisícům nových vojáků okupačních sil NATO a miliardám dolarů na udržení okupace roste odpor obyvatel s nebývalou silou. A zdaleka se neomezuje jen na Taliban.

Historie praví, že se ještě nikomu za posledních přinejmenším 200 let nepodařilo tuto hornatou a nepoddajnou zemi podmanit. Sověti zde měli mnohem více vojáků než mají dnes NATO s Američany, a přesto se stáhli, přičemž padlo asi 15 000 jejich vojáků.

Síla kmenových vůdců stoupá i v sousedním Pákistánu. Minulý rok byla vláda v Islámabádu přinucena podepsat mírovou dohodu s kmenovými vůdci Severního Waziristánu, kdy jim byla formálně předána moc, kterou už dávno měli. Tato dohoda je trnem v oku Američanů, neboť povzbudila odboj a ukázala, že vláda v Islámabádu není tak silná, jak se zdá. Navíc snaha Američanů uzavřít 2500 km dlouhou hranici mezi Afghánistánem a Pákistánem v mimořádně hornatém a nepřehledném terénu je nesmyslná. Na obou stranách, které spojuje pokrevní pouto a nenávist k okupantům.

Afghánská loutková vláda nepřestává po vzoru amerických mecenášů obviňovat z útoků a nestability země Taliban napojený na Al-Kajdu. Z notoricky omílaných frází o zlých krvelačných Talibancích a teroristech z Al-Kajdy se časem staly jen fráze. Pokud by za všemi akcemi odboje stáli skutečně Taliban, znamenalo by to, že toto hnutí znovu ovládlo většinu země. To by bylo pro Američany drtivou porážkou.

A stále více indicií naznačuje, že Američané spolu s naverbovanými spojenci z NATO ztrácejí v zemi kontrolu. Tento týden začala dosud nevídaná bezpečnostní operace NATO s názvem Achilles, které se účastní 4500 okupačních vojáků a 1500 loutkových sil. Cílem je obnovit kontrolu nad provincií Helmand na jihu země.

USA mají v zemi nyní asi 27 000 mužů, což je nejvíce od začátku okupace v roce 2001. Spolu se silami NATO čítají okupační jednotky 35 000 a velí jim americký generál Dan McNeill (velení převzal v únoru 2007). Okupační síly se honosí novými názvy jako ANSF (Afghan National Security Force) a ISAF (International Security Assistance Force) a podle jejich velitele Holanďana Ton van Loona se mají soustředit na „vylepšení bezpečnostní situace v oblastech s výskytem Talibanských extremistů, obchodníků s drogami a jiných živlů, které se snaží destabilizovat aghánskou vládu“.

USA ani NATO nemají v Afghánistánu žádnou strategii, taktiku a omezují se na občasné výpady proti největším ohniskům odporu. Z americké strany je vyvíjen stále větší tlak na podřízené spojence z NATO, aby vyslali na své náklady další vojáky. Tuto výzvu uposlechla i Česká republika a počet českých vojáků vzroste na 225, dále v březnu odjede do země 6. polní nemocnice s 80 členy personálu. Stovky milionů korun na tuto zbytečnou misi platí daňoví poplatníci.